III. ÚS 3455/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2015

III.ÚS 3455/14 ze dne 14. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti GREEN -SWAN PHARMACEUTICALS CR, a. s., se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 27/1662, zastoupené JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2817/2012, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. 7 Cmo 339/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2011 sp. zn. 7 Cm 67/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalované společnosti WALMARK, a. s. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice), zdržet se používání konkretizovaných slov a slovních spojení v názvu a na obalech jí distribuovaných výrobků.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci tento rozsudek jako věcně správný potvrdil.

O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v době podání žaloby již více jak 10 let vyráběla a distribuovala do lékáren doplněk stravy na kloubní obtíže GS CONDRO; vedlejší účastnice uvedla na trh svůj doplněk stravy na kloubní obtíže nejprve pod názvem ArthroStop, který později doplnila o slovo "Chondro", který má shodné složení a podobný obal jako prvně zmiňovaný produkt. Stěžovatelka se proto obávala vzniku újmy na své straně a spatřovala v této změně názvu nekalosoutěžní jednání, když zcela zjevně hrozila záměna obou přípravků, přičemž její preparát byl na trhu velmi dobře zaveden, nacházel se na předních příčkách prodejnosti kloubních přípravků, a vedlejší účastnice tak mohla z této situace těžit.

Stěžovatelka soudu prvního stupně a odvolacímu soudu vytýká, že akcentovaly zjištění, že oba přípravky "působí jako kloubní chrupavka" a sporné slovo "Chondro" je odvozeno z latinského "chondros" (chrupavka), zatímco nedocenily, že slovo "chondro" má registrováno jako ochrannou známku, což doložila výpisem z databáze Úřadu průmyslového vlastnictví. Související důkazy, které navrhla, soudy neprovedly; taktéž skutečnost, že v jiném sporu dosáhla zákazu užití názvu Chondorfort u doplňku stravy na kloubní obtíže pro zaměnitelnost tohoto názvu s jejím přípravkem, shledaly jako bezvýznamné.

Nejvyšší soud pak dovolání odmítl s tím, že musí vycházet ze skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, a nemůže je doplňovat.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda užitým výkladem a aplikací ustanovení § 44 odst. 1 ve spojení s § 47 písm. c) a § 48 obch. zák. nebyly v dané věci založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jež je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, N 33/17 SbNU 235).

Podle § 44 odst. 1 obch. zák. je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.

Úvaha založená na aplikaci ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. musí být v každém projednávaném případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že předmětné jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže skutečně je, přičemž posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům soutěže přísluší zásadně soudům obecným.

"Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998, U 14/10 SbNU 383, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 189/2005 ze dne 15. 2. 2006).

Výklad rozhodných podmínek pro závěr, že konkretizované jednání stojí "v rozporu s dobrými mravy soutěže", je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. v širších souvislostech - k § 3 odst. 1 obč. zák. - nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99 ze dne 28. 8. 2001, N 126/23 SbNU 217). Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to zpravidla jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné, je-li k dispozici spolehlivý závěr, že určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).

Vzhledem k výše vymezeným zásadám přezkumu ústavněprávního je důvodem k zásahu Ústavního soudu pak až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06 ze dne 20. 4. 2006); není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

Podobné, co je uvedeno ohledně aplikace § 44 odst. 1 obch. zák., se v ústavněprávním kontextu nutně prosadí i ve vztahu k rozhodným hlediskům "klamavosti", "zaměnitelnosti" nebo "parazitování", vtěleným do § 47 písm. c) a § 48 obch. zák., neboť i zde jde o výklad, jež spočívá v rovině soudního uvážení, směřujícího rovněž k identifikaci relativně neurčitého pojmu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1257/09 ze dne 22. 7. 2009).

V takto vymezeném ústavněprávním rámci však proti závěrům, které učinily obecné soudy, není přesvědčivých námitek.

V jednotlivostech se patří zaznamenat následující.

Obecné soudy výstižně konstatovaly, že v otázce právního posouzení zaměnitelnosti či klamavosti označování výrobků stěžovatelky a výrobků vedlejší účastnice je třeba vycházet z hlediska průměrného spotřebitele; tím je podle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1757/20102 a ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo 5184/2009) zejména takový zákazník, který má dostatek informací, je v rozumné míře s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory pozorný a opatrný, a lze od něj očekávat, že přihlédne k podstatným rozdílům mezi značkami, označením výrobků apod.

Rozhodující soudy zdůraznily, že při hodnocení takové zaměnitelnosti nepostačuje odvolávat se pouze na shodné prvky označení, ale je nutné vycházet z celkového dojmu, kterým posuzované označení, především vizuálně, působí na průměrného zákazníka, a je zapotřebí přihlížet i ke všem dalším relevantním okolnostem.

Vycházejíce z těchto předpokladů se obecné soudy detailně zabývaly směrodatnými charakteristikami obalu. Dovodily, že ze skutkových zjištění vyplývá, že výrobky se lišily v základní podkladové barvě (stěžovatelka modrá, vedlejší účastnice červená), v grafické podobě (klouby jsou u obou účastnic zobrazeny jinak, u stěžovatelky je stěžejní označení GS zdůrazněno obloučkem přes vyobrazení kloubu, u vedlejší účastnice stěžejní název spočívá v názvu obchodní firmy žalované), jakož i v údajích uvedených na obalech jejich výrobků, takže v kontextu všech obrazových prvků a jejich provedení jako celku nemohl výše definovaný průměrný spotřebitel předmětné výrobky zaměnit.

Stěžovatelce se patří připomenout, že za určitých podmínek i formálně nechráněné (neregistrované) označení může být legálně používáno vedle označení registrovaného, a dokonce se může prosadit proti označení formálně registrovanému (srov. § 47 obch. zák.).

Ústavní soud nepřisvědčil ani další námitce stěžovatelky ohledně údajně odlišných závěrů obecných soudů ve srovnatelné právní situaci ("zákaz užití názvu Chondorfort"). Poté, co nenalezl ústavně relevantní deficity ve výše zmiňovaném postupu, nelze zásah do ústavně zaručených práv a svobod spatřovat v tvrzené "nerovnosti" ve srovnání s praxí obecných soudů v jiných případech, neboť takovéto srovnání předmětem daného řízení před Ústavním soudem není, a Ústavní soud v jeho rámci není oprávněn posuzovat či přezkoumávat rozhodnutí vydaná ve věcech jiných. Nadto stěžovatelka související výhrady formulovala pouze v obecné rovině.

Řečené lze tudíž shrnout tak, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá efektivní ústavněprávní reflex, jelikož jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, jehož posouzení Ústavnímu soudu nepřísluší; těmito soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; Rozhodující soudy své právní názory rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tím doložena nebyla; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu