III. ÚS 3261/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2011

III.ÚS 3261/11 ze dne 20. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bazcom, a. s. se sídlem Praha 2, náměstí Míru 820/9, zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem Praha 2, náměstí Míru 820/9, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2011 č. j. 7 EC 108/2010-28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v její občanskoprávní věci vydaného rozsudku obecného soudu (v nákladovém výroku), a to pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), práva na právní pomoc zakotveného v jejím článku 37, práva soutěžitele na podnikání zaručeného článkem 26, jakož i práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž pro porušení ústavní povinnosti uložené soudu článkem 90 a 95 Ústavy České republiky.

Napadeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem zavázal žalovanou L. Š. zaplatit stěžovatelce (žalobkyni coby právní nástupkyni Dopravního podniku města Ústí nad Labem) částku ve výši 1015,- Kč s úrokem z prodlení z titulu nezaplaceného jízdného a přirážky k němu, a na náhradě nákladů řízení přiznal stěžovatelce napadeným výrokem pouze částku 300 Kč, představující zaplacený soudní poplatek. V odůvodnění svého rozhodnutí soud podrobně (a obšírně) vyložil, z jakých důvodů stěžovatelce v rámci náhrady nákladů řízení nepřiznal i požadovanou odměnu za zastoupení advokátem; považoval ji totiž za náklad vynaložený neúčelně.

Ve stejně tak obšírně zdůvodněné ústavní stížnosti, dovolávajíc se soudní judikatury i nálezů Ústavního soudu, stěžovatelka obsáhle oponuje závěrům obecného soudu, jehož rozhodnutí považuje za nepředvídatelné, obsahující prvky libovůle, a snáší řadu argumentů, které podle jejího názoru svědčí tomu, že odměna za zastoupení advokátem představuje naopak náklady řízení vynaložené účelně.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti primárně dovolává - jakožto rozhodného ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení a nikterak se nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovených procesních práv; dle odůvodnění rozsudku soud dal stěžovatelce explicite prostor, aby zdůvodnila účelnost zastoupení advokátem, jehož "spornost" tak dal dopředu najevo.

Přitom z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Podřaditelné tomuto článku jsou až - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

K otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí. Obecný soud se spornou otázkou nákladů řízení rozsáhle a pečlivě zabýval, jím uplatněné názory jsou logicky předestřené, konzistentní a srozumitelné, a není pochyb, že jsou hájitelné. Tím je vyloučeno, aby mohly být kritizovatelné z nepředvídatelnosti či svévole, jak již dovodil ve stěžovatelčiných zcela shodných věcech Ústavní soud v usneseních sp. zn. IV. ÚS 3259/11 a III. ÚS 3563/11. Tato rozhodnutí ze dne 22. 11. a 13. 12. 2011 jsou stěžovatelce známa, a proto na jejich odůvodnění nyní postačí jen odkázat. Stojí za to zaznamenat, že i v této věci nemá Ústavní soud závěr obecného soudu, že náklady advokátního zastoupení nebyly náklady účelně vynaloženými, za ústavně neakceptovatelný, a to i vzhledem k těm důvodům, na které soud poukázal, včetně kontextuálně ukotvených úvah na téma článku 37 odst. 2 Listiny, "hromadnosti" zastoupení, jakož i pouhého "administrativního" obsahu činností zástupce na straně jedné a odborné, rovněž "advokátní", způsobilosti samotného zastoupeného na straně druhé.

Ve shodě se zmíněnými rozhodnutími ve věcech sp. zn. IV. ÚS 3259/11 a sp. zn. IV. ÚS 3563/11 je proto namístě závěr, že se stěžovatelce porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2011

Jiří Mucha

předseda senátu