III. ÚS 3465/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2015

III.ÚS 3465/14 ze dne 17. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Vejvody, zastoupeného JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem Revoluční 1003/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 29 Cdo 2050/2011-585, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 15 Cmo 129/2010-152, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2010, č. j. 22 Cm 71/2003-382, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se v řízeních před soudy označenými v záhlaví neúspěšně domáhal (jako žalobce) vyloučení oprávnění k dobývání výhradního ložiska nerostů (dále jen "oprávnění k dobývání nerostů") z konkursní podstaty úpadce KAVEX - GRANIT HOLDING, a. s. (dále jen "úpadce"). Ve své ústavní stížnosti uvádí, že dne 26. 10. 2001 uzavřel s úpadcem smlouvu o prodeji cenných papírů, jejímž předmětem byl úplatný převod akcií emitovaných úpadcem (dále jen "smlouva o převodu akcií"). Nabyté akcie nebyly ze strany úpadce jako prodávajícího rubopisovány, stěžovatel však uhradil první splátku za akcie ve výši 10.000.000,- Kč. Na valné hromadě úpadce, konané dne 21. 11. 2001 (stěžovatel chybně ve své ústavní stížnosti uvádí rok 2011), které se stěžovatel účastnil a na které hlasoval, došlo ke změnám v představenstvu úpadce (dále jen "valná hromada"). Ve dnech 13. 6. 2002 a 21. 8. 2002 stěžovatel uzavřel s úpadcem, za kterého jednal předseda představenstva, zvolený na valné hromadě, smlouvy, jejichž předmětem byl bezúplatný převod oprávnění k dobývání výhradního ložiska nerostů, a to s předchozím souhlasem příslušného báňského úřadu (dále jen "smlouvy o převodu oprávnění k dobývání nerostů").

Postupu obecných soudů stěžovatel vytýká, že při posouzení právních otázek v jeho věci podstatných aplikovaly právní normy ústavně nekonformním způsobem. Obecné soudy tímto postupem dospěly jednak k závěru, že chybějící rubopis na akcii automaticky znemožňuje výkon akcionářských práv stěžovatele (hlasování na valné hromadě úpadce), aniž by se zabývaly otázkou ochrany vlastnického práva stěžovatele a souladu takového výkladu s Listinou. Dále závěr obecných soudů, že smlouvy o převodu oprávnění k dobývání nerostů jsou automaticky absolutně neplatné, pokud neobsahují ujednání o tom, zda jsou či nejsou úplatné, je porušením práva stěžovatele na svobodné podnikání. Stejně tak závěr obecných soudů o majetkovém charakteru oprávnění k dobývání nerostů, resp. o jeho způsobilosti být předmětem konkursní podstaty úpadce, je podle stěžovatele zásahem do jeho základního práva na svobodné podnikání. Vznesené námitky stěžovatel ve svém návrhu podrobně rozvádí.

Rozhodné závěry ústavní stížností napadených a v záhlaví uvedených rozhodnutí jsou stěžovateli známy, proto je netřeba rekapitulovat.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedeným důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.

Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se žalobou stěžovatele na vyloučení oprávnění k dobývání nerostů z konkursní podstaty úpadce řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k nevyloučení uvedeného oprávnění z konkursní podstaty úpadce logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě toliko opakuje námitky, s nimiž se v poslední instanci Nejvyšší soud, jako soud dovolací, velmi podrobně vypořádal.

Ke způsobilosti oprávnění k dobývání nerostů být součástí konkursní podstaty Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na povahu oprávnění je podstatné především to, zda je oprávnění postižitelné výkonem rozhodnutí dle § 320 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění, podle kterého lze výkon rozhodnutí nařídit postižením jiného práva než mzdy, peněžité pohledávky nebo nároku uvedeného v § 299 občanského soudního řádu, jde-li o právo, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného. Podle Nejvyššího soudu jsou přitom v posuzovaném případě oprávnění k dobývání nerostů splněny všechny uvedené podmínky postižitelnosti ve smyslu citovaného § 320 občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že dikce § 27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon, v rozhodném znění, podle kterého organizace může smluvně převést dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu obvodního báňského úřadu, je natolik jasná, že nevyvolává pochybnosti o tom, že oprávnění lze převést na třetí osobu. Na překážku předmětné postižitelnosti přitom není omezení převoditelnosti souhlasem báňského úřadu, ani skutečnost, že oprávnění bylo založeno konstitutivním správním rozhodnutím příslušného orgánu. Dané oprávnění má současně podle Nejvyššího soudu majetkovou hodnotu, odvíjející se od možného zisku, který subjekt, jemuž právo k dobývání náleží, může získat z prodeje nerostů dobývaných v rámci hornické činnosti, jako svého podnikání.

K absolutní neplatnosti smluv o převodu oprávnění k dobývání nerostů z důvodu, že je uzavřel předseda představenstva úpadce, který byl do představenstva úpadce zvolen neplatným usnesením valné hromady, jehož neplatnost měl způsobit svým hlasováním v pozici akcionáře také stěžovatel, neboť se akcionářem na základě smlouvy o převodu akcií nestal z důvodu, že tyto akcie nebyly opatřeny rubopisem k platnému převodu, Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že s ohledem na to smlouvy o převodu oprávnění k dobývání nerostů nemohly být uzavřeny a na jejich základě tak nemohlo dojít k převodu sporných oprávnění na stěžovatele. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nevěděl-li stěžovatel, že podmínkou k tomu, aby se stal akcionářem, je rubopisování akcií, nemůže jít o omluvitelný omyl. Stěžovatel nemohl být podle Nejvyššího soudu ani v dobré víře v to, že předseda představenstva úpadce byl v době uzavření smluv o převodu oprávnění k dobývání nerostů členem tohoto statutárního orgánu úpadce, neboť byly stěžovateli známy všechny důvody zakládající neplatnost usnesení předmětné valné hromady, jež zvolila členem představenstva osobu, která následně jménem úpadce se stěžovatelem podepsala sporné smlouvy.

V otázce absolutní neplatnosti smluv o převodu oprávnění k dobývání nerostů pro jejich neurčitost (absence výslovného ujednání o ceně), pak Nejvyšší soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu dospěl v odůvodnění napadeného rozsudku k závěru, že je nadbytečné se touto otázkou zabývat, neboť žalobě stěžovatele nemohlo být vyhověno již s ohledem na předchozí závěr o absolutní neplatnosti těchto smluv, tedy bez ohledu na posouzení jejich určitosti.

Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se Ústavnímu soudu nejeví nijak extrémní, svévolné či jinak rozporné s ústavními principy a požadavky, a tudíž Ústavní soud nespatřuje v tomto ohledu žádný důvod k zásahu do napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, na jehož přesvědčivé odůvodnění lze v podrobnostech odkázat, jakož ani do dalších napadených rozhodnutí.

Ústavní stížností stěžovatel oponuje obecným soudům toliko na úrovni jimi aplikovaného práva a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že výsledek řízení podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu