III. ÚS 4656/12 #1Usnesení ÚS ze dne 06.03.2013

III.ÚS 4656/12 ze dne 6. 3. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Jireše, zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012 č. j. 14 To 519/2012-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jim byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 5. 9. 2012 č. j. 0 Nt 613/2012-35 rozhodl, že podle § 71a tr. řádu s přihlédnutím k § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel propouští z vazby.

Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení Okresního soudu Praha - východ zrušil a znovu rozhodl tak, že se podle § 71a tr. řádu a § 72 odst. 1 tr. řádu stěžovatel, u něhož trvá důvod vazby dle § 67 písm. c) tr. řádu, propouští z vazby na svobodu, a to za současného nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a přijetí písemného slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Podle § 73 odst. 3 tr. řádu stěžovateli po dobu trvání vazebního důvodu dle § 67 písm. c) tr. řádu mimo základní povinnosti v rámci výkonu dohledu uložil specifikovaná omezení, jmenovitě 1. dostavit se ve lhůtě jednoho týdne od doručení usnesení na středisko Probační a mediační služby v místě svého trvalého bydliště a následně se tam dostavovat ve lhůtách stanovených probačním úředníkem, nejméně však jednou za měsíc, 2. informovat probačního úředníka o zdroji obživy, 3. dostavit se na všechna předvolání orgánů činných v trestním řízení, 4. nevycestovat mimo území České republiky bez souhlasu probačního úředníka a 5. oznámit probačnímu úředníku a orgánům činným v trestním řízení vzdálení se z místa pobytu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vazební důvod ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu dán není, a krajský soud opačný závěr odůvodnil jen všeobecným poukazem na možnost ovlivňování dalších (neidentifikovaných) veřejných zakázek, což považuje za "absurdní", neboť v době rozhodování soudů žádná výběrová řízení na dodávky zdravotnických technologií či materiálů u jakéhokoli veřejnoprávního subjektu na území Středočeského kraje neprobíhala. Dovozuje, že krajský soud při rozhodování o vazbě porušil zásadu rovnosti, neboť spoluobvinění MUDr. Jan Hájek a MUDr. Jindřich Řehák byli stíháni pro "prakticky totožné jednání" jako on, avšak na svobodě, a podobně tomu je v řadě dalších případech. Za nepřijatelnou považuje stěžovatel argumentaci, poukazující na jeho znalosti regulačního rámce veřejných zakázek, a jako spekulativní má též úvahy, že i po odstoupení z funkce člena představenstva společnosti PURO-KLIMA, a. s., může neformálně ovlivňovat obchodní činnost tohoto podnikatelského subjektu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil; poskytuje tedy soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, neboť vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný z vazby propouští, resp. za jakých podmínek) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodující soud právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu § 67 písm. c) tr. řádu pokládal za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž - a zejména - platí ohledně specifického hodnocení (viz výše) těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Naopak, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, a jeho možnosti jsou pak logicky zúženy v tom režimu uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti propuštění stěžovatele z "předstižné" za vymezených podmínek vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu] zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však krajský soud přijaté závěry srozumitelně odůvodnil, a zakotvil v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.

Je současně přiléhavé připomenout, že ústavnost vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud již prověřil, a jeho ústavní stížnosti odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu coby zjevně neopodstatněné usnesením sp. zn. III. ÚS 3673/12 ze dne 31. 1. 2013. Na toto rozhodnutí lze pak přiměřeně odkázat, přičemž se patří zdůraznit, že vychází z nikoli nesrovnatelných věcných souvislostí jako případ nyní projednávaný.

K jednotlivým námitkám stěžovatele stran obsahu usnesení Krajského soudu v Praze pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.

Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím ohledně možností pokračování v jemu přičítané trestné činnosti, nepovažuje za neudržitelné, dovodil-li stížnostní soud předmětnou "obavu" i za situace, kdy žádná výběrová řízení na dodávky zdravotnických technologií či materiálů aktuálně neprobíhala.

Ústavní soud nepřisvědčil ani další námitce stěžovatele, a to výtce ohledně jeho nerovného postavení vůči spoluobviněným MUDr. J. Hájkovi a MUDr. J. Řehákovi či dalším (neztotožněným) trestně stíhaným osobám; ani z toho, že v několika jednotlivých případech (bylo-li by možné stěžovateli věcně přisvědčit) postupovaly orgány činné v trestním řízení "mírněji", nelze dovozovat situaci ústavně neakceptovatelné "nerovnosti", neboť o ní by mohla být řeč až v případě jednotlivého vybočení z všeobecného aplikačního standardu (viz podmínka "excesu" shora).

Poukaz na stěžovatelovu znalost "potřebné" právní úpravy je obhajitelný, jestliže jím soud mínil upozornit na podmínku - nikoli ovšem postačující - možného pokračování v trestné činnosti jednáním, blízkým popsanému v trestním obvinění.

Z ústavněprávního hlediska nelze považovat za neakceptovatelnou ani úvahu soudu o možnostech stěžovatele působit v rozhodných poměrech neformálně, jen díky vzájemným osobním vztahům.

Lze shrnout, že ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu