III. ÚS 3013/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.02.2011

III.ÚS 3013/10 ze dne 16. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ J. T. a 2/ F. J., zastoupených Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2010, č. j. 1 Nc 1850/2010-158, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti ze dne 20. 10. 2010, doplněné k výzvě Ústavního soudu dne 28. 1. 2011, se stěžovatelé pro porušení čl. 82 Ústavy České republiky a čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod domáhají zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 JUDr. Ladislav Hejtmánek není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 92/2005.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je významné potud, že v dané věci tyto podmínky splněny nejsou.

Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu pak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).

Stěžovatelé podali ústavní stížnost v situaci, kdy soudní řízení nebylo dosud skončeno.

V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož měl být vyloučen. Budou-li však mít stěžovatelé v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jim nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic jim nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojili v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá, a jež jsou - i ve vztahu k této námitce - stěžovatelům k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, budou-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se mohou domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

Ústavní stížnost je tím podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Již jen nad tento (rozhodný) rámec lze zaznamenat, že jinou situaci, ústavněprávnímu přezkumu již otevřenou, představuje rozhodnutí, kdy naopak dosavadnímu soudci (či senátu) byla projednávaná věc odejmuta a přikázána k projednání soudci jinému (či senátu), jestliže takovým rozhodnutím, byť učiněným v průběhu řízení, byli jeho účastníci - zde bez možnosti efektivní nápravy - zbaveni práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 105/01).

Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2011

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj