III. ÚS 2925/12 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2012

III.ÚS 2925/12 ze dne 12. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., právně zastoupeného Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17. 10. 2011 č. j. 12 T 25/2011-156, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2011 č. j. 4 To 430/2011-177 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2012 č. j. 6 Tdo 465/2012-21, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu bylo dne 31. 7. 2012 doručeno podání, v němž stěžovatel svou včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví označená soudní rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadenými rozhodnutími měly být dále porušeny ústavní zásady uvedené v článku 2 odst. 2 Listiny a v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 10. 2011 č. j. 12 T 25/2011-156 uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle ust. § 205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Brně v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.

Shora uvedené trestné činy měl stěžovatel spáchat (zkráceně řečeno) tím, že v přesně nezjištěné době v obci T., okres Brno-venkov, v podvečerních hodinách dne 24. 6. 2010 vyvrátil železný sloupek oplocení pozemku kamenictví poškozeného Z. O.a, vzniklým otvorem vnikl na pozemek a zde odcizil 8 kusů žulových parapetů a tímto svým jednáním způsobil poškozenému Z. O. škodu odcizením ve výši 20.573,- Kč a škodu poškozením ve výši nejméně 600,- Kč, přičemž tohoto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že byl pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), písm. e) trestního zákona (zákon č. 140/1960 Sb.) odsouzen rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 30 T 139/2009 ze dne 18. 11. 2009 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce dvanácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve shora uvedeném trestním řízení nebylo nadevší pochybnost prokázáno, že to byl právě on, kdo se dopustil daného přečinu krádeže. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, subjektivní hodnocení stěžovatelovy osoby a dále na věcné chyby v objektivním hodnocení skutkových okolností.

Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zejména v tom, že podle svého mínění nebyl obecnými soudy připuštěn žádný důkazní prostředek, který stěžovatel jako obžalovaný navrhl, a to bez dostatečného vypořádání se s důkazním návrhem a bez uvedení řádných důvodů pro neprovedení stěžovatelem navržených důkazů. Konkrétně stěžovatel poukazuje na tu skutečnost, že krajský soud neumožnil výslech jím navržených svědků, kteří měli prokázat, že žulové parapety, jež byly nalezeny v domě stěžovatele, byly na své místo zabudovány již před 17 lety, a nemohly tedy být předmětem krádeže, za níž byl stěžovatel trestně stíhán. Stěžovatel dále v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že ani další důkazní prostředky, které navrhl pro podporu výše uvedeného tvrzení, zvláště pak kamerový záznam pořízený Policií České republiky v průběhu listopadu 2006, nebyly soudy provedeny.

Stěžovatel rovněž vyjádřil své přesvědčení o zaujatosti svědků, na základě jejichž výpovědí soudy rozhodly o jeho vině, a poukázal na rozpory, které se objevily v některých ze svědeckých výpovědí. Stěžovatel poukazuje na údajnou účelovost výpovědi svědka Z. O. a na zjevný vliv tohoto svědka na svědkyni H., která prý pod jeho vlivem v průběhu trestního řízení diametrálně změnila svou výpověď. Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že se jeho námitkami týkajícími se svědeckých výpovědí vůbec nezabýval a stejně jako soud okresní se spokojil s konstatováním věrohodnosti svědků.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení a rovněž spis vedený u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 12 T 25/2011. Vyjádření účastníků byla stručná a ve své podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, a proto Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.

III.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Článek 83 Ústavy zakotvuje postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti a ve spojení s článkem 91 Ústavy jasně stanoví, že Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů, a není tedy oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti Ústavní soud sám již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a k přezkumu jejich rozhodnutí by mohl přikročit teprve v tom případě, kdy by jejich rozhodovací činností byla zasažena základní práva stěžovatele chráněná normami ústavního práva.

Postup v soudním řízení, zvláště pak zjišťování a hodnocení skutkového stavu, je oblastí, která spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do této pravomoci pouze v případě jasného a hrubého excesu v rozhodovací činnosti obecných soudů, který by byl v rozporu se základními ústavními právy, zvláště pak právem na spravedlivý proces, tak jak vyplývá z hlavy páté Listiny. K posuzování rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud povolán až v tom okamžiku, kdy právní závěry obecných soudů dosáhnou extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257).

Co se týče otázky opomenutých důkazů, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že ačkoliv mají obecné soudy povinnost vypořádat se se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení, je jen na jejich úvaze, zda navržené důkazy provedou či nikoliv, a to za předpokladu, že svoje rozhodnutí řádně odůvodní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29.11.1996 sp. zn. IV.ÚS 185/96, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 6, nález č. 131, str. 461).

Neprovedení důkazů navržených stěžovatelem v trestním řízení bylo dle názoru Ústavního soudu obecnými soudy řádně odůvodněno, a to s ohledem na jejich povahu a možný vliv na výsledek řízení. Soud odvolací v souvislosti s nepřipuštěním svědeckých výpovědí navržených stěžovatelem konstatoval, že i kdyby tito svědci jím tvrzenou skutkovou verzi děje potvrdili, neměla by s ohledem na jejich příbuzenský poměr ke stěžovateli tato zjištění vliv na rozhodnutí nalézacího soudu. I s dalšími důkazními návrhy stěžovatele se obecné soudy vypořádaly dostatečně, přičemž shledaly, že jejich provedení by nikterak neovlivnilo rozhodnutí ve věci. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za správnou.

Ani další námitky stěžovatele, kterými je zpochybňována věrohodnost svědka O. a svědkyně H., nepovažuje Ústavní soud z hlediska zachování základních práv za důvodné a konstatuje, že hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí je zásadně úkolem obecných soudů, které se otázkou věrohodnosti svědků dostatečně zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí.

Na základě podrobného přezkoumání trestního spisu vedeného Okresním soudem Brno - venkov pod sp. zn. 12 T 25/2011 Ústavní soud shledal, že ve věci bylo provedeno důkladné a podrobné dokazování, na jehož základě byl zjištěn skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti a který opravňoval k rozhodnutí, jež je obsaženo ve výrocích napadeného rozsudku nalézacího soudu. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené skutečnosti za to, že k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecný soudů v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli nedošlo, soudy své závěry dostatečně zdůvodnily, a nevybočily tak z mezí zásady volného hodnocení důkazů stanovených v § 2 odst. 6 tr. zákoníku. Ústavní soud proto dospěl k názoru, že základní práva stěžovatele postupem soudů porušena nebyla.

Vzhledem k výše uvedenému závěru byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu