III. ÚS 2690/08 #1Nález ÚS ze dne 09.04.2009 Poučovací povinnost soudu ve vztahu k označení žalovaného

Označil-li žalobce jakožto žalovaného organizační jednotku státu, ačkoli ze žaloby je jinak zjevné, že rozhodný právní vztah, z něhož vyplývá tvrzený nárok, je hmotným právem vymezen vůči samotnému státu, pak je i z pohledu podústavního práva nutné v řízení otevřít žalobci možnost tento procesní nedostatek odstranit, a postupy podle § 43 o. s. ř. jsou zde proto použitelné.

Jestliže tak obecné soudy v řízení neučinily, je namístě úsudek, že rozhodnutí o zastavení řízení je "přepjatě formalistickým", v kontextu celého řízení překvapivým a pro jeho účastníka nepředvídatelným, pročež i ústavněprávně nekonformním. Tím obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod též s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, jenž soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

III.ÚS 2690/08 ze dne 9. 4. 2009

N 84/53 SbNU 71

Poučovací povinnost soudu ve vztahu k označení žalovaného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 9. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 2690/08 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3542/2007-137, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. 2. 2007 č. j. 15 Co 646/2006-111, rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 8. 2006 č. j. 7 C 190/2005-80, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. 2. 2006 č. j. 15 Co 18/2006-55 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 14. 11. 2005 č. j. 7 C 190/2005-31, kterými bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelčiny žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru.

Výrok

I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3542/2007-137 se zrušuje.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

2. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2005 č. j. 7 C 190/2005-31 vyhověl Okresní soud v Táboře žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že výpověď z pracovního poměru daná jí dne 27. 4. 2005 žalovaným, označeným jako Úřad práce v Táboře (dále též "vedlejší účastník"), je neplatná. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. 2. 2006 č. j. 15 Co 18/2006-55 byl tento rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 28. 8. 2006 č. j. 7 C 190/2005-80 rozhodl znovu tak, že předmětná výpověď je neplatná. K odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 2. 2007 č. j. 15 Co 646/2006-111 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a stěžovatelčinu žalobu zamítl. Nejvyšší soud poté k dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3542/2007-137 rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil.

3. Dovolací soud tak rozhodl podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem, § 243b odst. 4 a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovodil, že v žalobě označený žalovaný (Úřad práce v Táboře) nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť podle § 3 odst. 1 písm. a), § 7 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, mají úřady práce povahu "správních úřadů a jako organizační složky státu nejsou právnickými osobami"; účastníkem dotčeným právních vztahů (coby zaměstnavatel) je pak stát, resp. Česká republika, za niž organizační složka toliko jedná (Česká republika je jí zastupována).

4. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v dovolacím soudem vysloveném názoru, že zřejmou vadu v označení vedlejšího účastníka řízení nebylo možno v řízení před obecnými soudy odstranit postupy podle § 43 o. s. ř.

5. Uplatnění obecných ustanovení § 79 a násl. o. s. ř. považuje stěžovatelka s přihlédnutím ke speciální úpravě uvedené v zákoně č. 435/2004 Sb. za "bezbřehý formalismus", jenž neodůvodněně překáží meritornímu posouzení dané právní věci.

6. Stěžovatelka připomíná, že vedlejší účastník ve svých procesních úkonech se sám v souladu s § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb. neoznačoval, a v řízení nikdy nevznesl námitku, že by neměl mít způsobilost být jeho účastníkem. Implicite tento přístup převzaly oba nižší soudy, jež věc posoudily výhradně z věcného hlediska.

7. Vedlejší účastník tím získal podle mínění stěžovatelky na její úkor lepší postavení v právní věci, což odporuje čl. 37 odst. 3 Listiny.

8. Stěžovatelka též poukazuje na obdobné případy, v nichž Ústavní soud rozhodl, že k odstranění vady spočívající v nesprávném označení žalovaného měl být účastník řízení vyzván, neboť z obsahu žaloby bylo zřejmé, že je směřována proti státu, a nikoli proti jeho organizační jednotce, jež za stát před soudem jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení [nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 449/98 ze dne 26. 4. 2000 (N 63/18 SbNU 77), sp. zn. III. ÚS 389/04 ze dne 20. 10. 2004 (N 154/35 SbNU 139) a zejména sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31)].

II.

9. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že je to žalobce (stěžovatelka), kdo ve sporném řízení rozhoduje označením žalovaného mj. o tom, proti komu bude řízení vedeno; jak (poté, co žalovaného v žalobě nezaměnitelně označila) žalovaný svůj úřad sám označoval, není významné. Tím, že žalobkyně žalovaného úplně (přesně), určitě a srozumitelně označila a označený žalovaný toto označení respektoval, nemohlo dojít k porušení zásady rovnosti účastníků (rovnosti zbraní), neboť každý účastník se má především sám starat o to, aby svá práva ochraňoval. Ohledně poměru vady žaloby a nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

10. Vedlejší účastník se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdal přípisem ze dne 20. 2. 2009.

11. Z níže uvedených důvodů (viz bod č. 27) Ústavní soud nevyzýval nižší soudy, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily rovněž.

III.

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

13. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

14. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o právní posouzení, zda dovolacím soudem uplatněné právní názory, jež vedly k zastavení řízení, nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tedy zda nepřípustně nepostihují některé ze základních práv a svobod, případně zda nepomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, či zda nejsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), respektive zda nejsou v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny a tam zakotvené právo na spravedlivý proces).

15. Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu získal souhlas Nejvyššího soudu a stěžovatelky s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

IV.

16. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku rozhodnutí o zastavení řízení odůvodnil tím, že stěžovatelka označila v žalobě žalovaného úplně a z obsahu žaloby nevyplývá, že v označení žalovaného došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností; žaloba tak neobsahovala žádné vady, o jejichž odstranění je soud povinen se pokusit způsobem předjímaným v ustanovení § 43 o. s. ř. Současně poukázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997 Cpjn 30/97, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v řízení není možno pokračovat taktéž v situaci, kdy žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu.

17. Ústavní soud v minulosti vícekrát posuzoval obdobnou situaci, kdy účastník řízení (stěžovatel) označil v žalobním návrhu místo státu jeho organizační jednotku, jež za stát sice jedná, ale způsobilá být účastníkem řízení není.

18. V nálezu sp. zn. III. ÚS 74/94 ze dne 29. 6. 1995 (N 42/3 SbNU 297) Ústavní soud uvedl, že obecné soudy mají povinnost poučit žalobce ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Tento svůj názor rozvinul v nálezu sp. zn. I. ÚS 338/97 ze dne 21. 4. 1999 (N 55/14 SbNU 17), v němž konstatoval, že "sdílí názory obecných soudů, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení". V nálezu sp. zn. II. ÚS 242/98 ze dne 25. 4. 2000 (N 62/18 SbNU 71) pak Ústavní soud zdůraznil, že nepřesné označení (obdobné projednávané věci) "je odstranitelnou vadou návrhu, takže je povinností soudu dát účastníku řízení možnost takový nedostatek napravit". Tuto tezi pak zopakoval i v nálezu sp. zn. II. ÚS 73/03 ze dne 5. 8. 2004 (N 109/34 SbNU 141).

19. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 22/03 (viz výše) vyjádřil Ústavní soud tento názor v právní větě, v níž - významně ve vztahu k nyní projednávané věci - dal najevo, že "pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že tato směřuje proti státu, a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř., a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud účastníka poučit podle § 43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.".

20. V nálezu sp. zn. III. ÚS 389/04 (viz výše) nadto Ústavní soud připomněl, že "pokud procesní právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení ... čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny".

21. Ústavní soud sice - ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. 33 Odo 410/2003) - zastává názor, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků řízení a zasahovala do hmotného práva (tedy stran poučení v otázce věcné legitimace), současně však zdůrazňuje, že "by nevybočovalo z rámce procesního poučení, pokud by obecný soud vyzval žalobce, aby odstranil vadu podání spočívající v nesprávném označení účastníka řízení ... ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně. Obecný soud nemá povinnost poučovat účastníky řízení do všech podrobností o tom, jak vady jejich podání odstranit, ale měl by alespoň v obecné rovině vyzvat žalobce k uvedení správného označení účastníka řízení" [viz nález sp. zn. I. ÚS 286/03 ze dne 7. 4. 2005 (N 78/37 SbNU 89)].

22. K závěru, že v případě nesprávného označení účastníka řízení (obdobného projednávané věci) musí soud postupovat ve smyslu § 43 o. s. ř., dospěl ostatně sám Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 11. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1220/96, uveřejněném pod č. 48/97 v časopisu Soudní judikatura, jestliže poté, co ozřejmil vztah mezi nesprávností či neúplností žaloby na straně jedné a nedostatkem podmínky řízení na straně druhé, a to jmenovitě ve vztahu k označení účastníka řízení, konstatoval, že "... pro v dané věci rozhodný vztah nedostatku podmínky řízení spočívající v nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení a vady žaloby založené nesprávným nebo neúplným označením žalovaných účastníků, jsou nepřehlédnutelné meze ustanovení § 19 o. s. ř., jímž je poměřována uvedená podmínka řízení. Ponechají-li se stranou osoby fyzické, slouží citované ustanovení především jako vodítko ke zjištění, který z objektivně určených subjektů může být účasten na řízení a který nikoli; nepřímo se ale dotýká také případů, byť v tom jeho vlastní smysl nespočívá, kdy označení subjektu (jako účastníka řízení) nemá oporu v reálné skutečnosti. Platí totiž, že označí-li žalobce žalovaného správně a úplně, není vadou žaloby skutečnost, že nemá způsobilost být účastníkem řízení; ta naopak způsobuje nedostatek podmínky řízení. Tak je tomu například jestliže žalobce jakožto žalovanou uvede fyzickou osobu podle § 42 odst. 4, § 79 odst. l o. s. ř. správně a úplně, zjistí-li se, že tato osoba před zahájením řízení zemřela (§ 7 odst. 2 obč. zák.) nebo v případě, že jako žalovaná uvedená právnická osoba coby subjekt práva dříve zanikla (§ 20a obč. zák.), resp. dosud nevznikla (§ l9 odst. 2 obč. zák.). Zvláštní kategorii, jež se od uvedených příkladů zjevně liší, představují - v obecné poloze - případy, kdy se sice při izolovaném posuzování účastníka, tak jak je označen, naznačuje, že nesplňuje podmínky způsobilosti být účastníkem řízení, nicméně se zřetelem k dalším souvislostem žaloby lze přesto dospět k takové identifikaci žalovaného, která již tuto podmínku splňuje. Právnické osoby totiž svým vnitřním členěním a především nutným určením orgánů, které jednají jejich jménem, vytvářejí typicky předpoklady pro subjektivní - objektivně ovšem nesprávné - ztotožnění určitého článku (orgánu) vnitřní struktury s právnickou osobou jako takovou. Jestliže v konkrétním případě zvolené označení žalovaného objektivně vystihuje takové ztotožnění a vznikne-li tak pochybnost, zda žalobce namísto správného a úplného označení podle § 42 odst. 4 a § 79 odst. l o. s. ř. nepoužil k určení právnické osoby - nesprávně - ji reprezentující orgán, otevírá se logická možnost takovou procesní situaci interpretovat nikoli jako tu, jež se vyznačuje nedostatkem podmínky řízení (nemá-li uvedený orgán způsobilost být účastníkem řízení), ale naopak ji připodobnit nesprávnému označení žalovaného účastníka v žalobě, a tedy i procesní situaci vady žaloby. Vada žaloby pak zde může spočívat v tom, že žalobce v rozporu s požadavky ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. l o. s. ř. žalovanou právnickou osobu identifikuje zástupně, pomocí jejího určitého organizačního článku. Závěr o takovém nesprávném označení právnické osoby ovšem předpokládá, že v žalobě uvedený ji reprezentující orgán nezaměnitelně určuje právě konkrétní právnickou osobu, a to současně tu, jejíž určení přiměřeně (byť i eventuálně nepřímo) vyplývá i z ostatních částí žaloby, zejména z vylíčení rozhodujících skutkových okolností, resp. má-li v nich potřebnou oporu. O nesprávné označení v uvedeném smyslu půjde především tehdy, jestliže by pojetí orgánu právnické osoby naopak coby samotného žalovaného zakládalo v žalobě logický a věcný rozpor právě mezi takto chápaným určením žalovaného a ostatními v ní uvedenými skutečnostmi. Nesprávnost v označení žalovaného účastníka, jež tedy zahrnuje i nesprávnost takto dovozenou, implikuje postupy soudu ve smyslu § 43 o. s. ř., jež sledují její odstranění. Žalobci přirozeně nelze bránit, aby takovou nesprávnost odstranil sám, bez ingerence soudu.".

23. Z prezentovaného přehledu - pro posuzovanou věc relevantní - judikatury Ústavního soudu (ale i soudu Nejvyššího) tedy plyne, že v situaci, kdy žalobce označí jakožto žalovaného organizační jednotku státu, ačkoli ze žaloby je jinak zjevné, že rozhodný právní vztah, z něhož vyplývá tvrzený nárok, je hmotným právem vymezen vůči samotnému státu, pak je -iz pohledu podústavního práva - nutné v řízení otevřít žalobci možnost tento procesní nedostatek odstranit, a postupy podle § 43 o. s. ř. jsou zde proto použitelné. Tak se však v dané věci nestalo, ačkoli v řízení obě nižší instance dvakrát rozhodly meritorně, aniž by (posléze dovolacím soudem coby rozhodný) procesní nedostatek jakkoli dříve reflektovaly a aniž se o nápravu pokusil sám dovolací soud.

24. Je tedy zřejmé, že ústavní stížností napadený rozsudek dovolacího soudu je s těmito závěry v kolizi. Ve shodě se shora citovanými nálezy Ústavního soudu je i nyní proto namístě úsudek, že je rozhodnutím "přepjatě formalistickým", v kontextu celého řízení překvapivým a pro stěžovatelku nepředvídatelným, pročež i ústavněprávně nekonformním.

25. Jestliže tedy dovolacísoud v dané věci nepostupoval v souladu s tou interpretací příslušných ustanovení občanského soudního řádu, jež se podává z odkazovaných nálezů, porušil nejen čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. právo na tzv. spravedlivý proces ve smyslu bodu 14 shora (též s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, jenž soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům), nýbrž vybočil i z příkazu čl. 89 odst. 2 Ústavy, totiž dbát závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu.

V.

26. Ústavnísoud proto - dle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu - napadený rozsudek dovolacího soudu zrušil.

27. Jelikož projednávaná ústavní stížnost - obsahově - nesměřovala proti rozhodnutísoudu prvního stupně a ani soudu odvolacího, bylo namístě ji v této části (z povahy věci) posoudit jakožto zjevně neopodstatněnou (viz též bod 11 shora). Tomu koresponduje a je rovněž souladné se zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, že další procesní postup ve věci (ve vztahu k předchozím rozhodnutím) se ponechává na dovolacím soudu, u něhož bude pokračovat řízení ve stavu ex ante po podání stěžovatelčina dovolání, jež je objektivně přípustné.