III. ÚS 4667/12 #2Usnesení ÚS ze dne 10.01.2013

III.ÚS 4667/12 ze dne 10. 1. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ivana Jasiče, zastoupeného JUDr. Alešem Mendelem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 18, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 7. 2012 č. j. 6 C 416/2011-54, ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 11. 2012 č. j. 6 C 416/2011-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Okresní soud ve Vyškově návrh stěžovatele (v řízení žalobce) proti žalované Aleně Hofírkové o zaplacení 3 600 Kč a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 7 877 Kč. Nárok stěžovatele na zaplacení částky, vynaložené na odstranění znečištění pozemku, soud neshledal oprávněným s odůvodněním, že nešlo o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům; případné naplnění podmínek § 420 odst. 1 občanského zákoníku soud neshledal též.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl rozhodnutím soudu zasažen ve svých právech dle čl. 37 odst. 3, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť soud od počátku sporu předjímal jeho šikanózní jednání, a to pro jeho předchozí spory s žalovanou; s podrobným zdůvodněním mu vytýká i nesprávnost závěru, že zde nešlo o obtěžování "nad míru přiměřenou". Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením, že se měl svého práva domáhat "klasickou sousedskou žalobou dle § 127 odst. 1" občanského zákoníku.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ve vztahu k povaze projednávané věci je namístě především zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 a další).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatel své námitky identifikuje výlučně s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti meritorního rozhodnutí soudu a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu však nepřísluší.

Aniž by se mohl uchýlit k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném adekvátně odůvodněném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu