III. ÚS 349/03Usnesení ÚS ze dne 09.10.2003

III.ÚS 349/03 ze dne 9. 10. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 349/03

Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. P. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2003, sp. zn. 20 Co 132/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. října 2002, sp. zn. 23 C 41/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2003 (20 Co 132/2003-40) a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. října 2002 (23 C 41/2002-25), a tvrdila, že jimi bylo "porušeno její ústavně zaručené základní právo rovnosti občanů - zaměstnanců před zákonem, když výrokem soudů I. a II. stupně bylo určeno, že občan - zaměstnanec si nemůže dohodnout příznivější podmínky vyplacení odstupného". Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jak jsou shora označeny, zrušují.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (23 C 41/2002-25) byla zamítnuta žaloba stěžovatelky s návrhem, aby žalovaný (S., spol. s r. o.) byl uznán povinným zaplatit stěžovatelce částku 2.163,- Kč a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je patrno, že v dohodě o rozvázání pracovního poměru se žalovaná strana zavázala zaplatit stěžovatelce pětinásobek průměrného měsíčního výdělku. U žalované společnosti nebyla uzavřena ani kolektivní smlouva a ani nebyly vydány vnitřní předpisy upravující mzdové záležitosti včetně odstupného. Žaloba stěžovatelky, požadující část odstupného, byla zamítnuta, neboť se stěžovatelka domáhala plnění z dohody, kterou je třeba považovat za neplatnou podle § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť svým obsahem se příčí zákonu. Podle názoru soudu totiž náleží pracovníkovi v případě rozvázání pracovního poměru dohodou odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku (§ 60a

odst. 1 zák. práce). Vyšší odstupné lze sjednat toliko v kolektivní smlouvě, popř. ve vnitřním předpisu. Protože kogentní ustanovení zákoníku práce neumožňuje zaměstnavateli zavázat se k proplácení vyššího odstupného, je nutné považovat dohodu mezi účastníky za částečně neplatnou.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně, a také s právním posouzením věci. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že stěžovatelka neměla dalších návrhů na doplnění dokazování, rovněž tak v ústavní stížnosti nebylo provedení dalších důkazů navrženo, z čehož lze dovodit, že stěžovatelka neměla výhrad ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl soud I. stupně.

Stěžejním důvodem k podání ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy rozhodly věcně nesprávně, když nerespektovaly smluvní volnost účastníků při uzavírání dohody o odstupném. V tom spatřuje stěžovatelka porušení principu rovnosti účastníků před zákonem. Stěžovatelka však přehlíží, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což svou ústavní stížností usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny. V pouhém neúspěchu stěžovatelky v řízení před obecnými soudy nelze spatřovat porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod.

Ostatně z odůvodnění rozsudku Městskéhosoudu v Praze, jak je vpředu označen, vyplývá, že tento obecný soud zaujal na základě nesporného skutkového stavu věci právní názor, který má v těchto skutkových zjištěních oporu a rovněž tak svůj názor ústavně konformním způsobem odůvodnil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik, že pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze obecnému soudu cokoli vytknout. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je pouhou polemikou s aplikací jednoduchého práva (příslušných hmotněprávních ustanovení zákoníku práce), k jehož výkladu v daných souvislostech není Ústavní soud příslušný.

Ze shora rozvedených důvodů je tedy zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod dojít nemohlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavníhosoudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. října 2003