III. ÚS 3558/16 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2016

III.ÚS 3558/16 ze dne 29. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem ml., advokátem, sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2016 sp. zn. 44 To 342/2016, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 2. 2016 pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) trestního zákoníku, a to dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jednak výrobou drogy zvané pervitin v období minimálně od července roku 2015 do 22. 2. 2016, jednak jejím přechováváním za účelem dalšího prodeje, jakož i jejím prodejem v nejméně 11 případech v množství nejméně 313,5 gramu M. Č. Dále byl stěžovatel obviněn pro přečin nedovoleného ozbrojování dle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že bez příslušného povolení přechovával střelnou zbraň - samonabíjecí pistoli zn. Luger, včetně dvou kusů zásobníků a blíže nezjištěného množství nábojů. Obviněný byl vzat do vazby na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 1 Nt 9208/2016 ze dne 24. 2. 2016 s účinností od 22. 2. 2016 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu; vazební důvod uvedený v § 67 písm. b) trestního řádu pominul uplynutím tříměsíční lhůty. Rozhodnutím obvodního soudu sp. zn. 1 Nt 7014/2016 ze dne 11. 5. 2016 byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Usnesením ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 1 Nt 7517/2016 obvodní soud rozhodl, že důvod vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu pominul a stěžovatel se propouští na svobodu. Toto rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tím, že stěžovatel má zajištěno zaměstnání a dala za něj nabídku záruky jeho družka, která mu nabídla možnost bydlet u ní v nájemním bytě. Toto usnesení obvodního soudu napadla stížností státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Této stížnosti městský soud napadeným usnesením vyhověl a usnesení obvodního soudu ze dne 19. 7. 2016 zrušil a znovu rozhodl tak, že se nepřijímají záruka družky stěžovatele za další jeho chování ani písemný slib stěžovatele jako náhrada vazby z důvodu § 67 písm. c) trestního řádu a že se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka, neboť důvod vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu trvá i nadále.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel argumentuje, že vazba představuje v rámci trestního procesu nejzávažnější zajišťovací opatření, které má na obviněného i jeho blízké velmi citelný dopad. V této souvislosti stěžovatel zmiňuje zejména zásadu zdrženlivosti, která by měla být právě ve vazebním řízení uplatněna na prvním místě, neboť vazba je v trestním řízení prostředkem ultima ratio.

4. Stěžovatel namítá, že v rámci své žádosti o propuštění z vazby dle § 71a trestního řádu nabídl hned několik zajišťovacích prostředků, kterými mohla být vazba nahrazena. Stěžovatel sám nabídl písemný slib, kterým se zavázal, že se do budoucna nedopustí žádné trestné činnosti, povede řádný život a že se podrobí veškerým povinnostem a omezením, které mu budou soudem uloženy. Dále byla soudu nabídnuta záruka důvěryhodné osoby podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu, kterou u vazebního zasedání konaného dne 17. 7. 2016 učinila družka stěžovatele, která rovněž souhlasila s tím, aby u ní stěžovatel po propuštění z vazby bydlel v bytě, který má pronajatý. Nadto stěžovatel uvedl, že pro případ, že bude propuštěn z vazby, má již zajištěnou práci u společnosti JGI Construct s. r. o. Stěžovatel taktéž nabízel, že se podrobí dohledu probačního úředníka.

5. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na zásadu presumpce neviny nelze připustit, aby rozhodnutí o dalším trvání vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu v napadeném usnesení městský soud odůvodňoval tím, že stěžovatel byl za obdobnou trestnou činnost již opakovaně stíhán a odsouzen a uložené tresty neměly na stěžovatele výchovný vliv a nevedly k tomu, aby se již trestné činnosti nedopouštěl. Takto učiněný závěr městského soudu je předčasný, a to obzvláště za situace, kdy stěžovatel slíbil, že se podrobí veškerým povinnostem a omezením, které mu soud uloží.

6. Stěžovatel dále namítá snahu městského soudu o znevěrohodnění družky stěžovatele, která za něj nabídla záruku důvěryhodné osoby a také poskytla stěžovateli pro případ, že bude z vazby propuštěn, možnost ubytování. Stěžovatel uvádí, že jeho družka je v odůvodnění napadeného usnesení vykreslena zcela negativně, jako osoba dopouštějící se trestné činnosti, přestože nikdy obviněna z vytýkané trestné činnosti nebyla. Městský soud jeho družce zejména připisuje účast na distribuci drogy zvané pervitin, kterou měl stěžovatel vyrobit. Při těchto spekulacích přitom městský soud vycházel pouze ze šetření provedených Policií České republiky, aniž by družku stěžovatele sám k tomuto vyslechl.

