III. ÚS 3819/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2016

III.ÚS 3819/15 ze dne 19. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Československé obchodní banky, a. s., IČO 00001350, sídlem Radlická 333/150, Praha 5, zastoupené JUDr. Tomášem Opletalem, advokátem, sídlem Zlatnická 10, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 31 Cdo 945/2013-358, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2012 č. j. 51 Co 263/2011-292 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2010 č. j. 21 C 207/2006-267, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti PROSPER TRADING, a. s., IČO 47677791, sídlem Umělecká 305/1, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka podanou obsáhlou a vnitřně strukturovanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a požadovala, spolu s dalšími rozsudky specifikovanými v záhlaví, jeho zrušení. V úvodu (bod I. a II. ústavní stížnosti) uvedla, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto její dovolání proti předchozímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterým byla zamítnuta její žaloba na specifikované plnění od vedlejší účastnice. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud odchýlil od své dlouhodobé a ustálené rozhodovací praxe, aniž by k tomu existoval dostatečně legitimní důvod, a tak rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k porušení principu právní jistoty a principu rovnosti před zákonem ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), aniž by, v souladu s principem proporcionality, měl takový zásah jakýkoli pozitivní společenský přínos. Na podporu své argumentace odkazuje stěžovatelka na judikaturu Ústavního soudu (bod III.), týkající se změn ustálené judikatury soudů vyšších stupňů, kterou lze obecně považovat za nežádoucí jev, dodává, že za rozhodující považuje neexistenci dostatečně legitimního důvodu pro omezení principu rovnosti všech subjektů a principu předvídatelnosti práva a soudních rozhodnutí, které tvoří a musejí tvořit základ ústavnosti každého demokratického státu, a změnu hodnotí principem proporcionality (bod IV.). Poté stěžovatelka polemizuje s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu (bod V.), v němž údajně Nejvyšší soud neuvádí žádné okolnosti a ani důvody, o které by snad svůj nový postoj opíral, pouze odkazuje na tři svoje dřívější rozhodnutí, která se ale vůbec netýkají nájmu nebytových prostor, přitom ještě po podání stěžovatelčina dovolání vydal Nejvyšší soud rozhodnutí, která byla v souladu s předchozí rozhodovací praxí. Po popisu základních okolností skutkového stavu (bod VI.) stěžovatelka vymezuje důvody neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené jejím právním předchůdcem s vedlejší účastnicí (bod VII.), které spatřuje v tom, že nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem (s ohledem na předmět nájmu, resp. prostory, které nebyly určeny pro účel užívání, jenž byl v nájemní smlouvě sjednán) a že chyběl předběžný souhlas s nájmem. V další partii odkazuje na soubor ustálené judikatury (bod VIII.) a na aktuální judikaturu (bod IX.) a polemizuje s použitými judikáty, na které odkázal Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku, a zejména připomíná, že i po jejich vydání pokračoval Nejvyšší soud v uplatňování logiky zavedené ustálenou rozhodovací praxí, tudíž jejich existence nemohla být důvodem pro změnu výkladu normy s ohledem na případ stěžovatelky (bod X.). Svoje pohnutky pro podání žaloby vůči vedlejší účastnici odůvodňuje neplatností nájemní smlouvy (bod XI.) a upozorňuje na rozlišnost přístupu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") a krajského soudu, když každý z nich v základní otázce rozlišení platnosti a účinnosti právního úkonu došel k překvapivě jinému závěru; jednota v jejich rozhodování tedy v žádném případě nenastala (bod XII.). V závěrečném shrnutí (bod XIII.) stěžovatelka konstatuje, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí, čímž zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na rovnost všech subjektů a ochranu legitimních očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Zásah do stěžovatelčina práva nebyl oprávněný, neboť v časově relevantním úseku, tj. v průběhu roku 2012 (v době mezi zahájením posledního řízení, v jehož rámci Nejvyšší soud užil ustálenou praxi, a dobou zahájení řízení o dovolání stěžovatelky), nedošlo k žádné změně společenské a ekonomické situace, která by takovou změnu opodstatnila. Zásah do práv stěžovatelky nebyl vyvážen jiným přínosem, který by změna judikatury měla pro obecnou praxi, neboť právní norma, jíž se výkladová praxe týkala, nebyla a není po dobu více než 10 let součástí právního řádu České republiky. S ohledem na zásadu proporcionality v soudním rozhodování je tak zásah Nejvyššího soudu do ústavně zaručených práv subjektů neobhajitelný a napadená rozhodnutí by měla být zrušena. Nejvyšší soud žádným relevantním způsobem neodůvodnil své rozhodnutí a změnu své rozhodovací praxe. Neobjasnil, proč rozhodl tak, jak rozhodl, ani z čeho vycházel, neseznámil stěžovatelku ani s tím, co bylo příčinou změny jeho přístupu oproti typově shodným případům. Svá dřívější rozhodnutí, na která odkázal, touto příčinou být nemohly, neboť se jednak nájmu nebytových prostor netýkaly, jednak byla vydána v dřívější době, a i po jejich vydání Nejvyšší soud nadále pokračoval v aplikaci své původní výkladové praxe, jejíhož užití pro svůj případ se stěžovatelka nyní domáhá. Nejvyšší soud tímto způsobem porušil ustanovení zákona (§ 13 obč. zákoníku), právo stěžovatelky uvedené v čl. 37 Listiny a jednal v rozporu s judikaturou Ústavního soudu s ohledem na podmínky, za kterých může být rozhodovací praxe měněna. Přestože o věci rozhodovaly tři soudní instance, jejichž závěr ohledně platnosti nájemní smlouvy byl shodný, dospěla každá z instancí k závěru o neplatnosti na základě odlišného právního názoru. S ohledem na posuzovaný případ neplatí, že by názor příslušných soudů na věc byl totožný a jejich právní posouzení shodné a ony jednaly ve vzájemné názorové jednotě. Za účelem prokázání svých tvrzení stěžovatelka předložila soubor listinných podkladů, a to jednak rozhodnutí obecných soudů, jednak relevantní podání účastníků řízení, s tím, že např. jiná podání, která se vztahovala např. k otázce existence či neexistence předběžného souhlasu s nájmem, jsou pro posuzovanou věc bez významu.

II.

Z předložených rozsudků obecných soudů a z dalších listinných podkladů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti (ve faktografii potvrzující údaje obsažené v ústavní stížnosti):

Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 24 906 615,90 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tvrzením, že mezi jejím právním předchůdcem (Investiční a poštovní bankou, a. s.) a vedlejší účastnicí byla dne 7. 2. 1996 uzavřena smlouva o nájmu, jejímž předmětem byl pronájem konkrétní nemovitosti v katastrálním území Moravská Ostrava, na jejímž základě byly užívány nebytové prostory a placeno dohodnuté nájemné. Stěžovatelka považovala smlouvu za absolutně neplatnou, neboť nebyl dán souhlas obecního úřadu s nájmem a předmětné nebytové prostory nebyly kolaudovány za účelem jejich užívání k bankovním účelům ke dni uzavření smlouvy, tudíž je smlouva neplatná rovněž pro právní nemožnost plnění. Vedlejší účastnice se měla na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatit, takže stěžovatelka odhadla výši peněžité náhrady, kterou měla vedlejší účastnici poskytnout, a rozdíl požaduje vydat. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že nájemní smlouva je platná, neboť splňuje všechny obligatorní náležitosti. Soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem kvůli chybějícímu souhlasu obecního úřadu; soud shledal, že před uzavřením samotné smlouvy (nejpozději dne 30. 9. 1995) nastala nevyvratitelná domněnka udělení souhlasu. Ani námitku neplatnosti smlouvy z důvodu právní nemožnosti plnění, protože v den uzavření smlouvy nebyla probíhající rekonstrukce ještě dokončena a stavba nebyla kolaudována, neshledal důvodnou. Soud respektoval, že sama smlouva byla uzavřena v době, kdy vedlejší účastnice neměla právo užívací k předmětným nebytovým prostorům, které by mohla na stěžovatelku převést, protože probíhala rekonstrukce a stavba nebyla povolena k užívání. Nicméně, mezi smluvními stranami bylo výslovně dohodnuto, že právo užívací bude převedeno až teprve v době, kdy vedlejší účastnice toto právo nabude, v návaznosti na kolaudaci. Takovému ujednání nebránilo žádné kogentní zákonné ustanovení a stěžovatelka se podle soudu mýlí, pokud má za to, že když byla smlouva uzavřena v době, kdy stavba ještě nebyla dokončena a kolaudována, pak je neplatná pro nemožnost plnění, neboť doba plnění ze strany vedlejší účastnice byla stanovena až na dobu, kdy toto právo užívací mít bude a na právního předchůdce stěžovatelky jej převést může. Z těchto důvodů okresní soud uzavřel, že stěžovatelka platila vedlejší účastnici nájemné na základě platně uzavřené smlouvy a v souladu s ní, proto je žaloba nedůvodná a rozsudkem ze dne 15. 12. 2010 č. j. 21 C 207/2006-267 ji zamítl.

