III. ÚS 3606/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2011

III.ÚS 3606/11 ze dne 19. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: a) E. B., b) A. Č., c) K. K., d) J. K., e) J. L., f) I. L., g) K. M., h) V. N., ch) D. B., i) H. S. a j) J. S., všichni zastoupeni JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem Mikulůvka 141, 756 24 Bystřička, doručovací adresa: ul. Hemy 855, P. O. BOX 557, 757 06 Valašské Meziříčí 6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2011 č. j. 8 Cmo 14/2011-147 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 30 Cm 101/2010-89, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 2. 12. 2011 ústavní stížnost, kterou stěžovatelé napadají obě v záhlaví označená usnesení, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelů na určení, že jimi označení účastníci nejsou členy družstva Hygie, se sídlem Olomouc - město, Pekařská 36/16, přičemž výše označený odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I) jako věcně správné, byť z jiného důvodu, než k jakému dospěl soud prvního stupně, a změnil ho ve výrocích II a III, které se týkaly náhrady nákladů řízení.

II.

Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž postupem těchto soudů bylo porušeno i jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2011 č. j. 8 Cmo 14/2011-147 podali stěžovatelé dovolání, a to z důvodu procesní opatrnosti. Zdůrazňují, že i když v předmětné věci nelze dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., přípustnost dovolání může být zvážena dovolacím soudem podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za této situace tak údajně mohou být dány důvody pro podání ústavní stížnosti, aniž jsou dány důvody dovolání (založena přípustnost dovolání).

Dotazem v kanceláři senátu 30 Cm Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 13. 12. 2011 Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelé doručili výše označenému soudu dne 2. 12. 2011.

III.

Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že vedle ústavní stížnosti napadli usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2011 dovoláním.

Ústavní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda za této situace je předmětná ústavní stížnost přípustná (je tedy možné ji meritorně projednat), či nikoli. Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je předchozí ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází konstantně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz).

Z výše uvedených obecně vymezených činností Ústavního soudu pak dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem jak na její subsidiaritu, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci podali stěžovatelé ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud ČR dosud o jejich dovolání nerozhodl. I když tedy stěžovatelé nemohou vědět, zda jejich mimořádný opravný prostředek bude shledán přípustným či nikoli, je zjevné, že možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek využili. Z tohoto důvodu je nezbytné považovat podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práva poskytuje.

Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.

Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Aniž by Ústavní soud chtěl jakkoli předjímat další průběh řízení před obecnými soudy a další postup stěžovatelů, konstatuje, že toto rozhodnutí o odmítnutí stížnosti nezakládá překážku rei iudicatae a nevylučuje možnost podat ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2011

Jan Musil

soudce zpravodaj