III. ÚS 267/06Usnesení ÚS ze dne 14.04.2006

III.ÚS 267/06 ze dne 14. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Vyžrala, soudního exekutora, se sídlem v Českých Budějovicích, Brožíkova 6, zastoupeného JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 18, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2005, č.j. 18 Nc 5621/2003-16, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 2005, č.j. 8 Co 3117/2005-23, takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě v záhlaví označená rozhodnutí, jimiž byla povinnost k náhradě nákladů exekuce uložena nikoli oprávněnému, nýbrž povinné v situaci, kdy exekuce byla zastavena pro nedostatek jejího majetku podle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Aniž by přednesl vlastní argument ve prospěch závěru, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná, odkázal na právní názory, jež vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8.8.2005, sp. zn. II. ÚS 372/04; podle jeho mínění bylo právo na spravedlivý proces dotčeno "přepjatým formalismem" při aplikaci "procesního zavinění na zastavení řízení do rozhodování o nákladech řízení".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda odvolacím soudem podaný výklad ustanovení § 87 odst. 1, 3 a § 89 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekučního řádu"), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení soudního exekutora v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Z hlediska ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stížnost přípustná proto, že proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu není další opravný prostředek - dovolání - přípustný; dotčený výrok totiž není rozhodnutím ve věci samé (srov. § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.).

Stěžovatel pomíjí, že Ústavní soud se k stížností otevřené otázce vyjádřil již v usnesení ze dne 31.8.2004, sp. zn. II. ÚS 150/04, ve kterém uvedl, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku", čemuž odpovídá coby "základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko". Exekutor pak "má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce", přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.

Nález Ústavního soudu ze dne 8.8.2005, sp. zn. II. ÚS 372/04, na nějž stěžovatel odkazoval, klade důraz na zvláštnosti postavení soudního exekutora, jež se odvíjí od toho, že na něho byla přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, a že tuto činnost vykonává exekutor za úplatu, jež při zákonem stanovených omezení jiného výdělečného působení, má logické spojení s jeho (zákonem zakotvenou) nezávislostí při výkonu exekuční činnosti. Tomu pak podle názoru Ústavního soudu musí odpovídat výklad i těch ustanovení exekučního řádu, jež upravují nároky exekutora na náhradu nákladů exekuce; "vzhledem k premise, že náklady exekutora musí být nahrazeny...není možné náhradu nákladů exekutora odmítnout s odkazem na subsidiární užití občanského soudního řádu pro nedostatek procesního zavinění", neboť zde exekuční řád zjevně "stanoví jinak" (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Náklady exekuce tedy musí hradit buď povinný, uzavřel Ústavní soud, a není-li to možné, "jestliže soud dospěje k závěru, že jsou důvody pro to, aby neuložil povinnost k náhradě nákladů řízení povinnému, musí být rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému". Je na oprávněném, aby tato rizika zvážil již při podání návrhu na nařízení exekuce.

Ku správnému pochopení problému je nutné nepominout, že základ rozhodnutí obecných soudů byl v obou popsaných případech významně odlišný. V prvním soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů exekuce pozitivně potud, že k ní zavázal povinného, a exekutor se domáhal, aby tato povinnost stíhala oprávněného (namítaje, že povinný, byla-li exekuce zastavena pro nedostatek postižitelného majetku, je insolventní), v druhém rozhodl negativně, že exekutor právo na náhradu nákladů exekuce (včetně hotových výdajů) nemá (vůbec); právě - a jen - ve vztahu k tomuto závěru tu oponoval Ústavní soud názorem, že subsidiarita občanského soudního řádu se neuplatní.

Je zjevné, že posuzovaná věc se připodobňuje situaci případu prvního.

Ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez ukotvení v obecné úpravě nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. v ustanoveních § 270 a § 271 o.s.ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 o.s.ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu) a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce (§ 44 odst. 6 písm. d/, § 87 odst.1, 3) a nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2), bez toho, že by již zde byly specifikovány.

Tyto závěry se však váží právě jen k těm (byť jinak typickým) situacím, kdy povinnost k náhradě nákladů řízení o výkon (a exekuce) stíhá povinného. Praktické jsou ovšem i případy jiné, kdy oprávněnému "plný úspěch" nesvědčí - jmenovitě když návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) vyhověno nebylo. Zde se tento režim nákladového rozhodování logicky neuplatní a za správné nutno mít, že pak jsou ustanovení § 87 odst. 2 a 3 exekučního řádu nepoužitelná, a nezbývá, než prostřednictvím § 52 odst. 1 vycházet z ustanovení § 254 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c/, odst. 2, § 146 odst. 3, příp. § 150 o.s.ř. Nejenže tedy nemusí platit, že náklady hradí oprávněnému povinný, nýbrž přichází v úvahu, že se prosadí pravidlo opačné, že oprávněný hradí náklady vzniklé v exekučním řízení povinnému.

Přímý průmět odpovídajících důsledků je však - z povahy věci - možné spojovat jen s procesním vztahem oprávněného a povinného, resp. s posuzováním náhrady nákladů, jež právě jim vznikly. Oproti řízení o výkon rozhodnutí vystupuje totiž v řízení exekučním další ("nákladový") subjekt, exekutor, s nímž zákon spojuje náklady exekuce, vymezené v § 87 odst. 1 exekučního řádu. V situaci při nařízení exekuce (když je návrhu vyhověno) zákon jeho postavení důvodně připodobňuje postavení oprávněného (§ 87 odst. 3), a ukládá povinnému, aby je exekutorovi uhradil. Avšak v případech, kdy je návrh na nařízení exekuce zamítnut (a "úspěch" má povinný), uvažovat - se zřetelem k principům, jež ovládají rozhodování o nákladech řízení vůbec - o povinnosti povinného k nákladovému plnění (včetně povinnosti vůči exekutorovi) zásadně nelze. Hledisku "úspěchu ve věci" (§ 142 o.s.ř.), o něž nezbývá než se opřít, odpovídá, že je to naopak oprávněný, koho je přiléhavé s povinností nahradit náklady exekuce identifikovat.

Pro situaci zastavení exekuce je pak potřeba založit procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem reflektována výslovně v § 89 exekučního řádu, podle kterého dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Zákon však tu zjevně nečiní nic jiného, než doplňuje § 271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení § 271 o.s.ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu); subsidiární použití občanského soudního řádu je i zde nutností. Uvádí-li ustanovení § 89 exekučního řádu, že soud může uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, neplyne odtud nejen, že tak učinit vždy musí, nýbrž nedává ani jakkoliv najevo, podle jakých kriterií o nákladech exekuce při jejím zastavení má soud rozhodnout. Tak je tomu právě proto, že tato kriteria jsou obsažena v ustanovení § 271 o.s.ř., a že jsou způsobilá založit i povinnost oprávněného je z jeho textu nabíledni.

Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o.s.ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu založení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o.s.ř. naopak v osobě oprávněného, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení § 89 exekučního řádu.

Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení se podává, že odvolací soud tyto zásady znal a z nich vycházel.

Věcné těžiště stěžovatelovy argumentace vychází ze zvláštního základu, který představuje situace, kdy exekuce byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., jestliže její průběh ukazuje, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce povinnému, je-li takto osvědčena jeho "insolvence", klade stěžovatel na roveň výsledku, který právě - podle jeho názoru - podrobil Ústavní soud kritice ve výše zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04, kdy obecné soudy náhradu nákladů exekuce soudnímu exekutorovi nepřiznaly vůbec.

Toto východisko však přijmout nelze. Nutno lišit, na jedné straně, rozhodl-li soud, že exekutor nemá (proti žádnému účastníku) právo na náhradu nákladů exekuce, a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, byť by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky. V druhém případě totiž nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána; ani typická "nesolventnost" povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, není (srov. § 271 o.s.ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventní" nemusí být (vždy) ani oprávněný, a dnes "nesolventní" povinný jím nemusí být později. I tyto okolnosti vysvětlil stěžovateli již odvolací soud.

Jestliže neobstojí přirovnání napadené věci (nákladového výsledku) s tou, na niž stěžovatel ve výsledku odkazoval, nemohou - již proto - obstát ani ústavněprávní námitky, které z nálezu Ústavního soudu vydaného v této věci vyvozoval. Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o.s.ř.), včetně o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora (jehož se odkazy na tento nález stěžovatel dovolával) neplynou; východiskem i zde je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo.

Nedostatek exekučně postižitelného majetku coby důvod zastavení exekuce je tradičně (a logicky) spojován s nákladovými důsledky, jež zatěžují povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o.s.ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Je namístě též dodat, že požadavky náležité opatrnosti se vůči oprávněnému kladou přísněji, jestliže se s návrhem obrací do exekučního řízení, v němž se vznik dalších nákladů (oproti řízení o výkon rozhodnutí) dá očekávat.

Odvolací soud vycházel z předpokladu, že "nelze shledat procesní zavinění na zastavení exekuce", a stěžovatel jej v ústavní stížnosti (ku konkrétnímu oprávněnému) nezpochybnil. Ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 372/04 byla situace i zde odlišná potud, že oprávněný návrh na nařízení exekuce podal poté, co byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku povinného, tedy "kdy oprávněnému mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nedosáhne úspěchu".

Lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v dané věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti zde splněny zjevně nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2006

Jan Musilv. r.

předseda senátu