7. Pro úplnost stěžovatel ke své věci dodává, že spolupracující obviněný M. Č. již byl z vazby propuštěn na svobodu, přičemž je taktéž recidivistou, který je na droze zvané pervitin závislý více než 20 let. Rozdílný přístup orgánů činných v trestním řízení ke stěžovateli a ke spolupracujícímu obviněnému Č. ve výsledku znamená, že spolupracující obvinění mají jiné postavení než ostatní obvinění, a tedy může být na obviněné vyvíjen nátlak, aby se vzdali svého ústavně zaručeného práva odepřít výpověď, což je však ústavně nepřípustné.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

9. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že do rozhodování obecných soudů o vazbě může zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08, N 125/50 SbNU 85).

12. Stěžovatel v rámci své argumentace v ústavní stížnosti nejprve obecně poukazuje na funkci vazby v rámci zajišťovacích opatření trestního řízení, která je pojata jako institut ultima ratio, čemuž lze v obecné rovině rozhodně přisvědčit. Ústavní soud opakovaně ve vazebních věcech judikuje, že rozhodování o vazbě je rozhodováním o osobní svobodě jednotlivce, která představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické i ekonomické důsledky. Výjimečnost tohoto zajišťovacího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny (viz nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13, jakož i nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16). I v rámci vazebního řízení je pak nutné, aby orgány činné v trestním řízení dodržovaly kritéria zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, tedy aby zejména zjišťovaly a náležitě zhodnotily všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být následně pečlivě odůvodněno. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. nález ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79) a taktéž nález sp. zn. I. ÚS 2652/16].

13. Pokud jde o otázku prodlužování vazby, jako je tomu v případě stěžovatele, je na příslušném soudu rozhodujícím o prodloužení vazby, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08, N 139/50 SbNU 235). Dalším klíčovým kritériem pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je plynutí času, kdy je nutno brát v potaz tzv. doktrínu zesílených důvodů. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody aprobovat, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě už nemusí postačovat. Trvání podezření ze spáchání daného trestného činu s hrozbou konkrétní výše trestu je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud zjistit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody. Další trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu (viz např. nález ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517); nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 185/14 (N 56/73 SbNU 119); nález sp. zn. I. ÚS 2652/16).

14. Ve svých námitkách uvedených pod body 4 a 5 stěžovatel uvádí, že v rámci vazebního řízení bylo soudu jako náhrada za vazbu nabídnuto několik alternativ, přičemž stěžovatel neakceptuje argumentaci městského soudu uvedenou v napadeném usnesení, totiž že městský soud vyvozuje trvání vazebního důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu zejména z toho, že se stěžovatel obdobné trestné činnosti dopouštěl opakovaně již v minulosti a ani uložené tresty nevedly k jeho nápravě. Dle stěžovatele je tato argumentace městského soudu předčasná a navíc rozporná s principem presumpce neviny. Této námitce stěžovatele však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Městský soud dospěl k závěru, že je jednak dán vazební důvod dle § 67 písm. c) trestního řádu a zároveň že není možno stěžovatele efektivně zajistit jinak než právě prodloužením vazby, neboť alternativní zajišťovací opatření by za okolností konkrétní věci nesplnila svůj účel. Námitka stěžovatele, že argumentace městského soudu je předčasná, neboť městský soud nemůže de facto zjistit, zda stěžovatel znova nenaplní důvod tzv. vazby předstižné, jelikož stěžovatele nepropustí na svobodu, je zcela lichá. Obecné soudy rozhodující o vazbě nejsou povinny a v souladu s účelem zákona ani oprávněny vyčkávat do okamžiku, než se obviněný opětovně dopustí trestné činnosti, tedy naplní důvod tzv. vazby předstižné. Pokud je dán relevantní důvod tzv. vazby předstižné, kdy účelu nelze dosáhnout jinak než omezením osobní svobody obviněného, je na místě vazbu opětovně prodloužit. Skutečnost, že stěžovatel předložil obecnému soudu alternativy k nahrazení vazby jinými opatřeními, nezakládá stěžovateli nárok na nahrazení vazby těmito opatřeními. Z napadeného usnesení vyplývá, že městský soud se existencí vazebního důvodu tzv. vazby předstižné podrobně zabýval, jakož i současně vyjmenoval důvody, proč v případě stěžovatele nelze vazbu nahradit jmenovitě slibem stěžovatele, zárukou důvěryhodné osoby ani dohledem probačního úředníka. Městský soud při těchto úvahách zmínil jako důležitý důvod i bohatou trestnou činnost stěžovatele, když v jeho případě jde o tzv. speciální recidivu, kdy drogová kriminalita je zároveň dlouhodobým zdrojem obživy stěžovatele. Stěžovatel městskému soudu vytýká postup v rozporu s principem presumpce neviny. S touto námitkou stěžovatele taktéž nelze souhlasit, neboť, jak i stěžovatel správně podotknul ve své ústavní stížnosti, rozhodování o vazbě není rozhodováním o vině a trestu, jde toliko o posouzení existence daných vazebních důvodů, v případě stěžovatele tedy existence důvodu vazby předstižné. Hledisko posouzení trestní minulosti, jakož i jiných poměrů pachatele, je kritériem, které se uplatňuje nikoliv při hodnocení viny obviněného, nýbrž při ukládání trestu. Ve vazebním řízení, konkrétně při posuzování existence důvodu tzv. vazby předstižné, jde o kritérium, které je na místě zohlednit, protože objektivně mapuje právě faktory, které se k existenci tohoto důvodu imanentně vztahují, totiž zda a jaké trestné činnosti se obviněný v minulosti dopouštěl, či zda nejde o speciálního recidivistu, jako je tomu v případě stěžovatele, který má v opisu rejstříku trestů celkem 16 záznamů z let 1984-2011, mimo jiné i pro tzv. drogovou kriminalitu.

15. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně údajného znevěrohodnění jeho družky, Ústavní soud konstatuje, že i tato námitka je nedůvodná. Městský soud v napadeném usnesení hodnotil situaci komplexně, tedy hodnotil, zda je možno nahradit vazbu jiným opatřením, které by v souladu se zásadou zdrženlivosti bylo vůči stěžovateli méně invazivní. V rámci komplexního hodnocení této situace zjistil, že z policejního šetření vyplývá, že stěžovatelova družka byla jednou z jeho přítelkyň, sama je osobou drogově závislou a na distribuci drogy zvané pervitin se v minulosti podílela a o výrobě pervitinu stěžovatelem prokazatelně věděla. Nelze vytýkat za této situace městskému soudu, že ji znovu sám nevyslechl, aby posoudil její důvěryhodnost, neboť není účelem vazebního řízení konkrétně objasnit, zda je či není stále drogově závislá, popř. dokonce objasňovat zda se dopouští nějaké trestné činnosti. Účelem vazebního řízení bylo posoudit, zda jsou dány okolnosti, které by odůvodňovaly nahrazení vazby mírnějším opatřením ve věci stěžovatele. Nicméně konkrétní okolnosti dle zhodnocení městského soudu tomuto nenasvědčovaly, a to zejména z následujících důvodů: písemný slib stěžovatele nelze akceptovat vzhledem k jeho způsobu života, který je imanentně spjat s drogami a drogovým prostředím; stěžovatelovu družku městský soud nevyhodnotil jako osobu dostatečně důvěryhodnou k tomu, aby mohla poskytnout záruku za stěžovatele, jelikož v rámci šetření Policie České republiky vzniklo důvodné podezření, že je osobou, která byla a stále je drogově závislou a že drogu zvanou pervitin odebírala právě od stěžovatele - toto podezření je pro posouzení důvěryhodnosti stěžovatelovy družky coby osoby poskytující záruku stěžovateli, jehož trestná činnost je vázána na drogu zvanou pervitin, velmi relevantní; Probační a mediační služba ve věci stěžovatele poskytla negativní stanovisko, neboť vyhodnotila v rámci své činnosti, že u stěžovatele je riziko recidivy poměrně vysoké. Za těchto skutkových okolností nelze závěry městského soudu vyhodnotit jako extrémní či jakkoliv svévolné. K hodnocení osobnosti stěžovatelovy družky ze strany městského soudu zbývá dodat, že jeho úvahy tu mohou být založeny na nižším důkazním standardu než by tomu bylo např. při hodnocení věrohodnosti výpovědi této osoby jako svědka, neboť nejde o rozhodování o vině a trestu v hlavním líčení, nýbrž pouze o posouzení okolností, za nichž by bylo možno nahradit vazbu méně invazivním opatřením.

16. Ve své poslední námitce stěžovatel brojí postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci spolupracujícího obviněného Č., který již byl, dle tvrzení stěžovatele, z vazby propuštěn. Ústavní soud k tomuto pouze podotýká, že není oprávněn v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatele přezkoumávat, zda pominuly důvody vazby jiného obviněného než je stěžovatel.

17. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, která však ústavní konformitu tohoto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu