III. ÚS 523/21 #1Usnesení ÚS ze dne 16.03.2021

III.ÚS 523/21 ze dne 16. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Žižkova 1934/12, Jihlava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, č. j. 3 Tdo 1072/2020-100, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020, č. j. 5 To 100/2020-73, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 4. 2020, č. j. 1 T 33/2020-46, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že svým postupem porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) a čl. 7 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že ačkoliv byl nezpůsobilý k řízení motorových vozidel, když bylo v jeho krevním séru zjištěno 50,9 ng/ml THC, dne 2. 11. 2019 ve 13.30 hod. řídil po silnici č. 406 ve směru na Pelhřimov osobní automobil a byl při tom kontrolován policií. Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zák. za použití § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 75 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 530 Kč, celkem tedy 39.750 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 73 odst. 1 a odst. 3 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců. O odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rovněž nyní napadeným usnesením tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zamítl. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

3. Stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu a s tím souvisejícího základního požadavku zákonnosti vedení celého trestního řízení proti stěžovateli, v jehož rámci nebyla ani v minimálním rozsahu respektována zásada presumpce neviny a zásada volného hodnocení důkazů s požadavkem rozhodnutí ve prospěch stěžovatele v případě existence důvodných pochybností (in dubio pro reo). Stěžovatel současně namítá porušení zásady rovnosti procesních stran trestního řízení (obžaloby a obhajoby), právo stěžovatele a tomu odpovídající povinností orgánů činných v trestním řízení respektovat zákonný charakter trestního práva, když trestným činem může být pouze jednání vymezené zákonem, a rovněž právo stěžovatele vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Uvedené námitky vycházejí ze stěžovatelova přesvědčení, že obecné soudy dospěly k nesprávnému skutkovému závěru, který učinily na základě nesprávných skutkových zjištění. Dle stěžovatele totiž nebyl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zák. Tím došlo k porušení zásady, že obviněného lze uznat vinným jen za jednání, které naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vymezeného v zákoně. Přitom zákonné znaky skutkové podstaty musí být v rámci dokazování nejen zjištěny, ale i prokázány. Absence důkazu, respektive důvodná pochybnost o skutkovém zjištění v podobě existence takového znaku, musí vést vždy k rozhodnutí pro obviněného příznivější.

4. Konkrétně stěžovatel zpochybňuje, že bylo bez důvodných pochybností učiněno skutkové zjištění, že by se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel. Stěžovatel upozorňuje, že tento stav musí jako znak skutkové podstaty vyplývat z dokazování ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému; obecné soudy však zcela rezignovaly na skutečné zjištění stavu věcí a tento znak skutkové podstaty konstatovaly automaticky, bez opory v provedeném dokazování. Stěžovatel se domnívá, že obecný soud nemůže existenci takového znaku pouze předpokládat či na jeho naplnění usuzovat jen na základě obecné úvahy vycházející z množství návykové látky zjištěné v krvi řidiče, neboť je známo, že určité množství návykové látky působí s ohledem na řadu individuálních faktorů (tolerance organismu, délka užívání) na každého člověka zcela jiným způsobem. Poukazuje proto zejména na neprovedení jím navrhovaných důkazů např. znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, výslechem policistů provádějících dopravní kontrolu či lékaře, které teprve by vyloučily závěr, že se mohl nacházet ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení motorových vozidel. Protože však byly v dané věci provedeny k otázce způsobilosti k řízení vozidla výhradně důkazy navržené obžalobu, došlo k porušení zásady rovnosti v trestním řízení. Z výše uvedeného rovněž dovozuje, že závěry obecných soudů nemohly být prosty důvodných pochybností, a v takovém případě - není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, měla být uplatněna zásada in dubio pro reo a mělo být rozhodnuto v jeho prospěch. Stěžovatel konečně namítá, že obecné soudy nezjišťovaly subjektivní stránku jeho jednání, když zcela pominuly, že si stěžovatel nebyl vůbec vědom, že by se v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím jeho způsobilost.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

9. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. K tomu je možno dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jehož porušení stěžovatel namítá, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je proto namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

11. Uvedená situace nastala právě v případě stěžovatele. Obecné soudy totiž ve svých rozhodnutích ve věci totiž dostatečně přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o vině stěžovatele.

12. Je pravdou, že Nejvyšší soud označil postup soudů prvního a druhého stupně za částečně nesprávný, když při hodnocení stavu vylučujícímu způsobilost stěžovatele vycházely z pokynu nejvyššího státního zástupce č. 5/2019 a ústavních znaleckých posudků použitých v trestních řízeních vedených u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 192/2014 a u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 15/2019, a to aniž by byl v době jejich rozhodování překonán závěr Nejvyššího soudu, že k hodnocení stavu stěžovatele je nutné provedení důkazu v podobě odborného zjištění znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Nejvyšší soud však tento nedostatek zhojil odkazem na stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2020 (www.nsoud.cz), ve kterém dospěl v podstatě k obdobným závěrům jako citovaný pokyn státního zástupce a použité ústavní znalecké posudky. Mimo jiné je totiž v tomto stanovisku uvedeno, že řidič se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zák., pokud řídí motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v krevním séru dosáhne v případě návykové látky 9-THC hodnoty nejméně 10 ng/ml a že "závěr o vině takového řidiče přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky lze proto učinit již na podkladě zjištění o výši koncentrace příslušné návykové látky obsaženého ve znaleckém posudku nebo odborném vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. V tomto případě není třeba opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ke zjištění stupně ovlivnění řidiče návykovou látkou."

13. V nyní posuzované věci obecné soudy dovodily, že u stěžovatele došlo k překročení vymezené hranice zjištěného množství návykové látky 9-THC v jeho krvi takovým způsobem, který sám o sobě vylučuje jakékoliv pochybnosti, že se stěžovatel nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. Ty by mohly vyvstat, pokud by šlo o nepatrnou odchylku od limitní hodnoty 10 ng/ml 9-THC v krvi, která představuje hranici mezi negativním ovlivněním řidičských schopností a vyloučením schopnosti řídit motorové vozidlo. Pak by bylo patrně vhodné zvážit nutnost doplnění dokazování např. právě znaleckým posudkem oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala (naměřená hodnota činila 50,9 ng/ml THC a toto zjištění stěžovatel nezpochybňuje), a proto i v kontextu výše uvedeného nelze obecným soudům vytýkat, že považovaly provádění dalšího dokazování za nadbytečné. Z hlediska kontroly ústavnosti je totiž podstatné, že neprovedení dalšího dokazování obecné soudy dostatečně a logicky odůvodnily, takže vzniklou situaci nelze označovat za "opomenutý důkaz" ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu.

14. Ústavní soud současně neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti. Je třeba si uvědomit, že rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (považuje je např. za liché, mylné či vyvrácené; srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019). Ani v tomto ohledu není obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout, neboť se stěžovatelovými důkazními návrhy zabývaly a bezezbytku se s nimi vypořádaly.

15. Konečně k subjektivní stránce jednání stěžovatele je třeba uvést, že u této skutkové podstaty postačí srozumění s možností ohrožení a není nutné, aby pachatel předpokládal, že k ohrožení fakticky dojde (srov. např. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 2193). Ústavní soud má za to, že závěry obecných soudů učiněné v tom směru, že při více než pětinásobném překročení kritické hodnoty množství návykové látky v organismu musí být pachatel srozuměn s možností ohrožení, jsou ústavněprávně akceptovatelné. Ani tato námitka proto není opodstatněná.

16. Lze tak shrnout, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je totiž vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti však stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu