III. ÚS 272/12 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2012

III.ÚS 272/12 ze dne 19. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného Mgr. Jakubem Sigmundem, advokátem AK se sídlem Krkoškova 2, 613 00 Brno, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2011 č. j. 11 Kse 21/2009-84, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. ledna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2011 č. j. 11 Kse 21/2009-84, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 11 Kse 21/2009.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2011 č. j. 11 Kse 21/2009-84 byl kárně obviněný soudní exekutor J. C. podle ust. § 116 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v platném znění (dále jen "e. ř.") uznán vinným tím, že jako soudní exekutor v řízení vedeném u Exekutorského úřadu Brno - město pod sp. zn. 009 EX 377/03 byl nečinný v období od 5. září 2006 až do dne 26. listopadu 2007, kdy učinil místní šetření u povinného, tedy závažně porušil ustanovení § 46 odst. 1 e. ř., ve spojení s ustanovením § 2 e. ř., čímž spáchal kárné provinění podle § 116 odst. 2 e. ř. Za to mu kárný senát uložil podle § 116 odst. 3 písm. b) e. ř. písemné napomenutí.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vyrozumění o konání ústního jednání mu bylo doručeno nikoli poštou do jeho vlastních rukou, ale pouze do datové schránky jeho exekutorského úřadu, která je zřízena ze zákona, nikoli na základě dobrovolného rozhodnutí stěžovatele, a je to schránka jeho exekutorského úřadu, nikoli datová schránka jeho osoby. Stěžovatel poukazuje na to, že tuto datovou schránku k doručování státnímu orgánu ve věci neoznačil. Stěžovatel se domnívá, že zde státní orgán pochybil, neboť zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů říká, že nestanoví-li jinak, v kárném řízení se přiměřeně použije trestní řád; protože zákon č. 7/2002 Sb. vlastní ustanovení o doručování nezná, uplatní se ustanovení o doručování z trestního řádu. Stěžovatel se navíc domnívá, že i kdyby zde nebyl výše uvedený jasný důvod k doručování do vlastních rukou, v kárném řízení jde o ryze osobní záležitost, a je proto nevhodné a nesprávné doručovat vyrozumění o konání ústního jednání do datové schránky exekutorského úřadu.

Stěžovatel uvádí, že v daném období stěhoval svůj exekutorsky úřad do nového sídla, a to v období od 14. listopadu 2011 do 24. listopadu 2011, čímž byla způsobena nemožnost vybírat každodenně datovou schránku pro nefunkčnost výpočetní techniky. Pracovnice stěžovatele tak po zprovoznění výpočetní techniky a převzetí a roztřídění zpráv doručených do datové schránky exekutorského úřadu předala stěžovateli vyrozumění o konání ústního jednání dne 28. listopadu 2011 odpoledne. Stěžovatel se tak jednání fakticky nemohl účastnit, protože se o něm dověděl pozdě, tuto skutečnost obratem sdělil kárnému orgánu.

Stěžovatel se domnívá, že právě proto, že kárné řízení je jednoinstanční, měl by k jeho vedení státní orgán pro neexistenci opravného prostředku přistupovat co nejcitlivěji. Měl by zajistit doručení vyrozumění o konání ústního jednání do vlastních rukou obviněného, aby nedošlo k situaci, kdy se obviněný o konání nedozví. To se v daném případě stalo a stěžovatel to přičítá volbě nesprávného způsobu doručení, protože kdyby byla zásilka s vyrozuměním o konání ústního jednání adresována poštou přímo jemu, tak jak je to v trestních řízeních předepsáno, o zásilce by se dověděl a k jednání by se dostavil.

Nejvyšší správní soud mimo jiné podle stěžovatele nerespektoval ustanovení zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, že se v kárném řízení přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu, pokud jde o označení osoby stěžovatele v rozsudku. Tam musí být podle trestního řádu obžalovaný označen mimo jména a příjmení také dnem a místem narození a bydlištěm, což v jeho rozhodnutí absentuje a z hlediska trestních předpisů je tak rozhodnutí vadné. Stěžovatel uvádí, že se jednání kárného orgánu chtěl účastnit a měl připravenu svoji obhajobu. Nejvyšší správní soud také pochybil, když neprovedl jím navržené důkazy.

Stěžovatel se tak domnívá, že soud tím, že jej vyrozuměl o konání ústního jednání prostřednictvím datové schránky exekutorského úřadu, nikoli předvoláním do vlastních rukou a poté neučinil nic proto, aby zjistil, proč se stěžovatel nedostavil k ústnímu jednání a že jednání neodročil a neprovedl jím navržené důkazy způsobilé vyvrátit či oslabit vinu, porušil (s přihlédnutím k výše uvedené jednoinstančnosti kárného trestního řízení) stěžovatelova práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaná v článku 36 Listiny, zejména právo na spravedlivý proces.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá vadný způsob doručování, který Nejvyšší správní soud zvolil při doručování předvolání stěžovatele k jednání. Namítá-li stěžovatel, že soud nepostupoval analogicky podle příslušných ustanovení trestního řádu upravujícího otázku doručování, odkazuje Ústavní soud na ust. § 62 odst. 1 trestního řádu, ve kterém se uvádí, že nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky (zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Podle ust. § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. V odstavci 6 cit. ustanovení se uvádí, že doručení dokumentu podle odstavce 3 nebo 4 má stejné právní účinky jako doručení do vlastních rukou.

Z kárného spisu Ústavní soud ověřil, že předvolání k jednání na den 28. listopadu 2011 bylo stěžovateli doručeno do datové schránky dne 14. listopadu 2011 (č. l. 70). Dne 29. listopadu 2011 byl Nejvyššímu správnímu soudu doručen přípis stěžovatele, adresovaný předsedovi soudu, ve kterém stěžovatel na vysvětlenou uvedl, že: "...ve dnech 14. listopadu až 22. listopadu jsem stěhoval svůj exekutorský úřad z adresy B., V. na adresu B., B. Vlivem výpadku v naší datové síti a následné nepozornosti při vybírání přeplněné datové schránky došlo k tomu, že pracovnice přejímající poštu zapsala omylem termín nařízeného jednání do mého nového kalendáře určeného na příští rok, čehož si nevšimla a telefonicky mi sdělila, že jednání je nařízeno na středu. S tímto středečním termínem jsem předběžně počítal. Dnešního dne ráno, když jsem si chtěl přípravu na jednání opakovaně projít, vyšel tento omyl najevo. Přijměte proto prosím pane předsedo dodatečně tuto moji omluvu nikoliv ve smyslu omluvy z jednání, protože výše uvedený důvod za omluvu z jednání rozhodně nepovažuji, ale jako prosté vysvětlení situace a morální omluvu za moji neomluvenou neúčast a chybu."

V postupu Nejvyššího správního soudu při doručování předvolání stěžovatele k jednání neshledal Ústavní soud porušení ústavního práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu.

Pokud jde o otázku doručování do datové schránky, měl stěžovatel po dobu stěhování jeho úřadu možnost obstarat si prostřednictvím jiných osob takový přístup k datové schránce, který by umožnil datové zprávy otevřít a zjistit jejich obsah. Tvrzení stěžovatele, že neměl přístup k přenosnému či stolnímu počítači, nelze pokládat za důvodnou námitku. Této skutečnosti si měl být stěžovatel vědom a volit dle toho odpovídající opatření v době stěhování jeho úřadu tak, aby mohl kontrolovat svoji poštu, a to především s ohledem na nutnost řádného chodu jeho úřadu.

Ústavní soud dále porovnal vysvětlení stěžovatelovy nepřítomnosti při jednání u Nejvyššího správního soudu obsažené v přípise stěžovatele adresovaném předsedovi Nejvyššího správního soudu a v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že obě tato vysvětlení se od sebe liší. Ústavní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou čistě účelové a nemohou zpochybnit ústavnost napadeného rozhodnutí. Uvedené se týká i námitek stěžovatele ohledně označení jeho osoby v napadeném rozhodnutí.

Jako obiter dictum Ústavní soud připomíná názory odborné veřejnosti, dle nichž doručování do datových schránek bude nesporně klást "extrémní důraz na odpovědnost každého z nás a zejména pak na důsledný systém pravidelné kontroly datových schránek a do nich doručovaných datových zpráv. Neodpovědným se nepromíjí a více než kdy jindy tedy bude platit latinské přísloví "vigilantibus iura scripta sunt", tedy že "právo přeje bdělým."" (Jan Šafra: Datové schránky a změny občanského soudního řádu v oblasti doručování, uveřejněno též v ASPI pod id. č. LIT34263CZ), (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. US 2594/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu