III. ÚS 4336/12 #1Usnesení ÚS ze dne 26.11.2012

III.ÚS 4336/12 ze dne 26. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Křemencova 1/185, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 2010 č. j. 12 Co 44/2010-72 a proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 22. října 2009 č. j. 10 E 1094/2008-56, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2012, napadá stěžovatelka podle petitu ústavní stížnosti "rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek soudu druhého stupně" (podle rubriky a obsahu předmětné ústavní stížnosti se zřejmě správně jedná o usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 10. 2009 č. j. 10 E 1094/2008-56 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2010 č. j. 12 Co 44/2010-72), a navrhuje jejich zrušení.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zastavením exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nařízené na majetek otce stěžovatelky jako povinného usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 22. 8. 2008 č. j. 10 E 1094/2008-9. Podle názoru stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení oprávněné) se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací, vztahující se k příslušenství vymáhané pohledávky z výživného, které jí nebylo jejím otcem zaplaceno, a nepřihlédly ani k další pohledávce z nezaplaceného výživného, která údajně vznikla v době od 1. 1. 2004 do 31. 5. 2006.

Obsahem odůvodnění ústavní stížnosti je i "vyúčtování úroků z prodlení z dluhu na výživném" o němž se stěžovatelka domnívá, že na jeho úhradu má nárok, i když příslušenství dlužného výživného jí nebylo žádným pravomocným soudním rozhodnutím přiznáno. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se podrobně nezabýval jejími námitkami (včetně přiloženého výpočtu), že "soud prvního stupně nesprávně spočítal dlužné výživné, nezabýval se problematikou započtení příslušenství pohledávky na přijaté plnění", což považuje za porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a za zásah do práva vlastnit majetek.

II.

Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 22. 10. 2009 č. j. 10 E 1094/2008-56 řízení o výkon rozhodnutí pro pohledávku stěžovatelky z dlužného výživného ve výši 52 200,- Kč za dobu od ledna 2004 do 31. 5. 2006 zastavil podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., protože dospěl k závěru, že povinný svoji vyživovací povinnost k stěžovatelce splnil již dne 29. 12. 2003 zaplacením částky 100 000,- Kč.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 3. 2010 č. j. 12 Co 44/2010-72 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uvedl, že v předmětné věci byl nařízen výkon rozhodnutí pro dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2004 do 31. 5. 2006, tedy za dobu 29 měsíců, kdy měl povinný platit na výživném částku 1 800,- Kč měsíčně. Povinný byl dvakrát obžalován z trestného činu zanedbání povinné výživy, přičemž v obou trestních řízeních byl zproštěn obžaloby, neboť prokázal, že dluh na výživném zaplatil. Odvolací soud konstatoval, že celkem měl povinný zaplatit částku 96 700,- Kč, ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zaplatil povinný částku 100 000,- Kč. Návrh proto za této situace neměl být vůbec podán.

V předmětné věci podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 2012 č. j. 20 Cdo 3772/2010-99 odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatelka se v dovolání nezabývala otázkou jeho přípustnosti a neuvedla ani žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Přesto se dovolací soud zabýval otázkou, zda stěžovatelka alespoň podle obsahu dovolání uplatnila některý ze způsobilých dovolacích důvodů. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl, neboť stěžovatelka v dovolání napadla výlučně údajně nesprávné hodnocení důkazů. Pro tento důvod potvrzující usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, dovoláním úspěšně napadnout nelze.

III.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pohledu tvrzené protiústavnosti napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR).

Stěžovatelka podle petitu ústavní stížností, který je pro Ústavní soud závazný, napadla pouze rozhodnutí soudu nalézacího a soudu odvolacího, přičemž její námitky lze shrnout tak, že oba obecné soudy se důsledně nezabývaly všemi jejími argumenty a námitkami vznesenými v průběhu pravomocně skončeného řízení; skutková zjištění jsou prý tak neúplná, pro obecnost a nekonkrétnost jejich odůvodnění jsou prý napadená usnesení nepřezkoumatelná.

K námitkám stěžovatelky spadajícím svým charakterem do oblasti dokazování je třeba připomenout, že rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů patří do výlučné pravomoci obecných soudů. Obecný soud má v rámci občanskoprávního řízení dostatečný prostor k tomu, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudil a rozhodl o něm. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat. Jeho úkolem je pouze ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování nevybočil ze zákonného rámce způsobem natolik extrémním, že by jeho rozhodnutí bylo nepochybně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů naprosto neudržitelné.

Ústavní soud žádná protiústavní pochybení v rozhodnutích obecných soudů neshledal. Povinností soudů bylo v rámci řízení o zastavení výkonu rozhodnutí zjistit, jestli jsou k zastavení výkonu rozhodnutí splněny předpoklady; v projednávané věci konkrétně šlo tedy o to, zda došlo k zániku práva, tedy k zániku dluhu na výživném, či nikoli. Tuto povinnost soudy splnily.

Pro ověření skutkových tvrzení povinného vycházely obecné soudy z obsahu příslušných trestních spisů vedených Obvodním soudem pro Prahu 5. Z nich vzaly soudy za prokázané, že dlužné výživné ve výši 35 500,- Kč, které bylo předmětem prvního trestního řízení vedeného pod sp. zn. 3 T 97/2003, bylo povinným zaplaceno, takže otec stěžovatelky byl obžaloby ohledně této částky zproštěn. K zániku trestnosti trestného činu zanedbání povinné výživy došlo v důsledku úhrady dlužného výživného povinným za období od 1. 1. 2004 do 31. 5. 2006 i v případě druhého trestního řízení (vedeného pod sp. zn. 3 T 119/2006). Bylo totiž prokázáno, že na účet stěžovatelky povinný dne 29. 12. 2003 zaslal částku 100 000,- Kč, jíž uhradil jak dlužné výživné, tak předplatil výživné stěžovatelky splatné v budoucnu. O účelu převodu této částky na účet stěžovatelky nebylo pochyb, a to jak ze strany stěžovatelky, tak i její matky, které obě tuto částku (jak vyplývá z jejich výpovědí v průběhu trestního řízení) shodně považovaly za výživné.

Není pravdivé tvrzení stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly a v napadených rozhodnutích nevypořádaly s jejími námitkami o započtení pohledávky z úroků z prodlení. V tomto případě je možné odkázat na usnesení odvolacího soudu, který uvedl, že stěžovatelce žádné úroky z prodlení z výživného podle vykonatelného exekučního titulu (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2003 č. j. 5 P 312/2002-74) přiznány nebyly, proto je není a nebylo možné započíst na plnění povinného.

Ústavní soud při posouzení napadených rozhodnutí obou obecných soudů žádné porušení ústavnosti nezjistil, proto ze všech výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu