III. ÚS 3643/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.01.2015

III.ÚS 3643/14 ze dne 8. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Kalužíka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti výroku I usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. září 2014 č. j. 44 EXE 1042/2012-41, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 18. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ústavně zaručené právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil vedlejší účastnici WS International a. s. zaplatit mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 6 800 Kč.

3. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 6. 2014 č. j. 103 Ex 29684/12-36, vydaným soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou, Exekutorský úřad Přerov, bylo stěžovateli jako povinnému uloženo uhradit vedlejší účastnici jako oprávněné náklady vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 3 267 Kč (výrok I) a náklady exekuce ve výši 9 390 Kč (výrok II).

4. Napadeným usnesením Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl k námitkám stěžovatele [§ 88 odst. 3 exekučního řádu (dále jen "e. ř.")] výše zmíněný příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výroku I potvrzen (výrok I) a ve výroku II zrušen (výrok II).

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkami, v důsledku čehož není napadené rozhodnutí řádně odůvodněno, a je tudíž nepřezkoumatelné. Dále uvádí, že opakovaně proti příkazům soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce podával důvodné a účelné námitky, což plyne z toho, že v prvním případě byl exekuční příkaz zrušen zcela a ve druhém případě byl zrušen ve výroku II (o úhradě nákladů soudního exekutora). Z toho vyvozuje, že náklady na právní zastoupení jím byly účelně vynaloženy, přesto však soudní exekutor k těmto nákladům nepřihlédl a opět rozhodl ve prospěch oprávněné, které navíc v souvislosti s exekučním řízením vznikly nepochybně menší náklady na právní zastoupení než jemu. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že v řízení nebylo přihlédnuto k jeho úspěchu při podávání námitek proti exekučním příkazům soudního exekutora, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. že se na soudním rozhodování nijak neprojevilo, že účelně a oprávněně vynakládal finanční prostředky k ochraně svých práv, čímž bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek. Poukazuje na majetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku chybného postupu soudního exekutora, s tím, že by soudní exekutor měl za to nést odpovědnost, a uvádí, že odmítá hradit náklady oprávněné a odměnu soudnímu exekutorovi, který si ji opakovaně určuje v rozporu se zákonem.

6. Dále stěžovatel namítá, že náklady exekuce oprávněné byly nesprávně určeny dle tarifní hodnoty nejen z jistiny, ale i z příslušenství, což prý potvrdil i okresní soud. Přitom v obdobných případech stejná předsedkyně senátu určila odměnu právního zástupce z tarifní hodnoty vypočtené pouze z jistiny. Navíc náklady oprávněné stěžovatel považuje za nepřiměřené, neboť již za předcházející soudní řízení obdržela částku 12 700 Kč, přičemž tato měla dle jeho názoru dostatečně pokrýt i náklady v souvislosti s podáním jednoduchého (vzorového) návrhu na nařízení exekuce. V této souvislosti vytýká předsedkyni senátu, že přesvědčivě nevysvětlila, proč postupovala jinak. Z tohoto důvodu zastává stanovisko, že napadené usnesení je svévolné, resp. nepředvídatelné.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

9. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel měl být postupem okresního soudu zkrácen o částku 3 267 Kč. S ohledem na to lze bezpochybně souzenou věc označit za bagatelní. Tato skutečnost pak sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [a to i v případech, kdy směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, natož pak - jako je tomu zde - toliko proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (exekuce)], neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 či usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což se však stěžovateli nepodařilo, neboť mezi jeho argumentací a závěry Ústavního soudu stran podmínek "přijatelnosti" ústavních stížností v bagatelních věcech, jak byly vysloveny např. v již citovaném "shrnujícím" nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13, nelze najít žádné styčné body.

10. Nadto z ústavní stížnosti není patrno, v jakém ohledu měl okresní soud vlastně pochybit. Tvrdí-li stěžovatel, že se nevypořádal s jeho námitkami, pak z ústavní stížnosti neplyne, jakou konkrétní námitku, jež zůstala okresním soudem opomenuta, uplatnil. Možno dodat, že pokud okresní soud pouze poukázal na odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce s tím, že se se závěry soudního exekutora ztotožňuje, pak samotný takový postup nelze považovat za chybný. Vadným by mohl být v případě, že by samotný příkaz nebyl řádně odůvodněn, což však zjištěno nebylo, neboť z něj plyne, jakou částku tvoří odměna zástupce oprávněné, kolik tvoří jednotlivé (zde paušální) náhrady tohoto zástupce a kolik činí DPH [§ 88 odst. 2 písm. f) e. ř.], přičemž lze zjistit, podle jakých právních norem soudní exekutor postupoval a jak tyto použil na posuzovaný případ. Jestliže stěžovatel poukazuje na své náklady, jež mu v řízení vznikly, a na to, že se tak stalo v důsledku pochybení soudního exekutora, nutno si položit otázku, jaký by tato skutečnost mohla mít z hlediska aplikovaného § 87 odst. 2 e. ř. význam; konkrétně pak není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, proč by měla nést (své a případně i stěžovatelovy) náklady oprávněná, jež byla v exekučním řízení úspěšná a vznik těchto nákladů nijak nezpůsobila. Upozorňuje-li stěžovatel na výši náhrady nákladů nalézacího řízení, jež má údajně pokrýt náklady oprávněné v řízení exekučním, ani danou námitku nemůže Ústavní soud považovat za relevantní, neboť exekučnímu soudu nepřísluší danou výši náhrady z hlediska její "(ne)přiměřenosti" jakkoliv hodnotit.

11. Stěžovatel také okresnímu soudu vytýká, že vycházel z nesprávné tarifní hodnoty, tj. nejen z jistiny, ale rovněž z příslušenství. Nehledě na to, že jde zjevně o otázku věcné správnosti interpretace tzv. podústavního práva ve zcela bagatelní věci (zde totiž možné zkrácení stěžovatele na jeho majetku nedosahuje ani výše uvedené částky), stěžovatel ve své ústavní stížnosti nevysvětluje, v jakém ohledu měl okresní soud při interpretaci a aplikaci příslušného podzákonného předpisu pochybit. Pro informaci Ústavní soud poukazuje na ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2012 (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dle něhož se při určování tarifní hodnoty zohledňovalo rovněž příslušenství, jakož i na to, že exekuce byla nařízena usnesením okresního soudu ze dne 26. 6. 2012 č. j. EXE 1042/2012-11, přičemž náklady oprávněné představovaly mj. odměnu advokáta za 2 úkony právní služby - převzetí a příprava věci a dále podání návrhu na nařízení exekuce, učiněné v roce 2012.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek tohoto řízení pak Ústavní soud nemohl ani vyhovět návrhu stěžovatele, aby uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit mu náklady řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu