III. ÚS 2748/20 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2020

III.ÚS 2748/20 ze dne 6. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Alverso GmbH, se sídlem Maienbuhlstr. 8c, 7677 Wembach, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2020, č. j. 8 Afs 67/2020-38, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V řízení, předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 22 Af 3/2020-32, zamítl žalobu stěžovatelky podanou proti blíže specifikovanému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství.

3. Nejvyšší správní soud nyní napadeným usnesením odmítl kasační stížnost brojící proti citovanému rozsudku krajského soudu, protože ke kasační stížnosti ze dne 24. 6. 2020 sice byla přiložena plná moc opravňující advokáta k zastoupení v řízení o kasační stížnosti, avšak podpis stěžovatelky byl datován ke dni 17. 7. 2020 a podpis jejího zástupce ke dni 24. 6. 2020. Protože datum podpisu stěžovatelky v době podání kasační stížnosti ještě nenastal a v plné moci nebylo ani označeno rozhodnutí, které bylo napadeno, vznikly pochybnosti o rozsahu a existenci zmocnění a proto Nejvyšší správní soud stěžovatelku vyzval dne 1. 7. 2020, aby ve lhůtě 15 dní předložila novou plnou moc, anebo aby odstranila vady plné moci předchozí, případně aby doložila, že její zaměstnanec nebo člen, který za ni jedná, prokázal, že má právnické vzdělání. Tuto vadu plné moci však stěžovatelka ve stanovené lhůtě (a ani později) neodstranila; pouze zaplatila soudní poplatek a předložila vyúčtování náhrady nákladů. Proto byla kasační stížnost odmítnuta.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že datace na plné moci představovala zjevnou písařskou chybu. Z okolnosti, že předmětná plná moc byla přiložena ke konkrétní kasační stížnosti, však údajně bylo patrné, které věci se týká a žádné pochybnosti ohledně udělení zmocnění proto nemohly vzniknout. Stěžovatelka si je vědoma toho, že měla vyhovět výzvě Nejvyššího správního soudu k zaslání bezvadné plné moci anebo alespoň požádat o prodloužení stanovené lhůty, nicméně advokát nestihl tuto záležitost včas vykomunikovat se stěžovatelkou, zahraniční právnickou osobou, která prý navíc byla v dobré víře, že vystavila řádnou plnou moc. Postup Nejvyššího správního soudu stěžovatelka označuje za "naddimenzovaně formální" a má pochybnosti, zda tento soud vůbec byl oprávněn za dané situace zaslat stěžovatelce předmětnou výzvu.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a na základě uplatněných stížnostních námitek a obsahu napadeného usnesení dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných (resp. správních) soudů. Pokud proto napadené rozhodnutí obecného soudu je dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z obvyklých interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval, a to i za situace, kdy si je vědom možného výkladu odlišného, který by byl také racionální. Z principu ústavně souladného výkladu a používání právních předpisů totiž plyne rovněž závěr, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, zasahuje-li jimi zvolený výklad do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, nikoliv ale v případě, kdy tento způsob výkladu Ústavní soud nepovažuje za nejlepší, případně jediný možný.

7. V nyní posuzované věci není mezi účastníky řízení sporu o tom, že stěžovatelka pochybila, když chybně datovala udělení plné moci svému právnímu zástupci (viz bod 3). Navíc ze samotné plné moci nebylo dostatečně zřejmé, ke kterému podání se vztahuje, resp. k napadení kterého rozhodnutí krajského soudu byla plná moc udělena.

8. Pokud proto za této situace Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatelku (resp. jejího právního zástupce) k odstranění této vady a stanovil k tomu zcela přiměřenou lhůtu (a to i s ohledem na okolnost, že stěžovatelka je zahraniční právnickou osobou) 15 dnů, nelze v jeho postupu spatřovat nelogičnost, libovůli a ani přepjatý formalismus.

9. Podle ustanovení § 105 odst. 2 soudního řádu správního totiž platí, že stěžovatel musí být zastoupen advokátem, nejedná-li za něj zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Je proto povinností Nejvyššího správního soudu vždy ověřit splnění této podmínky řízení. Pokud zjistí, že kasační stížnost má vady, předseda senátu usnesením vyzve navrhovatele k opravě nebo odstranění vad (§ 106 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 5 soudního řádu správního). To se také v nyní posuzované věci stalo a Ústavní soud v žádném případě nesdílí pochybnosti stěžovatele vedené v tom smyslu, že Nejvyšší správní soud nebyl za dané situace vůbec oprávněn předmětnou výzvu učinit. Nejvyšší správní soud nepochybil ani tím, že tuto výzvu zaslal advokátovi stěžovatelky, jelikož právě od něj podání obdržel a je proto logické, že komunikoval s tím, kdo návrh podal.

10. Stěžovatel rovněž nezpochybňuje, že v soudem určené lhůtě neodstranil vytčené vady plné moci a tuto okolnost vysvětluje tím, že nestihl tuto záležitost včas vykomunikovat se stěžovatelkou, která navíc byla v dobré víře, že vystavila řádnou plnou moc.

11. Tuto argumentaci však Ústavní soud neshledává relevantní. Pokud by totiž spočíval problém skutečně pouze v krátkém čase k odstranění vytčených vad, mohl advokát požádat Nejvyšší správní soud o prodloužení stanovené lhůty a této okolnosti si je sám dobře vědom, jak plyne z ústavní stížnosti. Teprve v případě, když by byla tato žádost řádně odůvodněna, nicméně Nejvyšší správní soud by jí nevyhověl, by pak bylo lze uvažovat o přepjatém formalismu ústícímu až v odepření práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

12. Ke stížnostní námitce ohledně údajné dobré víry stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že tuto dostatečně vyvrací již samotná existence výzvy Nejvyššího správního soudu k odstranění vad. Konečně námitka, že se jedná o zahraniční právnickou osobu, která má zřejmě implikovat větší obtížnost domluvy a koordinace jejího postupu s právním zástupcem, v době moderních komunikačních technologií také pozbývá na významu.

13. Ve skutečnosti proto k odmítnutí kasační stížnosti stěžovatelky pro neodstranění jejích vad nedošlo v důsledku ústavně zapovězeného přepjatého formalismu Nejvyššího správního soudu, nýbrž pro nedůslednost a značnou liknavost jejího právního zástupce, který jako právní profesionál měl předejít uvedeným nejasnostem plné moci a za situace, kdy vznikly shora popsané pochybnosti, bylo jeho úkolem je odstranit tak, aby bylo zjevné, že je skutečně oprávněn zastupovat stěžovatelku v tomto konkrétním řízení o kasační stížnosti.

14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu