III. ÚS 3620/16 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2016

III.ÚS 3620/16 ze dne 15. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti ČECHÁK a spol. s r. o., sídlem U Pily 344, Liberec, zastoupené JUDr. Zdeňkem Tomíčkem, advokátem, sídlem Mánesova 881/27, Praha 2, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2016 č. j. 31 Co 109/2016-138 a výroku II rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. ledna 2016 č. j. 15 C 2/2015-97, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Tělocvičné jednoty SOKOL Dobřichovice, sídlem Pražská 375, Dobřichovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici řízení na zaplacení částky 163 237 Kč s příslušenstvím, bylo napadeným výrokem II tohoto rozsudku stěžovatelce uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi řízení nahradila náklady řízení ve výši 75 770 Kč.

3. K odvolání stěžovatelky byl rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrzen.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud nezohlednil v nákladovém výroku pochybení, k němuž došlo v rámci kontroly splnění podmínek řízení, ani opakované překážky řízení na straně vedlejšího účastníka řízení (žalovaného). Má za to, že byly splněny podmínky pro separaci náhrady nákladů vzniklých v řízení a že v tomto ohledu není rozsudek okresního soudu řádně odůvodněn.

5. Stěžovatelka následně předestírá výčet pochybení, které okresní soud v napadeném nákladovém výroku nezohlednil (předložení neplatné plné moci právního zástupce vedlejšího účastníka řízení, předložení řádně udělené plné moci II až "na čtvrtý pokus"), přičemž vedlejšímu účastníkovi řízení byla přiznána náhrada nákladů řízení i za úkony spjaté s "nápravou" tohoto nedostatku podmínek řízení: účast na jednání dne 5. 11. 2015, které soud odročil, když neměl za prokázané zplnomocnění právního zástupce vedlejšího účastníka řízení; vyjádření ze dne 18. 11. 2015, kterým vedlejší účastník řízení zaslal soudu dokumenty, jež měly prokázat zplnomocnění jeho právního zástupce, avšak které tvrzenou skutečnost neprokázaly; vyjádření ze dne 15. 12. 2015, kterým vedlejší účastník řízení předložil soudu řádnou plnou moc II.

6. Stěžovatelka poukázala na povinnost soudu přihlížet ke splnění podmínek řízení (§ 103 občanského soudního řádu), kterou okresní soud opomenul, načež byl stěžovatel donucen chránit svá práva na spravedlivý proces a na existenci neplatné plné moci musel soud upozornit. Okresní soud se nicméně "nepochopitelně" rozhodl nezkoumat pravost plné moci II, když dokonce dospěl k závěru, že prvně předložená plná moc je platná. Stěžovatelka upozorňuje, že diskreční pravomoc soudu k rozhodnutí o nákladech řízení podle § 147 odst. 1 občanského soudního řádu nezbavuje soud povinnosti své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení řádně odůvodnit, a to zejména v případech, které zjevně zavdávají důvod pro aplikaci daného ustanovení a separaci nákladů.

7. Pochybení okresního soudu nenapravil ani krajský soud, když se stěžovatelka do nákladového výroku II okresního soudu odvolala.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

9. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti, když stěžovatelka brojí proti nákladovému výroku napadeného rozsudku okresního soudu, jímž jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 75 770 Kč, jakož i proti výroku Krajského soudu v Praze v napadeném rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (včetně nákladového výroku) potvrzen. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadá pouze část výroku o náhradě nákladů řízení, jež se týká peněžitého plnění ve výši 23 880 Kč, s ohledem na výši rozporované částky se aplikuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zakládající nepřípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku (jehož řádné vyčerpání je jinak předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti) proti částkám, nepřesahujícím zde stanovený limit 50 000 Kč (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. 23 Cdo 251/2015, ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1064/2016 nebo ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 NSČR 66/2013). Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

12. Ústavní soud se zabýval otázkou náhrady nákladů řízení ve své judikatuře již mnohokrát. Proto je nutno připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 131/08 či III. ÚS 1183/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 464/09, II. ÚS 2608/09 či III. ÚS 624/06). Východisko pro výjimku (tedy má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému) se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, a tudíž se zde, silněji než jinde, uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

13. S námitkami stěžovatelky, ohledně porušení jejích základních práv, které mělo spočívat v nevyužití ustanovení § 147 odst. 1 občanského soudního řádu a v následném uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, se Ústavní soud neztotožnil, neboť takový zásah (sub 11) neshledal. Jak v minulosti již několikrát konstatoval, obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz § 146 odst. 2, § 147 a § 148 odst. 2 občanského soudního řádu). Dále k tomu Ústavní soud dodal, že v takových případech nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení [viz např. nález ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 221/04 (N 199/39 SbNU 111), usnesení ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 3077/08 či ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2995/10]. Předpokladem pro uplatnění tohoto postupu je tedy příčinná souvislost mezi zaviněním na straně účastníka či jeho zástupce a náklady na straně dalších účastníků, které by jim jinak nevznikly.

14. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy ohledně povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, oba soudy se touto námitkou stěžovatelky zabývaly, přičemž pro aplikaci ustanovení o separaci nákladů řízení neshledaly zákonný podklad. Výklad tzv. podústavního práva je v prvé řadě věcí obecných soudů, přičemž závěr okresního soudu, aprobovaný odvolacím soudem, že předpoklady pro separaci nákladů řízení nebyly naplněny, když jednání bylo odročeno za účelem prokázání splnění podmínek řízení (jejichž nedostatek namítala stěžovatelka) a následně bylo zjištěno, že tyto podmínky jsou od počátku naplněny, se jistě pohybuje v mezích ústavně akceptovatelného výkladu § 147 odst. 1 občanského soudního řádu.

15. Namítá-li stěžovatelka nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí v napadeném rozsahu, Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu k nákladovému výroku lze seznat stěžejní důvod pro nevyužití institutu separace nákladů. Tento, byť stručně odůvodněný, závěr, z něhož je zřejmé, že stěžejní předpoklad pro separaci nákladů, tj. existence zavinění na straně účastníka či jeho zástupce ve vztahu k nákladům, proti nimž se stěžovatelka brání, nebyl dán, lze z hlediska ústavnosti aprobovat, jak výše (sub 13) uvedeno. Přesvědčení stěžovatelky o "zjevné důvodnosti" využití tohoto institutu, kterou odvíjí od prvotního předložení neplatné plné moci ze strany právního zástupce vedlejšího účastníka řízení, Ústavní soud nesdílí; za této situace lze akceptovat, že odvolací soud se podrobně nevypořádal s každým dílčím argumentem stěžovatelky v odvolání.

16. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatelky, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu