III. ÚS 4/95Usnesení ÚS ze dne 08.02.1995 K rozdílnosti postavení zaměstnanců, kteří uzavřeli dohodu o individuální nebo společné hmotné odpovědnosti, z hlediska ústavníh

Znevýhodnění zaměstnanců se společnou hmotnou odpovědností nespočívá v zúžení jejich právní ochrany, nýbrž v přesunu povinnosti o tuto ochranu se ucházet. Tímto jednak není založena povinnost, kterou by bylo možno označit jako povinnost neúměrnou, jednak důvodem takovéto nerovnosti je různost obou srovnávaných případů. U odpovědnosti individuální se jedná o vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, u odpovědnosti společné se jedná nikoli pouze o vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, nýbrž i o vztah zahrnující další zaměstnance. S ohledem na možný pohyb ve stavu zaměstnanců by v případech společné hmotné odpovědnosti vázání obecné inventarizace na skončení pracovního poměru u každého z nich naopak znamenalo zavedení neúměrné povinnosti pro zaměstnavatele.

III.ÚS 4/95 ze dne 8. 2. 1995

U 6/3 SbNU 329

K rozdílnosti postavení zaměstnanců, kteří uzavřeli dohodu o individuální nebo společné hmotné odpovědnosti, z hlediska ústavníh

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.S., zastoupené advokátkou Mgr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 16 Co 487/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné, ze dne 2. 6. 1993, č. j. 47 C 1/94-46, o povinnosti, vyplývající ze společné hmotné odpovědnosti pracovníka, uhradit schodek, zjištěný inventarizací, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svým návrhem ze dne 2. ledna 1995 domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 16 Co 487/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné, ze dne 2. 6. 1993, č. j. 47 C l/94-46, o povinnosti, vyplývající ze společné hmotné odpovědnosti pracovníka, uhradit schodek, zjištěný inventarizací. S ústavní stížností spojuje současně návrh na zrušení § 31 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., o jehož aplikaci se opírala napadená rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že podle § 177 odst. 2 zákoníku práce dohoda o hmotné odpovědnosti zaniká dnem skončení pracovního poměru, tudíž právní důsledky, vyplývající z ustanovení § 31 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., po zániku dohody o hmotné odpovědnosti nutno považovat za stojící v rozporu s principem právního státu. Zároveň namítá nerovnost pracovníků s individuální a společnou hmotnou odpovědností.

Podle § 31 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., jestliže pracovník se společnou hmotnou odpovědností, jehož pracovní poměr skončil, nepožádá zároveň o provedení inventarizace, odpovídá za případný schodek, zjištěný nejbližší inventarizací na jeho dřívějším pracovišti. Uvedené ustanovení, zakládající objektivní odpovědnost pracovníka i po skončení pracovního poměru, a tedy rovněž po zániku dohody o hmotné odpovědnosti, nelze považovat za rozporné s principem právního státu, vyjádřeným v čl. 1 Ústavy České republiky. Je tomu tak ze dvou důvodů. Prvním je skutečnost, že odpovědnostní právní vztah je důsledkem porušení právní povinnosti, tvořící obsah původního právního vztahu, a jeho vazba na původní právní vztah musí nutně existovat pouze v momentu vzniku odpovědnostního právního vztahu, nikoli však i nadále, což je i případ odpovědnosti, založené napadeným ustanovením. Druhým důvodem je pak skutečnost, že právní úprava zakotvuje pracovníkovi právní možnost se vzniku objektivní odpovědnosti za schodek úspěšně bránit. Nerovnost právní úpravy individuální a společné hmotné odpovědnosti v § 31 odst. 1 a § 31 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., spočívající v tom, že inventarizace se při skončení pracovního poměru u individuální hmotné odpovědnosti provádí obligatorně a u společné hmotné odpovědnosti na návrh pracovníka, nezakládá protiústavnost citovaného ustanovení. Ústavní soud České republiky se v konstantní judikatuře ztotožnil se stanoviskem Ústavního soudu ČSFR č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů, ve kterém vyjádřil chápání principu rovnosti takto: "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod jako jiné. Ani tu však nemůže postupovat libovolně ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání se na veřejné hodnoty." Znevýhodnění pracovníků se společnou hmotnou odpovědností nespočívá v zúžení jejich právní ochrany, nýbrž v přesunu povinnosti o tuto ochranu se ucházet. Tímto jednak není založena povinnost, kterou by bylo možno označit jako povinnost neúměrnou, a jednak důvodem takovéto nerovnosti je různost obou srovnávaných případů. U odpovědnosti individuální se jedná o vztah mezi zaměstnavatelem a pracovníkem, u odpovědnosti společné se jedná nikoli pouze o vztah mezi zaměstnavatelem a pracovníkem, nýbrž i vztah, zahrnující další pracovníky. S ohledem na možný pohyb ve stavu pracovníků by v případech společné hmotné odpovědnosti vázání obecné inventarizace na skončení pracovního poměru u každého z nich naopak znamenalo zavedení neúměrné povinnosti pro zaměstnavatele.

Z uvedených důvodů nutno návrh na zrušení § 31 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. považovat za zjevně neopodstatněný. Jelikož se od posouzení ústavnosti citovaného ustanovení odvíjí i posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů, za zjevně neopodstatněný nutno označit i návrh na jejich zrušení. Uvedený závěr je podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. důvodem odmítnutí ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně 8. 2. 1995

JUDr. Pavel Holländer

soudce zpravodaj