III. ÚS 3774/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2016

III.ÚS 3774/15 ze dne 30. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ž. M., zastoupené Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 č. j. 30 Cdo 1800/2015-379 a proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2014 č. j. 1 Co 146/2014-356, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalované České republice - Ministerstvu vnitra, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a za účasti statutárního města Ostrava a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 22. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (respektive částí jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala ochrany osobnosti podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), a to jednak určením, že 1) do jejich osobnostních práv bylo zasaženo statutárním městem Ostrava (jako prvním žalovaným) a Českou republikou - Ministerstvem vnitra (jako druhým žalovaným), když při ohlašování změny adresy místa trvalého pobytu v městském obvodě Ostrava - Vítkovice byla podrobena nezákonným požadavkům spočívajícím zejména v nutnosti pohovoru se starostou městského obvodu, 2) že způsob výzvy k pohovoru a jeho obsah byl diskriminujícím způsobem závislý na etnické příslušnosti stěžovatelky a 3) že ohlašovatelé změny adresy místa trvalého pobytu v předmětném městském obvodě jsou systémově tříděni podle své etnické příslušnosti. Dále stěžovatelka žalobou požadovala, aby se jí primátor statutárního města Ostrava písemně omluvil, a aby jí první i druhý žalovaný společně a nerozdílně zaplatili náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč. V tomto rozsahu ale byla žaloba vyloučena k samostatnému řízení, protože v tomto případě šlo podle skutkových okolností o nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Této části se tedy řízení o právě projednávané ústavní stížností netýká.

3. Aniž bylo zapotřebí rekapitulovat všechna stadia řízení před obecnými soudy v dané věci, rozhodné je zmínit, že v této věci k dovolání stěžovatelky již rozhodoval Nejvyšší soud, a to rozsudkem ze dne 25. 9. 2013 č. j. 30 Cdo 1563/2013-297; rozsudek odvolacího i nalézacího soudu Nejvyšší soud tehdy zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se totiž neztotožnil se závěrem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), že v případě stěžovatelky nešlo o diskriminační jednání a ani nemohlo dojít k zásahu do jejích osobnostních práv. V dané souvislosti nebyl správný závěr krajského soudu, který si vystačil s tím, že žádná z vyjmenovaných oblastí či vyjmenovaných postupů, ve kterých mělo dojít k diskriminaci, neobsahuje nesprávný úřední postup. Podle Nejvyššího soudu je však pro danou věc významné především to, že postupu, který byl uplatněn v případě stěžovatelky, neodpovídá žádné ustanovení zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, takže jednání orgánu neslo v tomto ohledu podle Nejvyššího soudu excesivní prvky. Diskriminační jednání "jako takové" přitom ve značné míře snižuje důstojnost dotyčné osoby. Diskriminace z důvodu rasy nebo národnosti je pak téměř vždy chápána jako neoprávněný zásah do osobnostních práv. V dalším řízení se proto soudy měly zaměřit na otázku, zda žalovaní prokázali, že ve vztahu ke stěžovatelce nedošlo k porušení zásady rovnosti zacházení ve smyslu § 133a písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.").

4. Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl krajský soud svým rozsudkem ze dne 14. 2. 2014 č. j. 23 C 199/2009-315 tak, že žalobu stěžovatelky v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla zamítnuta žaloba ve vztahu k druhému žalovanému, potvrdil, neboť dospěl k závěru, že druhý žalovaný (Česká republika - Ministerstvo vnitra) není ve věci pasivně legitimován, neboť jednání prvního žalovaného (tedy statutárního města Ostrava) je excesem v plnění povinností v rámci přenesené působnosti. Ve vztahu k prvnímu žalovanému rozsudek krajského soudu vrchní soud změnil tak, že určil, že do osobnostních práv stěžovatelky bylo prvním žalovaným zasaženo tím, že byla podrobena nezákonným požadavkům, zejména byla nucena absolvovat pohovor se starostou městského obvodu, jenž stavěl konání tohoto pohovoru a jeho výsledky jako podmínku pro přihlášení adresy trvalého pobytu stěžovatelky; vrchní soud dále uložil prvnímu žalovanému zaslat stěžovatelce písemnou omluvu. V částech, v nichž krajský soud zamítl návrh stěžovatelky na určení, že do jejích osobnostních práv bylo zasaženo také tím, že způsob výzvy k pohovoru a jeho obsah byl diskriminujícím způsobem závislý na její etnické příslušnosti, a návrh na určení, že do osobnostních práv stěžovatelky bylo zasahováno také tím, že ohlašovatelé změny adres místa trvalého pobytu v městském obvodě Ostrava - Vítkovice jsou systémově tříděni podle své etnické příslušnosti, pak vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Krajský soud totiž podle vrchního soudu neprovedl všechny důkazy, které by byly spolehlivým základem pro závěr, že prvnímu žalovanému se podařilo prokázat, že se vůči stěžovatelce nedopustil diskriminačního jednání.

5. Proti rozsudku vrchního soudu (tedy proti té části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - to znamená v části zamítající žalobu ve vztahu ke druhému žalovanému) podala stěžovatelka dovolání, které však bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Podle Nejvyššího soudu v souladu s jeho judikaturou a judikaturou Ústavního soudu sice platí, že za škodu nebo újmu způsobenou rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb. V předmětném řízení se však stěžovatelka domáhala ochrany své osobnosti podle ustanovení § 11 občanského zákoníku. Odvolací soud se tak při svém rozhodování ve věci ochrany osobnosti neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když potvrdil zamítnutí žaloby vůči druhému žalovanému. Nadto nárok stěžovatelky podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jako nárok odlišný od nároku uplatňovaného v této věci, byl vyloučen k samostatnému řízení.

6. Stěžovatelka pak v daném kontextu ústavní stížností brojí právě proti závěru vrchního a Nejvyššího soudu, že Česká republika - Ministerstvo vnitra není v daném sporu pasivně legitimována (stěžovatelka v ústavní stížnosti hovoří o problematice přičitatelností excesů při výkonu veřejné správy). Nadto Nejvyšší soud podle stěžovatelky zcela přehlédl, že odvolací soud potvrdil zamítavý výrok prvostupňového soudu ve vztahu ke druhému žalovanému (tedy právě ve vztahu k České republice), ovšem jeho argumentační východiska byla jiná než u soudu prvního stupně. Tím ale odvolací soud porušil zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí, neboť stěžovatelku nepoučil ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. o svém odlišném právním názoru na pasivní legitimaci druhého žalovaného.

7. Odvolací soud současně podle stěžovatelky porušil povinnost zrušit přezkoumávané rozhodnutí, jestliže se tu objevily jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a tyto vady nemohly být v odvolacím řízení napraveny. Pokud totiž odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo na straně žalované s účastníkem, který nebyl ve věci vůbec pasivně legitimován, bylo namístě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu orgánů veřejné moci a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatelky.

11. K věci samé musí Ústavní soud v prvé řadě zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě nepřináší žádnou argumentaci, jíž by závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace prezentovaný vrchním a Nejvyšším soudem zpochybnila. I kdyby tedy platilo tvrzení stěžovatelky, že judikatura obecných soudů není v této otázce jednotná - a dovolání by tedy mělo být přípustné - pak by to mohlo vést nanejvýš k jeho zamítnutí, neboť dovolací soud se se závěrem odvolacího soudu ztotožnil [srovnej k tomu Nejvyšším soudem zmiňovaný rozsudek ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3257/2012 a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2011 sp. zn. IV. ÚS 276/11 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/ a všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/), když stěžovatelka se v ústavní stížnosti ani proti jednomu z těchto rozhodnutí argumentačně nevymezuje]. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že vrchním i Nejvyšším soudem zastávaný názor navíc stěžovatelku v žalovaných nárocích neomezuje, když i řízení o nemajetkové újmě za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb. bylo vyloučeno k samostatnému řízení, a byť byla žaloba stěžovatelky namítající zásah do jejích osobnostních práv ve vztahu k České republice zamítnuta, druhému žalovanému stejně nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

12. Tato skutečnost se pak odráží i ve stěžovatelkou tvrzených pochybeních (a jejich případné ústavněprávní relevanci) spočívajících v překvapivosti rozhodnutí vrchního soudu a v jeho nesprávném postupu, pokud o nedostatku pasivní věcné legitimace účastníka řízení rozhodl sám, místo aby poskytl prostor k rozhodnutí prvostupňovému soudu. Aniž by se Ústavní soud k těmto aspektům v dané věci vyjadřoval, je z výše uvedeného zřejmé, že daný postup obecných soudů stěžovatelku nikterak neomezuje; to ovšem právě projednávaný případ odlišuje například od situace, z níž vychází stěžovatelkou příkladmo odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13. Zde totiž nebyl žalobce s uplatňovaným nárokem jako celkem úspěšný, když nalézací soud jeho žalobu zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace - tedy odlišně od nalézacího soudu - a dovolání stěžovatele bylo dílem zamítnuto a dílem odmítnuto. O takovou situaci však zjevně v právě projednávané věci nejde. Stěžovatelka byla se svou žalobou již částečně úspěšná a zčásti bude její žalobní žádání teprve posuzováno. Pro úplnost se sluší ještě poznamenat, že shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3257/2012 byl zrušen právě nálezem sp. zn. II. ÚS 3330/13. Stalo se tak ovšem - jak bylo naznačeno - pro ústavněprávní diskrepanci spočívající v překvapivosti rozhodnutí, nikoliv proto, že by Ústavní soud zpochybňoval východiska Nejvyššího soudu týkající se pasivní věcné legitimace.

13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce garantovaná ústavním pořádkem.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu