III. ÚS 42/04Usnesení ÚS ze dne 11.03.2004

III.ÚS 42/04 ze dne 11. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 42/04

Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) A. H. a 2) V.a H., , zastoupených JUDr. V. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2003 č. j. 22 Cdo 1823/2003-149, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2002 sp. zn. 38 Co 270/2000, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. listopadu 1994 sp. zn. 6 C 89/89, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Dotčení ve svých ústavně zaručených základních právech spatřovali v podstatě v tom, že označené soudy údajně nesprávně posoudily otázku existence jejich dobré víry zakládající možnost vydržení 11 m2 příslušného pozemku, když právě k této části se žalobce v řízení před obecnými soudy úspěšně domohl vůči nim jeho vyklizení. Ústavněprávní argumentaci podložili posléze tvrzením, dle něhož ve věci jednající soudce Okresního soudu v Hodoníně, který rozhodoval spor, jej vedl ve prospěch tehdejšího žalobce, což se dozvěděli od známých. Poukázali rovněž i na další okolnost k dané věci se vztahující, když již ohledně ní tento soudce působil po svém odchodu z justice jako advokát. Tato podjatost nemohla být pro nedostatek důkazů uplatněna, zpochybňuje však soudcovskou nezávislost. Proto se stěžovatelé domáhali kasace napadených rozhodnutí.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, tudíž ani jejich řádnou další odvolací instancí. Není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelů vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).

Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, shledán nebyl. Tato jsou řádně a v dostatečném rozsahu, jež je přiměřený povaze věci a v ní stranami uplatněným argumentům, odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a postačí na obsah těchto odůvodnění pro stručnost odkázat. K výtce upínající se k podjatosti ve věci v prvním stupni rozhodujícíhosoudce se v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu připomíná, že stěžovatelé tuto výhradu uplatnili až v řízení před Ústavním soudem, pročež k ní z pohledu principu subsidiarity nemohlo být v řízení před ním coby novu uplatněnému ex post přihlédnuto (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 8, č. 95; sp. zn. III. ÚS 117/2000, tamtéž, Sv. 19, č. 111).

V důsledku toho, že ústavní stížnost (co do její přípustné argumentace) vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti, byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2004