III. ÚS 2966/20 #1Usnesení ÚS ze dne 17.12.2020

III.ÚS 2966/20 ze dne 17. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem nám. Míru 14, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2020 č. j. 8 Tdo 667/2020-2931, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 11 To 26/2020-2887 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. září 2019 č. j. 17 T 40/2017-2854, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1/ přečinem podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve znění účinném do 31. 1. 2019, v bodě 2/ pokračujícím přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, podle § 67 odst. 1 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč, a pro případ jeho nezaplacení ve stanovené lhůtě náhradní trest odnětí svobody tři měsíce. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné správy spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu pěti let. Podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestí řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byl zproštěn obžaloby ze skutku pod bodem 2. obžaloby, v němž byl spatřován pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), neboť tento skutek není trestným činem.

3. Krajský soud v záhlaví citovaným (v pořadí třetím) rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu v odsuzující části podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným skutkem v rozsudku okresního soudu popsaným v bodě 1/, jenž zčásti upravil a posoudil ho též jako přečin podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), za který jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 50 000 Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

4. Trestní jednání stěžovatele spočívalo stručně řečeno v tom, že v přesně nezjištěné době, nejpozději dne 26. 1. 2015 na přesně nezjištěném místě v M. převzal od B. Ž., v dané trestní věci pravomocně odsouzeného, pro svoji manželku konkrétní motorové vozidlo, v hodnotě nejméně 698 000 Kč, za které zaplatil částku 450 000 Kč, přičemž se jednalo o vozidlo, které bylo odcizeno. Této skutečnosti si měl být stěžovatel vědom s ohledem na okolnosti prodeje, nižší kupní cenu, jejíž zaplacení prodávající požadoval v hotovosti bez vystavení dokladu o zaplacení, přičemž prodávajícím byl v této trestní věci již pravomocně odsouzený S. B., se kterým o koupi vozidla nikdy nejednal a v této souvislosti se s ním nikdy nesetkal, tedy z nedbalosti na sebe nebo jiného převedl věc, nikoliv malé hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině jinou osobou.

5. Dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že právní závěr obecných soudů o naplnění skutkové podstaty přečinu podílnictví z nedbalosti je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů a současně v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Sama skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Stěžovatel má za to, že obecnými soudy nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu, a to zejména subjektivní, ale i objektivní stránky. Obecné soudy se přesvědčivě nevypořádaly s osobními poměry stěžovatele a odmítly provést stěžovatelem navržené důkazy bez odpovídajícího odůvodnění. Provedené důkazy hodnotily jednostranně, v neprospěch stěžovatele. Dovolací soud se přesvědčivým způsobem nevypořádal s dovolacími námitkami stěžovatele, a naopak přidal vlastní úvahy, které jsou v rozporu s provedeným dokazováním nebo nemají v dokazování žádný podklad.

8. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že z napadených rozhodnutí není seznatelné, z čeho pro něj vyplývala povinnost předvídat trestněprávně relevantní následek s ohledem na jeho znalosti, vlastnosti a zkušenosti a konkrétní situaci a podmínky, za kterých k jednání došlo. Trvá na tom, že o možnosti protiprávního následku svého jednání vědět nemusel a především nemohl, neboť neměl žádné indicie, které by ho mohly navést k úvaze o možném nelegálním původu vozidla. Identita vozidla a soulad dokladů vozidla s identifikačním číslem vyznačeným na vozidle byla dvakrát kontrolována na dvou různých stanicích STK, dále vozidlo prošlo dvakrát registračním procesem. Veškeré dokumenty přiložené k žádosti o registraci byly překontrolovány a nevzbudily žádné pochybnosti o jejich pravosti. V době, kdy bylo vozidlo registrováno, nevěděl, že mu bude později nabídnuto ke koupi. Jediné co věděl, bylo, že vozidlo bylo dovezeno ze zahraničí, je registrováno na (již odsouzeného) B. a toto vozidlo je poškozeno. Pokud Nejvyšší soud uvedl, že o nelegálním původu vozidla mohl stěžovatel vědět, a to z hlediska svého povolání jako dlouholetý vedoucí odboru mající na starost dopravní agendu, včetně registrace vozidel, když právě původ vozidel při registraci byl v rámci jeho pracovní náplně skutečností, s níž přicházel běžně do styku, jedná se dle stěžovatele o nové skutkové zjištění, v rozporu s provedeným dokazováním, nadto zcela nepravdivé. Při registraci se totiž nezkoumá původ vozidla. Kontrolu identity vozidla provádí STK, technik typu "K" a registrace je pak již jen formalitou. Pracovní náplní stěžovatele rozhodně není a nikdy nebyla kontrola původu registrovaných vozidel.

9. Porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu odvolacího soudu, který neprovedl k důkazu kupní smlouvu a další listiny ve vztahu k předchozí koupi vozidla stěžovatelem, a to bez adekvátního odůvodnění, ač tyto byly dle stěžovatele relevantní pro posouzení jeho zavinění. Ohledně ceny (nepoškozeného) vozidla byly v řízení vypracovány dva znalecké posudky se značně rozdílným výsledkem, a to o 15 %, tento rozdíl bylo dle stěžovatele třeba zohlednit při rozhodování o vině. Jestliže se ani znalci nedokázali shodnout na "obvyklé ceně" vozidla, jak měl tuto vědět stěžovatel, jako naprostý laik? Z čeho je možné poznat, že cena je nepřiměřeně nízká? Znalecký posudek Ing. Šubrta byl soudy účelově hodnocen v neprospěch stěžovatele, čímž byla porušena zásada rovnosti stran v soudním řízení. Jestliže je realizovaná cena cca o 30 % nižší oproti ceně stanovené znalcem Ing. Zoulem po zohlednění poškození, takový rozdíl není nijak markantní, tento rozdíl je na úrovni slev, kterých lze dosáhnout u oficiálních prodejců vozidel. Při úvaze o přiměřenosti ceny za vozidlo předem stěžovatel nevěděl, jaké náklady bude třeba vynaložit na jeho opravu. Jestliže odvolací soud tvrdí, že hodnotu 1/3 obvyklé ceny vozidla nelze považovat za běžnou slevu, jedná se o zjevnou fabulaci soudu, nepodloženou žádnými důkazy. Naopak stěžovatel předložil dovolacímu soudu listiny prokazující, že taková sleva je na trhu s vozidly zcela běžná. Stěžovatel zdůrazňuje, že realizovaná cena je výsledkem střetu svobodné nabídky a poptávky. Má za to, že s ohledem na stav vozidla uhradil odpovídající cenu.

10. Stěžovatel dále uvádí, že předaná kupní smlouva jednoznačně potvrzuje i úhradu kupní ceny v plné výši. Použitý hotovostní způsob úhrady považoval za rychlejší, jednodušší i bezpečnější. Stěžovatel připouští, že byla hrazena vyšší částka v hotovosti, ale v čem je tato skutečnost podezřelá? Nebylo podstatné, že existuje zákon omezující platby v hotovosti na určitou výši, neboť manželka stěžovatele si vozidlo pořizovala jako soukromá nepodnikající osoba a vystavení účetního dokladu pro ni nemělo žádný význam, stejně tak způsob, jakým vedl odsouzený B. účetnictví, byl jeho věcí. Jestliže Nejvyšší soud tvrdí, že potvrzení v kupní smlouvě není dokladem o skutečné úhradě kupní ceny, je to dle stěžovatele v rozporu s každodenní realitou.

11. Podle stěžovatele nákup zboží od nevlastníka a předání kupní ceny nevlastníkovi nemůže vést k závěru o nedbalostním zavinění, neboť taková praxe je při prodeji aut obvyklá. Není dle stěžovatele pravdivé, že stěžovatel přebíral předmětné vozidlo od jiné osoby (Ž.), aniž by tato osoba disponovala jakýmkoli zmocněním; Ž. totiž měl u sebe vozidlo ve vlastnictví B. včetně všech dokladů a také B. podepsanou kupní smlouvu. Navíc ani stěžovatel sám nebyl kupujícím, tím byla jeho manželka, což svědčí o nenaplnění pojmu "převzít" jako znaku objektivní stránky přečinu podílnictví z nedbalosti. Pouhé faktické "převzetí" věci trestné není (převzetí není převedení). Obecné soudy nepřípustně rozšířily skutkovou podstatu předmětného činu o jednání, které není výslovně uvedeno v zákoně, čímž porušily čl. 39 Listiny. Překvapivým je pak tvrzení odvolacího soudu, že vozidlo spadá do společného jmění manželů, když okresní soud ve skutkové větě uváděl, že stěžovatel převzal věc "do svého vlastnictví", ačkoliv kupujícím byla manželka stěžovatele. K režimu manželského majetkového práva nebylo prováděno žádné dokazování. Stěžovatel se pak důrazně ohrazuje proti tvrzení Nejvyššího soudu, že registrace vozidla byla dílem zásluhou samotného stěžovatele, který na "svém" odboru tuto zajistil, jak vyplynulo z výpovědi P. F. Ač byl zproštěn obžaloby ze zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, přesto dovolací soud implicitně opět dovozuje jeho vinu.

12. Všechny v té době známé skutečnosti stěžovateli potvrzovaly, že se nejedná o vozidlo s nelegálním původem. Stát dle stěžovatele selhal ve své kontrolní činnosti a v podstatě registraci vozidel odcizených v zahraničí vědomě umožňuje. Ministerstvo dopravy neprovádí řádně školení úředníků, tito nepřijdou s registrovaným vozidlem do styku a musí spoléhat na provedenou technickou kontrolu ze strany STK, nemají od státu pro výkon přenesené působnosti k dispozici vybavení ani informace, které by jim umožnily odhalovat alespoň padělané doklady vozidel. Kdyby podmínkou pro registraci dovezeného vozidla byla mezistátní kontrola VIN, k tomuto případu by nedošlo. Alarmující je, že vozidlo bylo pod padělaným VIN vyhledáno i po více než roce a půl po jeho odevzdání stěžovatelem policii, a vyhodnoceno jako správné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou té její části, jež směřuje proti zrušené odsuzující části rozsudku okresního soudu. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

15. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Jedná se však v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací. Předkládá-li stěžovatel tyto námitky opětovně v řízení o ústavní stížnosti, staví tím Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

17. Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny stěžovatele soudy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovému závěru, který neodporuje zásadám formální logiky. Způsob, jakým soudy provedly a vyhodnotily důkazy, odpovídá požadavkům na volné hodnocení důkazů na základě vnitřního přesvědčení jednotlivě i v souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci odvolací soud důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, uvedl. Ústavní soud neshledává závěr o jejich nadbytečnosti jakkoliv nepřiléhavým, když možno naopak konstatovat, že ve věci bylo provedeno dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti. Obdobně i dle Nejvyššího soudu byla obhajobě stěžovatele a hodnocení provedených důkazů věnována potřebná pozornost, především pak hodnocení hodnověrnosti výpovědi jednotlivých svědků, včetně odsouzených Ž. a B. (srov. body 41 a 42 napadeného rozsudku okresního soudu).

18. Jak dále uvedl Nejvyšší soud, pro závěr o tom, že stěžovatel jednal v nevědomé nedbalosti, se nebylo možné opírat jen o odkaz stěžovatele na negativní výsledek evidenční kontroly STK technikem typu "K", nýbrž bylo nutno vycházet ze souhrnu všech zjištěných skutečností, za nichž ke koupi vozidla došlo, a ze vzájemných vztahů mezi jednotlivými osobami, které se na této koupi podílely. Soudy vzaly za prokázané (vycházejíce z ceny určené na základě znaleckého posudku Ing. Jindřicha Zouly), že stěžovatel zaplatil za vozidlo cenu výrazně nižší, tedy cenu zvýhodněnou, než byla jeho hodnota. Za nestandardní považovaly soudy rovněž okolnost, že stěžovatel s vlastníkem (prodávajícím) vozidla nejednal, nesetkal se s ním, a ani nevyžadoval jeho přítomnost u prodeje, resp. převzetí vozidla, které přebíral od jiné osoby, která nedisponovala jakýmkoliv zmocněním. Přesto této osobě stěžovatel předal hotovost ve výši 450 000 Kč, byť věděl, že prodávající je OSVČ, a aniž by si nechal vystavit doklad o zaplacení. Jak zcela správně poznamenal Nejvyšší soud, tímto je faktura či příjmový pokladní doklad dokládající "skutečné" převzetí a předání příslušné částky, a to bez ohledu na údaje v kupní smlouvě (bod 40 napadeného usnesení). Dovodily-li soudy, že vzhledem ke všem výše uvedeným nestandardním okolnostem stěžovatel nevěnoval patřičnou a odpovídající pozornost původu vozidla, kterou by od něj, jakožto od osoby dlouhodobě pracující na pozici vedoucího odboru na úseku dopravy (předtím ve vedoucí pozici u policie) bylo namístě očekávat, a to i s přihlédnutím k tomu, že obdobným způsobem pomáhal odsouzenému Ž. registrovat v době nedávné šest vozidel, což v něm mohlo vyvolat pochybnosti (bod 39 napadeného usnesení), neshledává Ústavní soud v uvedeném závěru žádný ústavněprávní deficit. Námitky stěžovatele vztahující se k subjektivní stránce proto shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnými, neboť otázkou naplnění subjektivní stránky daného přečinu se soudy řádně zabývaly a přesvědčivě odůvodnily, proč považovaly tento znak za naplněný.

19. Stejně tak Ústavní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele ve vztahu k objektivní stránce daného přečinu, když pro závěr o naplnění jeho znaků bylo bezvýznamné, že jako kupující byla v kupní smlouvě uvedena manželka stěžovatele; nadto § 215 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje "převedení" věci získané trestným činem "na sebe nebo jiného", tedy každá z těchto alternativ postačí sama o sobě (bod 29 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) k naplnění jeho skutkové podstaty.

20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Tato splňují požadavky kladené na ně v ustanovení § 120 a násl. tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy řádně uvedly, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaného přečinu neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

21. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti zrušené odsuzující části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán ji zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu