III. ÚS 2927/11 #1Nález ÚS ze dne 07.02.2013 Výpočet náhrady nákladů řízení

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307) a sp. zn. III. ÚS 106/11 ze dne 3. 2. 2011 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, nebo je projevem libovůle soudu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Obecné soudy zcela zjevně vybočily ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován.

III.ÚS 2927/11 ze dne 7. 2. 2013

N 28/68 SbNU 319

Výpočet náhrady nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 7. února 2013 sp. zn. III. ÚS 2927/11 ve věci ústavní stížnosti České kanceláře pojistitelů, IČ: 700 99 618, se sídlem Na Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem, se sídlem Husovo náměstí 82, 266 01 Beroun, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2011 č. j. 13 Co 237/2011-69 vydanému ve sporu o plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, jímž byla mimo jiné stěžovatelce uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2011 č. j. 13 Co 237/2011-69 ve výroku II se ruší.

II. Ústavní stížnost se v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2011 č. j. 13 Co 237/2011-69 ve výrocích I a III odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že obecné soudy porušily ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a také zasáhly svým rozhodnutím do majetkových práv stěžovatelky dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Pro skutkovou základnu je určující, že dne 17. ledna 2009 došlo k dopravní nehodě, při které byla velmi těžce zraněna dcera žalobců a) a b) a sestra žalobkyně c). Žalobci uplatnili u stěžovatelky (žalované) nárok na náhradu škody dne 4. února 2009 a přípisem ze dne 19. února 2009 jim stěžovatelka sdělila, že jim poskytuje náhradu škody ve výši zálohy - 50 % nároku, což odůvodnila tím, že dosud nemá k dispozici dostatečnou dokumentaci k meritornímu posouzení věci. Dále pak stěžovatelka uvedla, že k zaplacení zbytku nároku a k zaplacení nákladů právního zastoupení přistoupí po obdržení relevantní dokumentace (pitevní protokol, znalecké posudky, rozhodnutí Policie České republiky). Žalobci podali dne 9. června 2009 žalobu a žalovaná (stěžovatelka) doplatila dne 23. června 2009 zbylou částku.

Soud prvního stupně žalobu o zaplacení částky 345 952 Kč s příslušenstvím v části týkající se jistiny zastavil a v části týkající se příslušenství pohledávky zamítl a žalobcům nepřiznal náhradu nákladů řízení. Žalobci se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolali. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobcům příslušenství ve výši 627 Kč, 543 Kč a 396 Kč. Dále pak ve výroku II rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 104 940 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka měla možnost získat veškeré písemnosti rozhodné k posouzení odpovědnosti za škodu, které byly obsahem spisu Policie České republiky, neboť na základě nich došlo k vydání usnesení ze dne 17. dubna 2009 a stěžovatelce svědčí právo nahlížet do spisu a pořizovat si z něj fotokopie. Podle názoru odvolacího soudu není relevantním argumentem skutečnost, že stěžovatelka urgovala Policii České republiky, aby jí zaslala potřebné dokumenty.

Stěžovatelka před Ústavním soudem argumentuje tím, že odvolací soud aplikoval § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 137/2008 Sb. (účinnost od 1. června 2008), neboť nezohlednil nový dovětek "anebo u kterých nebylo možno ve stanovené lhůtě ukončit šetření". Dále pak stěžovatelka namítá, že obecný soud provedl nesprávný výpočet výše nákladů řízení.

Stěžovatelka souhlasila, aby Ústavní soud ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil od ústního jednání ve věci.

Ústavní soud vyzval účastníka i vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze uvedl, že trvá na svém stanovisku, že všechny písemnosti, které stěžovatelka potřebovala k provedení šetření škodní události a o nichž žalobcům psala, že je dosud nemá k dispozici, byly obsahem spisu Policie České republiky a na jejich podkladě usnesením ze dne 17. dubna 2009, tedy před uplynutím tříměsíční lhůty podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb., tento orgán činný v trestním řízení věc podezření ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti odložil. Podle § 9 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla m. j. orgán činný v trestním řízení umožní nahlížet v tomto případě stěžovatelce do spisu a pořizovat si z něj výpisy ve věci týkající se škodní události. Kdyby stěžovatelka využila svého oprávnění nahlížet do spisu a pořizovat si z něj fotokopie, mohla ukončit šetření do konce zákonné tříměsíční lhůty.

Stran nákladů řízení se odvolací soud vyjádřil v tom směru, že skutečně došlo k nesprávnému výpočtu výše nákladů řízení, a výtka stěžovatelky je proto důvodná. Odvolací soud uvedl, že předmětem řízení byla částka 345 952 Kč. Pak sazba odměny podle § 3 odst. 1 bodu 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je 41 300 Kč + 2 % z částky přesahující 200 000 Kč, tedy z částky 145 952 Kč, což je 2 919 Kč, takže sazba odměny činí 44 219 Kč, po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 této vyhlášky činí 44 220 Kč. Místo toho ale odvolací soud k částce 41 300 Kč připočítal chybně 17 % z částky 145 952 (dle § 3 odst. 1 bodu 4 vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy sazbu o řádek výš), což je 24 812 Kč a součet je 66 112 Kč, a dále při výpočtu pracoval s touto nesprávnou částkou.

Městský soud v Praze souhlasil, aby Ústavní soud ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil od ústního jednání ve věci.

Ústavní soud vyzval žalobce a) Pavla Koláře, žalobce b) Janu Kolářovou a žalobce c) Zuzanu Kolářovou (pozn.: u všech zde jmenovaných se jedná o pseudonym), aby využili svého postavení vedlejších účastníků řízení. Na tuto výzvu však nijak nereagovali.

Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníka řízení toliko vyjádřila souhlas s upuštěním od ústního jednání. Ve zbytku odkázala na odůvodnění své ústavní stížnosti.

II.

Ústavní stížnost je důvodná v části výroku II napadaného rozhodnutí.

Ústavní stížnost není důvodná v částech výroků I a III napadaného rozhodnutí.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").

Ústavní soud se podrobně seznámil s argumentací obecného soudu i výtkami stěžovatelky a má za to, že ohledně výroků I a III obecný soud své rozhodnutí celkově logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelka objektivně mohla ukončit ve stanovené lhůtě šetření škodní události, a jeho postupu nelze podle přesvědčení Ústavního soudu nic vytýkat. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl.

Jiná je situace týkající se výpočtu výše nákladů řízení napadaného rozhodnutí, tj. výroku II.

Rozhodováním obecnýchsoudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307) a sp. zn. III. ÚS 106/11 ze dne 3. 2. 2011 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, nebo je projevem libovůle soudu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Obecnésoudy zcela zjevně vybočily ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován. Stěžovatelka tak byla povinna uhradit náklady řízení cca o 30 000 Kč vyšší, než by byla povinna podle běžných standardů.

Ústavnísoud na základě podaných úvah dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části, která se týká výpočtu výše nákladů řízení, porušilo stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a shora uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud nezjistil, že by výroky I a III napadaného rozhodnutí došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto v této části ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.