III. ÚS 3967/19 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2020

III.ÚS 3967/19 ze dne 7. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem, sídlem kanceláře T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2019 č. j. 7 To 163/2019-4087 a proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. března 2019 č. j. 11 T 130/2016-3639, a návrhu na zrušení § 283 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud").

2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění ze dne 22. 4. 2020 a ústavní stížností napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že mohl přihlédnout pouze k těm doplněním ústavní stížnosti, která za stěžovatele podal jeho právní zástupce. Byť k obsahu stěžovatelových vlastních doplnění ústavní stížností Ústavní soud nemohl, vzhledem k § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přihlédnout, seznámil se s ním, aby v případě, že by obsahovala nějakou ve věci potenciálně relevantní námitku, mohl stěžovatele vyzvat k řádnému doplnění učiněnému prostřednictvím právního zástupce.

3. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 5. 2017 č. j. 11 T 130/2016-1644 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 7. 12. 2017 č. j. 7 To 362/2017-1976, odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let a trest propadnutí věci. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 11 Tdo 426/2018-114 odmítl. Ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů usnesením sp. zn. II. ÚS 2804/18 ze dne 16. 10. 2018 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

4. Stěžovatel podal k okresnímu soudu návrh na obnovu řízení, které skončilo rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 5. 2017 č. j. 11 T 130/2016-1644, který nabyl právní moci dne 7. 12. 2017 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 7. 12. 2017 sp. zn. 7 To 362/2017. V návrhu uvedl, že nastaly nové skutečnosti odůvodňující obnovu řízení. Konkrétně uvedl, že tvrzení znalců o jeho nepříčetnosti bylo vyvráceno, byla porušena jeho ústavně zaručená svoboda vyznání a víry, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu životního prostředí a zdraví. Dále v návrhu uváděl, že v jeho případě šlo o krajní nouzi, tak jak je upravena § 28 trestního zákoníku a přípustné riziko podle § 31 trestního zákoníku. Dále stěžovatel v návrhu na obnovu řízení uvedl, že předchozí trestní řízení ignorovalo trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 trestního zákoníku, případně princip subsidiarity a zákonnosti trestního řízení. V návrhu stěžovatel také uvedl, že došlo k porušení práva Evropské unie a obecné soudy postupovaly účelově, neboť nepředložily předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Stěžovatel se dále odvolával na usnesení sp. zn. III. ÚS 3354/16 ze dne 5. 10. 2017 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2804/18 ze dne 16. 10. 2018.

5. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelův návrh na obnovu řízení zamítl podle § 283 písm. d) trestního řádu. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že nevyšly najevo žádné skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či odůvodnit jiný výrok o trestu, a proto dospěl k závěru, že návrh na povolení obnovy řízení není důvodný.

6. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nenastaly žádné skutečnosti, které by zakládaly důvod ke změně výroku o vině stěžovatele. Podle krajského soudu stěžovatel pouze ve své stížnosti, jakož i v návrhu na obnovu řízení, opakuje svou obhajobu a domáhá se jiného hodnocení důkazů. Důkazní situace však podle názoru krajského soudu zůstává stejná jako v průběhu nalézacího řízení a nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení.

I. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

8. Konkrétně stěžovatel uvádí, že konopí, za jehož pěstování byl pravomocně odsouzen, pěstuje za účelem získání léku, který by mohli používat i ostatní nemocní. Podle stěžovatele obecné soudy - zejména v řízení, ve kterém byl shledán vinným a odsouzen - nepochopily klíčový princip a pilíř drogových politik evropských zemí, tj. minimalizaci rizik. Stěžovatel měl uživatele konopí bránit před nebezpečnými důsledky černého trhu a suplovat tak roli státu. Stěžovatel je přesvědčen, že okresní soud k němu nepřistupoval objektivně, nestranně a v souladu s jednotlivými právními předpisy.

9. Dále se stěžovatel domnívá, že obecné soudy nezohlednily § 2 nařízení vlády republiky Československé č. 207/1920 Sb., o uvolnění výroby a obchodu s konopím a konopnými výrobky (dále jen "nařízení vlády o uvolnění výroby"), kterým dle jeho mínění měla vláda zcela uvolnit trh s konopnými výrobky. Dále stěžovatel argumentuje, že policejní orgán při zjišťování celkové váhy rostlin konopí a zjištění obsahu THC pochybil. Stěžovatel také uvádí, že jeho jednání nebylo nebezpečné ani škodlivé, ale naopak směřovalo k minimalizaci rizik - proto se nemohlo jednat o trestný čin.

10. Další pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod tím, že nepředložily předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a odmítnutí položení předběžné otázky v různých řízeních, ve kterých stěžovatel vystupoval jako účastník, odůvodnily různě. Celkově považuje stěžovatel ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů za přepjatě formalistická.

11. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti navrhl podle § 74 o Ústavním soudu, zrušení § 283 trestního zákoníku, neboť se domnívá, že toto ustanovení krátí občanům práva k přístupu ke vhodnému léku na některé druhy nemoci, způsobuje významné ohrožení práva na život, trápení a mučení zcela nevinných občanů a zapírá jim práva na osobní, rodinný, profesní a náboženský život.

12. Součástí ústavní stížnosti je také žádost, aby Ústavní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie blíže nespecifikovanou předběžnou otázku, která má vyplývat z ústavní stížnosti. Stěžovatel také požádal podle § 39 zákona o Ústavním soudu o přednostní projednání věci.

13. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí svou argumentaci stran krajní nouze a tvrdí, že obecné soudy se nijak nezabývaly tím, že svým jednáním odvracel mnohem závažnější újmu. Rovněž se podle stěžovatele nezabývaly tím, že stěžovatel jednal pod vlivem bludu, protože jako léčitel hodlal konopí používat jako léčivý přípravek.

14. V doplnění stížnosti dále stěžovatel rozšiřuje svou argumentaci o porušení práva Evropské unie. Stěžovatel tvrdí, že konopí pěstuje pro léčivé účely. Podle jeho závěru jednaly obecné soudy, jakož i Ústavní soud ve shora citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3354/16 protiprávně, když nepoložily předběžnou otázku, či se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami o právu Evropské unie. Proto stěžovatel trvá na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.

18. Těžiště stížnosti stěžovatel směřuje k rozhodnutím o povolení obnovy řízení. Argumenty stěžovatele však zcela míjejí nejen limity přezkumu, které Ústava dala Ústavnímu soudu, ale také samu podstatu mimořádného opravného prostředku obnovy řízení. Podstatou institutu obnovy řízení je nedostatečnost lidského poznání a míří proto ke zjišťování skutkového stavu. Účelem obnovy řízení není zjistit správnost či zákonnost rozhodnutí vydaných v řízení, které má být obnoveno, ale omezuje se pouze na skutečnosti, které nebyly předmětem dokazování a jsou schopny vyvolat změnu předchozího pravomocného rozhodnutí. Stěžovatel však částečně směřuje do oblasti hodnocení důkazů (a to nikoli předložením nových skutečností), případně do oblasti právního posuzování či dokonce do politik, které s jeho případem po právní stránce nesouvisí. Pouze některé jeho argumenty směřují k předložení - dle jeho názoru - nových skutečností.

19. Okresní soud se v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení důkladně věnuje argumentům stěžovatele a vysvětluje, proč nejsou argumenty a tvrzení stěžovatele způsobilé vyvolat obnovu řízení. Co se týče skutečností, které stěžovatel pokládá za nové, okresní soud poukazuje na to, že byly součástí meritorního řízení a byly tedy i podkladem následných rozhodnutí. Nejedná se proto o nové skutečnosti. Okresní soud se také věnuje dalším důvodům, pro které stěžovatel navrhuje obnovu řízení, a vysvětluje, proč se nejedná o důvody způsobilé obnovu vyvolat. Ústavní soud zde připomíná, že institut obnovy řízení směřuje k dokazování, nikoli k hodnocení, zda bylo zasaženo do základních práv a svobod obviněného (v tomto případě stěžovatele) či k jiným čistě právním otázkám, včetně odkazů na princip subsidiarity a zákonnosti trestní represe. Tyto námitky stěžovatele jsou proto zjevně neopodstatněné.

20. Do oblasti hodnocení důkazů, či do oblasti právního hodnocení také směřuje argumentace stěžovatele o jednání v krajní nouzi. V řízení o návrhu na povolení obnovy však lze předložit nové skutečnosti, nikoli nová hodnocení, o která se stěžovatel pokouší. Jeho argumentace tak směřuje k meritornímu rozhodování, nikoli do řízení, které je Ústavním soudem nyní hodnoceno. Tato námitka je proto v kontextu tohoto řízení zjevně neopodstatněná.

21. Stěžovatel je také přesvědčen, že obecné soudy měly aplikovat § 2 nařízení vlády o uvolnění výroby. Tento argument nemá povahu tvrzení schopného vyvolat obnovu řízení, protože se nejedná o skutečnost, ale o právní předpis. Nadto Ústavní soud připomíná, že toto nařízení vlády již není účinné, neboť podle § 1 zákona č. 230/1933 Sb., kterým se prodlužuje účinnost některých zákonných ustanovení v oboru trestního soudnictví a mění zákon ze dne 23. května 1922, č. 168 Sb. z. a n. bylo zrušeno, neboť odpadly příčiny (válka a její následky), pro něž bylo vydáno. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná. K tomu je snad již nadbytečné připomenout, že toto nařízení vlády regulovalo chování ve vztahu k tzv. technickému konopí, což ve vztahu ke stěžovateli Ústavní soud již opakovaně zdůraznil (minimálně ve shora citovaných usneseních sp. zn. III. ÚS 3354/16 a sp. zn. II. ÚS 2804/18).

22. Neobstojí rovněž stěžovatelova námitka stran zásahu do základního práva na soudní ochranu nepředložením předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Touto argumentací se Ústavní soud již také zabýval minimálně ve shora citovaných usneseních sp. zn. III. ÚS 3354/16 a sp. zn. II. ÚS 2804/18. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl stěžovatelem rovněž v těchto řízeních, jsou mu závěry Ústavního soudu známé a není důvod na nich cokoli měnit. Rozbor podaný v doplnění ústavní stížnosti vyjadřuje výrazný nesouhlas stěžovatele s rozhodovací praxí Ústavního soudu, nepředstavuje však důvod pro změnu přístupu. Ústavní soud stěžovateli připomíná, že Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení. Nejedná se o ústavní přezkum meritorního rozhodnutí, kterým byl stěžovatel uznán vinným, a byl mu uložen trest. Právo Evropské unie rovněž nepatří mezi skutečnosti a důkazy a stěžovatelova argumentace o právu Evropské unie, jakkoli obsáhlá, pro toto řízení nemůže být relevantní. I tyto námitky proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněné.

23. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

24. Návrh na zrušení části právního předpisu a návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie jsou k podané ústavní stížnosti návrhy akcesorickými a sdílejí její osud. Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nezbylo Ústavnímu soudu než bez dalšího odmítnout též návrh na zrušení § 283 trestního zákoníku a návrh na položení předběžné otázky.

25. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu