III. ÚS 2886/08 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2008

III.ÚS 2886/08 ze dne 16. 12. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Dagmar Gottweisovou, advokátkou se sídlem v Brně, Černého 43, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 70 Nt 4265/2008, a "potažmo" usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2008, sp. zn. 70 Nt 3641/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 4, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 14 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy").

Podle stěžovatelova názoru se tak mělo stát především tím, že zatímco "ochotně spolupracoval, podával vysvětlení, a dokonce projevil součinnost pro dostavení se dalších dvou obviněných na policii", byl vzat do vazby s poukazem na existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu, ačkoli další dva obvinění, "zejména pak K. Š., byli ponecháni na svobodě". Jelikož K. Š. "byl v minulosti souzen 13 x (také 2 x pro § 234/1 tr. zák.)" a on "7 x", pak podle stěžovatele "podmínky u těchto dvou obviněných jsou zcela jednoznačně srovnatelné a téměř totožné", a v důsledku toho je zřejmé, že je proti němu "postupováno diskriminačně", resp. je oproti dalším dvěma obviněným "zásadně znevýhodněn a poškozen". Stěžovatel přípravnému řízení dále vytýká, že ačkoli státní zástupkyně musela vědět o změně jeho obhájce, přesto předložila Městskému soudu v Brně žádost o propuštění z vazby na svobodu obhájce předchozího.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zákona.

O vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně ze dne ze dne 6. 9. 2008, sp. zn. 70 Nt 3641/2008.

Městské státní zastupitelství v Brně usnesením ze dne 7. 10. 2008, č. j. 2 ZT 418/2008-46, rozhodlo, že u stěžovatele odpadl důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu.

Napadeným usnesením ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 70 Nt 4265/2008, Městský soud v Brně rozhodl tak, že: "Podle § 72 odstavec 3 trestního řádu se žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítá. Podle § 73 odstavec 1 písmeno b) trestního řádu a contrario se nabídka písemného slibu učiněná obviněným nepřijímá. Podle § 73 odstavec 1 písmeno c) trestního řádu a contrario se návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nad obviněným nepřijímá. Podle § 73 odstavec 1 písmeno a) trestního řádu a contrario se nabídka převzetí záruky nad obviněným učiněná osobou jménem I. M. nepřijímá."

Ze sdělení Krajského soudu v Brně vyplynulo, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2008, sp. zn. 70 Nt 3641/2008, o vzetí do vazby, bylo potvrzeno jeho usnesením ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 9 To 483/2008.

V rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy sice stěžovatel existenci tohoto rozhodnutí naznačil (větou "stížnosti P. D. o vzetí do vazby nebylo vyhověno", spis Ústavního soudu, č.l. 3), obsahově k němu uplatněné námitky však nevztáhl a jeho ústavněprávní konformitu nezpochybnil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti (spis Ústavního soudu, č.l. 2) též uvádí, že jí napadené usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 70 Nt 4265/2008, napadl též stížností.

Ze sdělení Krajského soudu v Brně se podává, že toto rozhodnutí bylo potvrzeno jeho usnesením ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 9 To 532/2008.

To však stěžovatel ústavní stížností nenapadl, resp. je v ní ani nezmínil.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy")]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, U 2/7 SbNU 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další). Není-li tato podmínka splněna, ústavní stížnost trpí právě dovozeným deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].

Právě tak je tomu v dané věci.

Rozhodnutí krajského soudu o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, respektive o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby na svobodu a nepřijetí opatření, kterými lze nahradit vazbu (§ 73 tr. řádu), není přípustné ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí, k nimž se stěžovatel musel uchýlit obligatorně (ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zahrnuje potenciálně i hodnocení těch námitek, které zde tvoří těžiště ústavní stížnosti.

Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Jelikož stěžovatel rozhodnutím stížnostního soudu neoponoval, pak opětovným předložením námitek, jež dříve tomuto soudu adresoval (aniž by jeho závěry podrobil ústavněprávní kritice), dal srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí stížnostního soudu nezávislému, posouzení.

Výše předznačené posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

Již jen na doplnění lze poznamenat, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2008, sp. zn. 70 Nt 3641/2008, bylo stěžovateli doručeno dne 16. 9. 2008 a jeho zástupci dne 19. 9. 2008, pročež se nabízí - byla-li ústavní stížnost podána až dne 25. 11. 2008 - i důvod jejího odmítnutí v odpovídající části dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Stěžovatelovu návrhu podle § 39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost (coby stížnost ve věci vazební) projednal přednostně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2008

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj