III. ÚS 2786/17 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2018

III.ÚS 2786/17 ze dne 5. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Ledera, MBA, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem, sídlem Lidická 710/57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2017 č. j. 15 Co 27/2017-195 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. května 2016 č. j. 43 C 112/2014-125, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jana Ledera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 26. 5. 2016 č. j. 43 C 112/2014-125 bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele jako žalovaného přispívat na výživu vedlejšího účastníka jako žalobce, syna stěžovatele, částkou 7 500 Kč měsíčně od 14. 6. 2014 do budoucna (výrok I.), o dlužném výživném za dobu od 14. 6. 2014 do 31. 5. 2016 (výrok II.), o zamítnutí žaloby pro částku 2 573 Kč měsíčně od 14. 6. 2014 do budoucna (výrok III.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

3. Proti rozsudku městského soudu, konkrétně proti výrokům I., II. a IV., podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 5. 2017 č. j. 15 Co 27/2017-195 byl rozsudek městského soudu v napadeném výroku I. potvrzen (výrok I.). Ve výroku II. o nedoplatku výživného byl rozsudek městského soudu změněn tak, že dlužné výživné od 14. 6. 2014 do 31. 5. 2017 ve výši 220 250 Kč je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Ve výroku III. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 58 598 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě nejde o situaci, kdy by nebylo výživné možno přiznat pro rozpor s dobrými mravy, jak namítal stěžovatel, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že vedlejší účastník se odstěhoval ze společné domácnosti právě na popud otce, který poté vyměnil u domu zámky, a veškerá komunikace se mezi účastníky zpřetrhala. Krajský soud poukázal na to, že z procesních vyjádření stěžovatele je patrna animozita vůči vedlejšímu účastníkovi a nelze tudíž pouze k tíži vedlejšího účastníka hodnotit skutečnost, že v situaci vyhrocených vztahů zůstává bydlet mimo domov, u svých prarodičů. K námitce stěžovatele, že výživné je v rozporu s dobrými mravy proto, že mu vedlejší účastník neposkytuje pomoc, neprojevuje o něj žádný zájem, krajský soud uvedl, že pouze obecné tvrzení o tom, že mu není poskytována pomoc, není důvodem k odepření výživného. Krajský soud dovodil, že z obsahu spisu ani v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by stěžovatel pomoc třetí osoby např. s ohledem na svůj zdravotní stav či sociální situaci potřeboval. Z písemného kontaktu mezi účastníky v souvislosti s platbou na dlužné výživné podle krajského soudu nevyplývá, že by se vedlejší účastník ke stěžovateli choval neuctivě, urážlivým způsobem.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud ani krajský soud se nezbývaly podrobněji stěžovatelem citovanou judikaturou Ústavního soudu, konkrétně "nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/01" (na http://nalus.usoud.cz se nenachází, viz dále). V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

5. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek městského soudu sice konstatuje jeho námitky, avšak tato tvrzení nijak nehodnotí a dále se jimi nezabývá. Stejně tak se městský soud nezabýval návrhem stěžovatele na provedení důkazu výslechem svědka, strýce vedlejšího účastníka a bratra stěžovatele.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastník se k němu jako svému otci chová tak, že jej ignoruje, nerespektuje jej, nekomunikuje s ním, čímž evidentně neplní své povinnosti dle § 857 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že vedlejší účastník není schopen se sám živit, přitom podle stěžovatele studuje již druhou vysokou školu. Podle stěžovatele jde o nemravný a vypočítavý přístup vedlejšího účastníka, který zneužívá stěžovatelovu vyživovací povinnost. Placení výživného v daném případě považuje stěžovatel za rozporné s dobrými mravy podle § 857 občanského zákoníku. Obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly majetkovými poměry vedlejšího účastníka, který je vlastníkem nemovitého majetku a může si vydělávat prostředky k obživě prací na brigádách. Odkaz na shodnou životní úroveň podle stěžovatele neobstojí.

7. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy porušily svoji povinnost vyplývající z § 40 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tím, že během jednání nebyl pořízen zvukový nebo zvukově obrazový záznam o jeho průběhu, přičemž u městského soudu docházelo ke zkreslování protokolace.

8. Městský soud dále podle stěžovatele jednal v rozporu se zákonem, když přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, neboť uvedený postup je možný pouze za předpokladu řádného zaslání předžalobní výzvy.

9. Stěžovatel namítá, že mu byla uložena povinnost uhradit dlužné výživné a do budoucna poskytovat vedlejšímu účastníkovi výživné a dále mu byla uložena náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, což stěžovatel vnímá jako závažný zásah do svého práva vlastnit majetek a užívat ho podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

14. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].

15. V posuzované věci stěžovatel namítá, že městský soud se nezabýval jeho návrhem na provedení důkazu výslechem svědka, stěžovatelova bratra, a nevypořádal se ani s námitkami stěžovatele. Z obsahu ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by stěžovatel uvedenou námitku uplatnil v odvolacím řízení a nepřípustně ji tak vznáší až v řízení před Ústavním soudem.

16. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy, jak bylo uvedeno v bodě 3 tohoto usnesení.

17. Ústavní soud dále uvádí, že posouzení jednání (výkonu práva) jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci § 2 odst. 3 občanského zákoníku musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)].

18. Posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, nevykazuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. d), čl. 88 odst. 2 Ústavy].

19. Krajský soud se vypořádal dále s námitkou stěžovatele, že vedlejší účastník stěžovateli před podáním žaloby nezaslal předžalobní výzvu, když uvedl, že absence předžalobní výzvy nemůže být důvodem k odepření výživného, neboť vyživovací povinnost vzniká ze zákona, není závazkem ze smlouvy. K otázce náhrady nákladů řízení ve vztahu k uplatnění předžalobní výzvy pak krajský soud výstižně uvedl, že aplikace § 142a o. s. ř. není na místě, neboť vedlejší účastník podal žalobu pro běžné výživné splatné v budoucnu a jde tak o plnění zákonné vyživovací povinnosti.

20. Namítal-li stěžovatel, že vedlejší účastník bude mít v případě přiznání výživného spolu s aktuální výší sirotčího důchodu k dispozici částku 13 693 Kč, krajský soud poukázal na to, že životní úroveň vedlejšího účastníka není v žádném případě vyšší než životní úroveň stěžovatele. Jsou-li příjmy stěžovatele nadstandardní, má vedlejší účastník právo se na jeho životní úrovni podílet. K tíži vedlejšího účastníka nelze, jak uvedl krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, přičítat ani jeho brigádnickou činnost. Podstatné je, že se vedlejší účastník připravuje na budoucí povolání studiem, což mu znemožňuje trvalý výkon závislé práce. Skutečnost, že vedlejší účastník brigádně pracuje, naopak svědčí o jeho zodpovědném přístupu k životu a vyvrací tvrzení stěžovatele o tom, že vede "trvale nezřízený život". Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

21. Tvrdí-li stěžovatel, že obecné soudy se nezabývaly jeho argumentací nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/01, je tomu tak patrně proto, že nález s uvedeným obsahem se v databázi Ústavního soudu nevyskytuje, stěžovatel patrně uvedl nesprávnou spisovou značku (uvedenou spisovou značku má usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2002).

22. Odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13 neshledal Ústavní soud případným, neboť bylo vydáno za jiných skutkových okolností.

23. Námitkou stěžovatele, že obecné soudy porušily svoji povinnost vyplývající z § 40 odst. 1 o. s. ř., když během jednání nebyl pořízen zvukový nebo zvukově obrazový záznam o jeho průběhu, přičemž u městského soudu docházelo ke zkreslování protokolace, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť stěžovatel tuto námitku neuplatnil v odvolacím řízení a nepřípustně ji uplatňuje až v ústavní stížnosti.

24. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu