III. ÚS 52/2000Nález ÚS ze dne 12.10.2000 K restituci zastavěného pozemku

Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a odůvodňuje postup soudu předvídaný v § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř. Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

III.ÚS 52/2000 ze dne 12. 10. 2000

N 149/20 SbNU 61

K restituci zastavěného pozemku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

bez ústního jednání rozhodl v senátu ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele J. N., proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 1999, čj. 10 Ca

163/99-73, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.

11. 1999, čj. 10 Ca 163/99-73, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 26. 1. 2000 Ústavnímu soudu návrh na

zahájení řízení o ústavní stížnosti, který směřoval proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 1999, čj. 10

Ca 163/99-73, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu, okresního

pozemkového úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9. 4. 1999, čj.

OPÚ/R-203/99/345/93, s tvrzením, že jím byla porušena jeho

základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých

Budějovicích, sp.zn. 10 Ca 163/99 a z něj zjistil, že Okresní

úřad, okresní pozemkový úřad v Českých Budějovicích vydal dne 9.

4. 1999 rozhodnutí, čj. OPÚ/R-203/99/345/93, kterým rozhodl, že

navrhovatel není vlastníkem podílu ideálních 2/40 parcely, zapsané

v katastru nemovitostí pod parc. číslem 348/27, pastva, pro obec

P. Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že navrhovatel

nepochybně je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb.,

vydání předmětné nemovitosti však brání překážka uvedená v § 11

odst. 1 písmeno c) citovaného zákona, neboť je na nich zřízena

stavba - vodní nádrž (rybník), která byla zřízená po přechodu

vlastnictví předmětných nemovitostí na stát. Pozemkový úřad dále

rozhodl, že navrhovateli přísluší za uvedenou nemovitost náhrada.

Toto rozhodnutí navrhovatel (spolu s ostatními oprávněnými

osobami) napadl návrhem na přezkoumání rozhodnutí, podaným

Krajskému soudu v Českých Budějovicích. V návrhu uvedl, že na

předmětných pozemcích se sice skutečně nachází umělá vodní nádrž,

avšak tato nádrž byla zřízena nejdříve v září 1996, stavba nebyla

povolena a nebyla zahájena před 24.6.1991, jak stanoví § 11 odst.

1 písmeno c) zákona č. 229/1991 Sb., nic tedy nebrání vydání

těchto nemovitostí.

Krajský soud v Českých Budějovicích po provedeném jednání dne

3. 11. 1999 rozsudkem, čj. 10 Ca 163/99-73, rozhodnutí pozemkového

úřadu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že mezi účastníky není sporu

o tom, že restituční nárok navrhovatelů je opodstatněný, že

pozemková parcela je dotčena rybníkem a že toto vodní dílo vzniklo

poté, co parcela byla převzata státem. Výhrady navrhovatelů

směřovaly jen k závěru, že vodní dílo bylo zřízeno před účinností

restitučního předpisu. Pozemkový úřad dostatečně zjistil skutkový

stav, což bylo potvrzeno i důkazy, které provedl krajský soud.

Toto rozhodnutí napadl navrhovatel včas ústavní stížností, ve

které krajskému soudu vytýkal, že neprovedl všechny navržené

důkazy, nevycházel z objektivně zjištěných skutečností a tím

porušil navrhovatelovo základní právo dané mu čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90

Ústavy ČR.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve

svém vyjádření ze dne 17. 3. 2000 opakoval některé argumenty,

uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že

neprovedl jediný navržený důkaz - výslech ředitele Katastrálního

úřadu, který měl objasnit provádění mapování, tyto otázky však

upravují obecně závazné předpisy a proto nebyl výslech potřebný.

Návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se

domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní

stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm

v hierarchii obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti

soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů,

která je expressis verbis vyjádřena v § 132 občanského soudního

řádu (dále jen "o.s.ř.") a odůvodňuje postup soudu předvídaný

v § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř. Proto obecný soud je povinen

(současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které

důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav

dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění

dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to

jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

Článek 90 Ústavy, stejně jako článek 36 odst. 1 Listiny,

jejichž porušení navrhovatel namítal, zakotvují právo na tzv.

spravedlivý proces, tedy právo domáhat se stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soudy jsou přitom

povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům.

V souzeném případě nepostupoval obecný soud ústavně

konformním způsobem, tedy v souladu s ustanoveními § 120 a § 132

o.s.ř., jež upravují průběh dokazování a hodnocení důkazů a do

nichž se promítají mimo jiné principy upravené v článcích 36 odst.

1 hlavy páté Listiny. Ze spisu, sp.zn. 10 Ca 163/99, Krajského

soudu v Českých Budějovicích vyplývá, že soud vycházel z důkazů

provedených pozemkovým úřadem, prováděl rovněž dokazování vlastní,

avšak nevyjasnil zásadní otázku, která je pro posouzení nároku

navrhovatele rozhodující, totiž to, kdy byla sporná umělá vodní

nádrž zřízena. Ze spisu je zřejmý rozpor mezi znaleckým posudkem,

(který hovoří o pastvině), pozemkovou evidencí a skutečným stavem.

S těmito skutečnostmi se krajský soud dostatečně nevypořádal, když

v odůvodnění svého rozhodnutí ani nevysvětlil, proč neprovedl

důkazy v uvedeném směru navrhovatelem navržené.

Ústavní soud nemohl než učinit závěr, že v řízení před

obecným soudem byl proces veden způsobem, který nezajistil

spravedlivý výsledek. Tím došlo k porušení navrhovatelova

základního práva na spravedlivý proces, daného mu čl. 36 odst. 1

Listiny a čl. 90 Ústavy.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud

dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 3. 11. 1999, čj. 10 Ca 163/99-73, bylo

porušeno navrhovatelovo základní právo dané mu ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy (právo na

spravedlivý proces) nezbylo mu než návrhu vyhovět a napadený

rozsudek Krajskéhosoudu v Českých Budějovicích zrušit.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. října 2000