III. ÚS 417/20 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2020

III.ÚS 417/20 ze dne 14. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdeňka Holce, 2) Stanislava Holce, 3) Marie Holcové a 4) Marie Jirovské, všech zastoupených JUDr. Janou Kučeravou, advokátkou, sídlem Pravdova 1113/II., Jindřichův Hradec, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 54 Co 303/2019-472 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. července 2019 č. j. 4 C 1067/96-456, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Zemědělské družstvo Telč, sídlem Za Stínadly 426, Telč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, jakož i právo na vyřízení věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 25. 7. 2019 č. j. 4 C 1067/96-456 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé [v řízení vystupující jako žalobci b), c), d) a e)] domáhali po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) poskytnutí náhrady za znehodnocení nemovitosti podle § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a to v té části, v níž stěžovatelé požadovali zaplacení úroků z prodlení z jimi žalovaných částek (ve věci žaloby ohledně jistiny bylo stěžovatelům vyhověno již dříve rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 9. 2013 č. j. 4 C 1067/96-262). Okresní soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Výrokem II. určil, že stěžovatelé a vedlejší účastník řízení nemají mezi sebou právo na náhradu nákladů řízení. Výroky III. - VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi zbývajícími žalobci [označenými jako žalobci a), f), g), h) a ch)] a vedlejším účastníkem řízení, a to tak že vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit těmto žalobcům náklady řízení za úkony, které byly učiněny v době, kdy byl jejich právní předchůdce zastoupen advokátem JUDr. Jaroslavem Čechem. Výroky VIII. - XI. stanovil, že stěžovatelé mají povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení každý ve výši 762 Kč. Výrokem XII. uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 409 Kč. Okresní soud zvažoval i použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), avšak nakonec dospěl k závěru, že jej aplikovat nelze, a proto s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu stěžovatelů a vedlejšího účastníka řízení rozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

3. K odvolání stěžovatelů, které směřovalo pouze proti nákladovým výrokům týkajícím se jednotlivých stěžovatelů, Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 11. 2019 č. j. 54 Co 303/2019-472 rozhodnutí okresního soudu v napadené části (výroky II. a VIII. - XII.) potvrdil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, který při určení náhrady nákladů řízení vyšel z § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch stěžovatelů na jedné straně a vedlejšího účastníka řízení na druhé straně byl přibližně stejný. Stěžovatelé totiž uspěli ohledně svého požadavku na zaplacení jistiny (každý ve výši 25 917,90 Kč), neúspěšní pak byli ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení (ve výši 23 128,09 Kč u prvního stěžovatele, resp. 23 143 Kč u ostatních stěžovatelů). K tomu dodal, že poměr úspěchu a neúspěchu je nezbytné hodnotit z pohledu konečného výsledku soudního řízení, přičemž jeho délka, popř. s jakým výsledkem skončilo předešlé odvolací řízení, nehraje roli. Správné bylo i rozložení povinnosti nahradit státu jím vynaložené náklady řízení.

II.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s tím, že jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Z poučení okresního soudu, které se jim dostalo v průběhu řízení, přitom nabyli přesvědčení, že jim soud zamýšlí náhradu nákladů řízení s ohledem okolnosti sporu přiznat (viz § 150 o. s. ř.). Poukazují rovněž na to, že jejich právní zástupkyně v podstatě hájila zájmy i ostatních žalobců, byť tito jí formálně zastoupeni nebyli, přičemž těmto žalobcům na jedné straně náhrada nákladů přiznána byla a naopak na straně druhé k náhradě nákladů státu zavázáni nebyli. Stěžovatelé dále poukazují na dlouhou dobu vedení soudního řízení (od roku 1996), jakož i na to, že o jejich odvolání rozhodoval krajský soud usnesením, ačkoliv v předchozím řízení se rozhodovalo rozsudkem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Stěžovatelé brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelů je nutno především uvést, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

8. Stěžovatelé uvádí, že z poučení okresního soudu při jednání konaném dne 18. 7. 2019 nabyli dojmu o možné aplikaci § 150 o. s. ř. v jejich prospěch, pročež nesouhlasí s následným závěrem obecných soudů, které výši nákladů řízení stanovily podle poměru úspěchu a neúspěchu v řízení. K tomu Ústavní soud podotýká, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat žádné pochybení. Okresní soud sice zvažoval aplikaci § 150 o. s. ř., avšak nakonec dospěl k závěru, že jeho použití není možné, což dostatečně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí [užití uvedeného ustanovení by bylo možné v situaci, kdy by sami stěžovatelé měli povinnost hradit náklady vedlejšímu účastníkovi řízení, ta ovšem nenastala; důvodem pro jeho aplikaci nebyla ani délka řízení nebo skutečnost, že po část řízení byla účinná vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Obecné soudy tak postupovaly přesně v intencích § 142 odst. 2 o. s. ř. a podle výsledku sporu, resp. podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení, rozhodly o náhradě nákladů řízení.

9. Pozastavují-li se stěžovatelé nad tím, že ostatním žalobcům náhrada nákladů řízení byla přiznána, je třeba si uvědomit, že tito byli v řízení zcela úspěšní, neboť na rozdíl od stěžovatelů již nepokračovali ve sporu ohledně příslušenství pohledávky. Náhrada nákladů řízení pak byla ostatním žalobcům přiznána pouze za ty úkony, které byly učiněny jejich tehdejším právním zástupcem, resp. právním zástupcem jejich právního předchůdce. Skutečnost, že právní zástupkyně stěžovatelů fakticky hájila i zájmy ostatních žalobců, ačkoliv tito jí zastoupeni nebyli, vyplynula z povahy věci (všichni žalobci měli stejný zájem na výsledku), avšak pro rozhodnutí o nákladech řízení význam nemá.

10. Namítali-li stěžovatelé, že krajský soud rozhodl formou usnesení, ačkoliv předtím bylo rozhodováno rozsudkem, přehlíží, že formou rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů je vždy usnesení, a to i když soud řízení končí rozsudkem. Vzhledem k tomu, že v řízení u krajského soudu šlo už toliko o náklady řízení (řízení ve věci samé skončilo napadeným rozsudkem okresního soudu, jímž byla žaloba stěžovatelů zamítnuta), bylo za dané situace rozhodnutí krajského soudu v podobě usnesení jedině možné.

11. Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovateli uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi právo na úspěch ve věci, ale právo na její projednání podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.

12. Je zjevné, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu