III. ÚS 278/97Nález ÚS ze dne 30.04.1998 Nabývání vlastnického práva k zemědělské půdě v České republice devizovými cizinci

Zákazu převést půdu do vlastnictví devizových cizozemců, danému ustanovením zák. č. 229/1991 Sb., nelze rozumět jinak, než že se vztahuje toliko a výslovně na převody vlastnictví k nemovitostem v režimu tohoto zákona, přesněji řečeno, uvažovaný zákon představuje (a contrario) jeden ze zákonem stanovených definičních znaků oprávněné osoby (§ 4 cit. zák.) a jako takový upíná se k subjektu nároku, nikoli však již k věci samé (objektu), která v režimu tohoto zákona byla již za podmínek stanovených tímto zákonem vydána.

III.ÚS 278/97 ze dne 30. 4. 1998

N 49/10 SbNU 329

Nabývání vlastnického práva k zemědělské půdě v České republice devizovými cizinci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 30. 4. 1998 ve věci stěžovatele

Ing. J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.

června 1997, sp. zn. 45 Ca 9/97, o vklad vlastnického práva

k nemovitostem, takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 1997,

sp. zn. 45 Ca 9/97, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení ust. § 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění.

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č.

182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.],

napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze

dne 5. června 1997 (sp. zn. 45 Ca 9/97) a tvrdil, že toto

rozhodnutí obecného soudu jako orgánu veřejné moci je v rozporu

jak se zákonem o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku (č. 229/1991 Sb.), tak s ústavním pořádkem

České republiky; v obsáhlém odůvodnění své ústavní stížnosti

obecnému soudu - stručně shrnuto - vytkl, že odepřením vkladu

vlastnického práva k blíže popsaným a označeným nemovitostem

v kat. území K., které zamýšlel formou daru převést na svého syna

(žijícího jako státní příslušník jiného státu trvale mimo území

ČR), daný soud zasáhl do jeho vlastnického práva (k uvedeným

nemovitostem), které se tak stalo "právem omezeným a pozbývajícím

stejného zákonného obsahu a ochrany jako jiné vlastnické právo".

S připomenutím své příslušnosti k československému zahraničnímu

vojsku za druhé světové války a šikan a pronásledování, jimiž byl

posléze ze strany státu vystaven, navrhl, aby Ústavní soud svým

nálezem vpředu označené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Předsedkyně senátu obecného soudu, z něhož napadené

rozhodnutí vzešlo, k výzvě Ústavního soudu (§ 30 odst. 3, § 42

odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) se k ústavní stížnosti stěžovatele

vyjádřila tak, že její vývody odmítla, odkázala na odůvodnění

napadeného rozhodnutí a zdůraznila, že toto rozhodnutí je v plném

souladu se současnou právní úpravou, která "nabývání nemovitostí

v tuzemsku devizovými cizinci, kteří nejsou občany České

republiky, nepřipouští (§ 17 zák. č. 219/1995 Sb., § 3 zák. č.

229/1991 Sb.), jako taková je také v souladu s Ústavou České

republiky [čl. 14 (?) úst. zák. č. 1/1993 Sb.]", a proto navrhla,

aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako nedůvodnou

zamítl.

Obdobné stanovisko zaujal i Katastrální úřad v N.; podle

jeho názoru jak jeho vlastní rozhodnutí, tak rozhodnutí obecného

soudu, plně respektuje současné platné zákony, z nichž při

zamítavém stanovisku (stran uvažovaného vkladu vlastnického práva

ve prospěch stěžovatelova syna) také vycházel, a proto také

(podle obsahu vyjádření) navrhl zamítnutí posuzované ústavní

stížnosti.

Jak z odůvodnění napadených rozhodnutí, tak z vývodů ústavní

stížnosti je patrno, že stěžovatel jako vlastník vpředu zmíněných

nemovitostí, které získal zpět do svého vlastnictví v režimu

zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku (§ 9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.), tyto převedl darovací

smlouvou ze dne 21. srpna 1996 na svého syna, který jako státní

občan Velké Británie se trvale zdržuje mimo území České

republiky; z těchto skutečností oba orgány veřejné moci odvodily

zákonnou překážku, která brání vkladu (převedeného) vlastnického

práva do katastru nemovitostí (§ 17 zák. č. 219/1995 Sb., § 3

zák. č. 229/1991 Sb.).

Ústavní stížnost je důvodná.

Nesporné mezi účastníky řízení o ústavní stížnosti je, že

stěžovatel posuzované nemovitosti nabyl do svého vlastnictví

jednak na základě odevzdacích listin ze dne 24. března 1947

(parcela č. 209 kat. úz. K.- D 280/47 a D 362/47 a tuto

nemovitost od té doby nepřetržitě vlastní, kterýmžto tvrzením se

orgány veřejné moci nikterak nezabývaly), jednak (co do ostatních

parcel) v režimu zákona č. 229/1991 Sb. a v intencích nálezu

Ústavního soudu, a to na základě rozhodnutí o schválení dohody

o vydání věci (ze dne 27. března 1996) uzavřené mezi ním a Z. d.

v K.; takto konstituované vlastnictví stěžovatele (k p. č. 209

kat. území, jak vpředu), případně vlastnictví (k ostatním

parcelám) nabyté (obnovené) v režimu již dříve citovaného zákona

a nálezu Ústavního soudu, není co do svého obsahu postiženo

- v obecném smyslu - jinými omezeními, než těmi, která plynou ze

zákona - v posuzované věci ze zákona č. 219/1995 Sb., nikoli však

již zákazem plynoucím z ustanovení § 3 zák. č. 229/1991 Sb. Nadto

ze současného stavu dokazování není zřejmé, jakým právním režimem

se řídí již dříve zmíněná parcela č. 209 kat. úz. K., jež údajně

zůstala od roku 1947 v nepřetržitém vlastnictví stěžovatele jako

dědice.

Zákazu převést půdu do vlastnictví devizových cizozemců,

danému posléze citovaným ustanovením zák. č. 229/1991 Sb., nelze

však rozumět jinak, než že se vztahuje toliko a výslovně na

převody vlastnictví k nemovitostem v režimu tohoto zákona,

přesněji řečeno, uvažovaný zákon představuje (a contrario) jeden

ze zákonem stanovených definičních znaků oprávněné osoby (§ 4

cit. zák.) a jako takový upíná se k subjektu nároku, nikoli však

již k věci samé (objektu), která v režimu tohoto zákona byla již

za podmínek stanovených tímto zákonem vydána.

Jestliže tedy stěžovatel, jako dárce, darovací smlouvou ze

dne 21. srpna 1996 ve smlouvě označené parcely převedl na svého

syna, byť se jednalo na jeho straně o devizového cizozemce,

učinil tak platně a ve shodě se zákonem, neboť pro zákonem

tolerovaný úzký příbuzenský vztah obecný zákaz převodu

nemovitostí na cizozemce v jeho případě pro zákonnou výjimku

neplatí [§ 17 písm. c) zák. č. 219/1995 Sb.]; jestliže tedy

orgány veřejné moci, řídíce se odlišným právním názorem, odepřely

stěžovateli zápis (převodu) vlastnického práva do katastru

nemovitostí, omezily jej bez zákonného podkladu v dispozici

s jeho vlastnictvím a rušivě tak (z hlediska obdarovaného)

ústavně nepřípustným způsobem zasáhly do vztahů chráněných

ustanovením čl. 11 al. 1 Listiny základních práv a svobod. takto:

vyložené důvody současně odůvodňuje odmítavý výrok stran návrhu

na zrušení ust. § 3 zák. č. 229/1991 Sb., v současně platném

znění, neboť v jejich světle jeví se tento návrh jako zjevně

neopodstatněný, aniž by bylo třeba zkoumat, zda návrh vznesený

u jednání dne 30. dubna 1998 splňuje formální podmínky předepsané

zákonem (§ 74 zák. č. 182/1993 Sb.).

Vycházeje z naznačených úvah dospěl Ústavní soud posléze

k závěru, že obecný soud, jehož vývody učiněné v tomto řízení

sluší odkázat na rozhodovací důvody tohoto nálezu, současně

neučinil zadost povinnostem uloženým mu ustanovením článku 95

odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., a proto jeho rozhodnutí

(pravomocný rozsudek ze dne 5. června 1997) zrušil [§ 82 odst.

3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. dubna 1998