Stěžovatelka proti rozsudku prvního stupně podala odvolání, v němž setrvala na stanovisku, že smlouva je neplatná, a to z obou uplatněných důvodů, přičemž na jeho podporu odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, včetně předcházejícího řízení, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudkem ze dne 27. 9. 2012 č. j. 51 Co 263/2011-292 potvrdil rozsudek okresního soudu. Po provedeném odvolacím přezkumu se ztotožnil s právními závěry okresního soudu o platnosti předmětné nájemní smlouvy, toliko upřesnil formulačně nepřesná vyjádření. Krajský soud akceptoval závěr o fikci souhlasu (pozn. byť okresní soud uvažoval o nevyvratitelné domněnce); dále uvedl, že si je vědom a respektuje judikaturu Nejvyššího soudu, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly dle stavebního zákona určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, příp. stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven s tím, že podstatný je kolaudační stav, nikoli faktický způsob užívání či vůle účastníků smlouvy a že pro posouzení charakteru pronajatých prostor je rozhodující stav ke dni uzavření smlouvy. K tomu zdůraznil, že vychází především z toho, že právní předchůdce stěžovatelky a vedlejší účastnice uzavřeli předmětnou smlouvu dne 7. 2. 1995 (pozn. správně má být "7. 2. 1996"), avšak smluvní strany dohodly, že nájemní vztah dle této smlouvy vzniká až dnem následujícím po právní moci kolaudačního rozhodnutí s ujednáním o důsledcích, pokud by ke kolaudaci nedošlo v dohodnutém termínu; z toho usoudil, že smlouva byla uzavřena s tím, že platnosti a tedy i účinnosti nabude nejdříve dnem následujícím po právní moci kolaudačního rozhodnutí, tedy při respektování podmínek platnosti těchto smluv. Smluvní strany tak nepostupovaly v úmyslu porušit předpisy stavebního zákona, naopak vědomy si této skutečnosti uzavíraly smlouvu k datu, ke kterému měl být předmět nájmu zkolaudován, tj. stavebně určen ke sjednanému účelu nájmu. Příčilo by se důsledkům plynoucím ze zásady smluvní autonomie, aby účastníkům smlouvy bylo odepřeno právo takovým pružným způsobem učinit zadost souladu stavu skutečného se stavem právním, když takto zvolený postup nevedl k vytvoření stavu, kdy by předmět nájmu byl právně nedovolený s důsledky dle ustanovení § 39 obč. zákoníku (sc. obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, a vytýkala mu závěr o platnosti nájemní smlouvy. Podle stěžovatelky dochází ke vzniku smlouvy v okamžiku včasného přijetí návrhu osobou, které byl návrh určen, smlouva v tomto okamžiku vzniká jako platná, nebo nikoliv. Podle stěžovatelky nebyla k okamžiku vzniku smlouvy splněna náležitost předmětu právního úkonu - předmět nájmu nebyl pravomocně kolaudován, nebyl tedy k nájmu způsobilý, tedy nájemní smlouva byla absolutně neplatná pro nezpůsobilost jejího předmětu a pro rozpor se zákonem. Námitky též stěžovatelka vznesla vůči posouzení žádosti o udělení předchozího souhlasu k nájmu nebytových prostor obecnímu úřadu a jejímu doručení. Podle stěžovatelky je rozsudek krajského soudu v rozporu s řadou předchozích konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu. V dovolání vymezila stěžovatelka dvě otázky, které podle jejího názoru dosud nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu řešeny (obě se týkaly podmínek nastoupení fikce souhlasu obecního úřadu), a zformulovala dvě otázky, jimž přisuzovala zásadní právní význam: zda bylo možné uzavřít nájemní smlouvu, jejíž platnost (nikoliv účinnost) měla nastat až v budoucnu, a zda bylo v rozhodné době možné platně uzavřít smlouvu, aniž by předmět nájmu byl v den jejího uzavření stavebně určen k účelu v nájemní smlouvě stanovenému. Stěžovatelčino dovolání měl projednat senát č. 23, a protože při posuzování otázky, zda v případě, kdy předpokladem platnosti nájemní smlouvy je vydání kolaudačního rozhodnutí, je tato podmínka platnosti smlouvy splněna i tehdy, kdy je sice smlouva uzavřena v době, kdy ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, účinnost smlouvy (resp. počátek nájmu) však byla vázána na právní moc tohoto kolaudačního rozhodnutí, dospěl k závěru odlišnému od toho, k němuž dospěl senát č. 26 v rozsudku ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 26 Cdo 4683/2009, rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen "velký senát"). Stěžovatelka obdržela předkládací zprávu, na kterou reagovala dvojím doplněním svého vyjádření.

Velký senát věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona, přičemž dospěl k závěru, že dovolání bylo přípustné jednak pro řešení otázky, zda nastaly účinky fikce udělení souhlasu, jestliže k žádosti o udělení souhlasu k pronájmu nebytových prostor nebyly přiloženy přílohy, na něž žádost odkazovala, jednak pro řešení otázky, zda je platná smlouva o nájmu nebytových prostor, která byla uzavřena v okamžiku, kdy ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, avšak strany vázaly účinnost smlouvy, resp. počátek nájmu na okamžik, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci; první otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, druhá otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolání ovšem podle Nejvyššího soudu nebylo důvodné, a proto ho rozsudkem ze dne 14. 10. 2015 č. j. 31 Cdo 945/2013-358 zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelčina námitka o nemožnosti nastoupení fikce souhlasu příslušného správního orgánu není opodstatněná, protože žádost vedlejší účastnice splňovala minimální požadavky na ni kladené zákonem i bez příloh. Nejvyšší soud souhlasil se stěžovatelkou v části její argumentace, ve které krajskému soudu vytýká, že nelze odsunout platnost smlouvy, je-li tato již uzavřena. Je-li právní úkon při svém vzniku absolutně neplatný, nemůže být tato neplatnost později zhojena. Závěr krajského soudu, že byla odložena platnost uzavřené smlouvy, je proto nesprávný. Následně Nejvyšší soud připomenul (ve stručnosti shrnuto), že § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve své větě první stanovil, že se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny, v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení byl odkaz na ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a dodal, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu bylo možné platně uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor jen k účelům, ke kterým byly stavebně určeny kolaudačním rozhodnutím, příp. stavebním povolením, a po rekapitulaci příslušných ustanovení stavebního zákona učinil závěr, že jestliže jde o stavbu, která se kolauduje (a nejde o její předčasné užívání), lze ji užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu určenému v tomto kolaudačním rozhodnutí. Poté přistoupil k hodnocení předmětné věci: zdůraznil, že v době uzavření posuzované smlouvy nebyly nebytové prostory, které byly jejím nepřímým předmětem, zkolaudovány, a tedy nebyly stavebně určeny k danému účelu. Strany uzavřely smlouvu o nájmu nebytových prostor dne 7. 2. 1996, přičemž doba nájmu byla sjednána na dobu určitou od 1. 7. 1996 do 1. 7. 2011 s tím, že nezbytnou a nutnou podmínkou nájemního vztahu je kolaudace s nabytím právní moci a bude-li kolaudace s nabytím právní moci opožděná, počíná nájem běžet dnem následujícím po kolaudaci. Proto hodnotil, zda požadavek § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. by byl splněn i tehdy, jestliže počátek nájmu, jako tomu bylo v daném případě, byl vázán na vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí. V této souvislosti vyhodnotil předchozí závěr Nejvyššího soudu formulovaný v rozsudku ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 26 Cdo 4683/2009 o tom, že "vydání kolaudačního rozhodnutí o povolení užívání prostor, jež mají být předmětem nájmu, k trvalému bydlení, nelze považovat za odkládací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., neboť jde o předpoklad platnosti právního úkonu (nájemní smlouvy k bytu), jehož absence má s ohledem na ustanovení § 685, § 118 odst. 3 - pozn. správně má být "§ 118 odst. 2" - a § 37 odst. 2 obč. zák. za následek neplatnost právního úkonu. Na podmínku (tj. jakoukoliv skutečnost, o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku nevědí, zda se vůbec splní, popř. kdy se splní), která se stává vedlejším ustanovením smlouvy, mohou být podle § 36 obč. zák. v občanském právu vázány právní následky (účinky) právního úkonu. Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným (odstavec 3). Je-li však vydání rozhodnutí o povolení užívání prostor pro trvalé bydlení (kolaudace prostor na byt) předpokladem platnosti smlouvy o nájmu bytu podle § 685 obč. zák., nemůže ani zmaření podmínky (nevydání kolaudačního rozhodnutí) vést k závěru, že prostory se již staly způsobilým předmětem smlouvy. Vydání kolaudačního rozhodnutí o povolení užívání prostor, jež mají být předmětem nájmu, k trvalému bydlení (předvídaného i účastníky v nájemní smlouvě) je proto předpokladem platnosti právního úkonu (nájemní smlouvy k bytu).", jako nesprávný. Podle názoru velkého senátu je podmínka platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor splněna i tehdy, je-li sice smlouva uzavřena v okamžiku, kdy ještě nebylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, avšak strany ve smlouvě řádně zajistily, že účinnost smlouvy, resp. počátek nájmu nezačne dříve, než bude vydáno kolaudační rozhodnutí a toto rozhodnutí nabude právní moci. Takový postup, podle něj, totiž vede k tomu, že je splněn požadavek zákona, že se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny, a odkázal na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání zamítl.

