III. ÚS 426/03Usnesení ÚS ze dne 25.02.2004

III.ÚS 426/03 ze dne 25. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 426/03

Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. srpna 2003 č. j. 22 Cdo 992/2003-69 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2002 sp. zn. 19 Co 177/2000, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právu zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když mu, podle jeho přesvědčení, bylo odepřeno právo na soudní ochranu. Uvedl, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, které podal proti rozsudku soudu II. stupně, když rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo podáno po lhůtě k tomu stanovené předpisem účinným do 31. prosince 2000, přičemž nevzal zřetel na obsah rozsudku odvolacího soudu, v němž není zachyceno poučení účastníků o tom, že v předmětné věci řízení "proběhlo podle dosavadních předpisů." Takové poučení považuje za nezbytné a významné právě proto, že lhůta k podání dovolání není po datu l. ledna 2001 poskytována jednotně. Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Brně, poukázal na okolnosti, za nichž bylo o vyvlastnění jednáno a na to, že s ohledem na obsah listin o tvrzeném vyvlastnění ani jmenovaný soud nemohl učinit správný závěr o datu, ke kterému mělo k vyvlastnění, a tedy k přechodu vlastnictví, dojít. Proto rozhodnutí, které vychází z uznání platného vyvlastnění, považuje za nesprávné, a koncepci, kterou ve věci zaujal jak soud I. stupně tak soud odvolací, za protiprávní.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, pak dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššíhosoudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud opodstatněně shledal, že stěžovatel podal dovolání po lhůtě k tomu stanovené § 240 odst. 1 obč. soudního řádu, platného před 1. lednem 2001, a tedy je důvodně podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu, jako opožděně podané odmítl. Na odůvodnění rozhodnutí lze v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššíhosoudu jako zjevně neopodstatněný odmítnut. Pokud jde ústavní stížnost napadající rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2002 č. j. 19 Co 177/2000-56, nutno uvést, že v tomto rozsahu byla stížnost podána po lhůtě k tomu stanovené. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal dovolání opožděně a to bylo také důvodem k jeho odmítnutí, nelze počátek lhůty k podání ústavní stížnosti stanovit ode dne doručení rozhodnutí dovolacího soudu, když takový postup by vedl k prodlužování lhůty k podání ústavní stížnosti a tedy i k neoprávněnému zásahu do právní jistoty účastníků napadeného řízení a rozhodnutí. Tento závěr není v rozporu se Sdělením Ústavního soudu publikovaným pod č. 32/2003 Sb., poněvadž toto pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti dopadá na případy podaného dovolání, které dovolací soud meritorně přezkoumá nebo které odmítne, když tvrzený důvod pro jeho meritorní přezkum, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neshledá [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., § 72 odst. 2, § 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2004