III. ÚS 463/01Usnesení ÚS ze dne 20.09.2001

III.ÚS 463/01 ze dne 20. 9. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 463/01

Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatelky Mgr. M.H., zastoupené JUDr. K.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2001, č. j. 1 Co 6/2001-90, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Navrhovatelka, která se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. 1 Co 6/2001, odůvodnila návrh tím, že se označeným rozhodnutím soudu cítí dotčena na právech zaručených čl. 3 odst. 1, čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že podle jejího přesvědčení soud nepostupoval v souladu s § 153 a 132 obč. soudního řádu, když se nevypořádal s řadou důkazů, zejména pak s důkazem, prokazujícím obvyklou "praxi" klubu vůči R.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Ze spisu Krajskéhosoudu v Brně sp. zn. 24 C 9/2000 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2001 zásah do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává, shledán nebyl. Jak vyplývá z obsahu odůvodnění rozsudku soudu I. stupně i rozsudku soudu odvolacího, při hodnocení všech provedených důkazů nebylo postupováno v rozporu s § 132 obč. soudního řádu a závěr o důkazní nouzi žalobkyně ve vztahu k žalované je proto důvodný. Je třeba uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) pak vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v citovaném § 132 obč. soudního řádu.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2001