III.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatele.

Stěžovatelčina ústavní stížnost je převážně založena na výtkách vůči postupu Nejvyššího soudu a jeho výsledkům, tj. při projednávání jejího dovolání a formulování právního závěru odlišného od předchozí rozhodovací praxe, aniž by k tomu údajně existoval dostatečně legitimní důvod, čím mělo dojít k porušení principu právní jistoty a principu rovnosti před zákonem ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud tento názor nesdílí.

Stěžovatelka se při hodnocení přípustnosti změny dosavadní judikatury dovolává závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05 (N 170/42 SbNU 455). Jak vyplývá z právní věty tohoto nálezu, ústavněprávní kritice byl podroben postup Nejvyššího soudu, jenž vedl ke změně judikatury mimo proceduru stanovenou v ustanovení § 20 zákona o soudech a soudcích, pokud tato judikatura byla obsažena v rozhodnutích vydaných před účinností tohoto zákona. Pokud tato předchozí rozhodnutí již byla vydána v podmínkách demokratického právního státu, a představují tedy legitimní výsledek rozhodovací činnosti nezávislého a nestranného soudu, nelze než trvat na tom, že taková rozhodnutí a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné interpretované zákonné normy. Budiž konstatováno, že v předmětné stěžovatelčině věci byla tato procedura ze strany Nejvyššího soudu řádně zachována.

Zcela zdůraznit, že z obsahového hlediska nabádá dosavadní judikatura Ústavního soudu přistupovat k zásahům do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ke zdrženlivosti, s akcentem na prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních předpokladů; příkladmo lze uvést nálezy ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473) a ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 (N 253/59 SbNU 581), na které stěžovatelka odkazuje. Především je to ovšem nález ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107) citovaný v právní větě druhého z těchto nálezů (byť pod nesprávnou spisovou značkou): "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro překonání dosavadní judikatury: "Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak." Na těchto závěrech není nutné ničeho měnit ani v posuzované věci. Ústavní soud v ní totiž shledal, že velký senát Nejvyššího soudu, byť s jistým časovým odstupem, napravil předchozí nesprávnou rozhodovací praxi založenou na vadné interpretaci § 3 zákona č. 116/1990 Sb., jakož i na nedůsledném rozlišování právní skutečnosti (smlouvy o nájmu) a vznik právního vztahu (poměru) jako jejího právního následku. Přitom v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou důvody změny adekvátně a dostatečně objasněny (pozn. odkaz na tři jiná rozhodnutí, kterým stěžovatelka vytýká jejich nepoužitelnost pro její věc, je z posléze uvedené potřeby rozlišení právní skutečnosti a právního vztahu namístě). Ústavní soud k tomu dále dodává, že při hodnocení následků vad právních úkonů (jednání) má zásadní význam materiální pravidlo výkladu; jeho předmětem není metoda interpretace, ale její výsledek. Zásada in favorem pro negotio vyjadřuje záměr dát v pochybnostech při hodnocení vady právního úkonu (jednání) a jeho následků spíše přednost zachování platnosti právního úkonu (jednání) před závěrem o jeho neplatnosti. V českém právním prostředí se tento přístup projevil především v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) aj.], posléze byl výslovně zakotven v § 574 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu