III. ÚS 2565/10 #2Usnesení ÚS ze dne 13.01.2011

III.ÚS 2565/10 ze dne 13. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. R., zastoupeného PhDr. Mgr. Janou Koutnou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Kostelní 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2221/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2007, č. j. 29 Co 166/2007-43, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2006, č. j. 14 C 60/2005-24, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2007, č. j. 14 C 60/2005-34, a jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v průtazích v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 60/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 6, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (ve znění opravného usnesení) zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 2 800 000 Kč s příslušenstvím z titulu škody, jež mu měla být způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Jihlavě v řízení o žalobě na určení neplatnosti závěti (vedeného pod sp. zn. 8 C 9/2001) a v řízení o žalobě o obnovu řízení (vedeného pod sp. zn. 10 D 189/2004), jichž byl účastníkem. Soud dospěl k závěru, že ač stěžovatel poukazoval na nezákonnost či nesprávnost postupu soudu v těchto řízeních (prvé bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku), jejich výsledkem byla pravomocná rozhodnutí, která nebyla následně změněna ani zrušena; tím, že se tak nestalo, nedošlo k naplnění jedné z obligatorních podmínek pro vznik náhradové odpovědnosti státu.

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se v rozhodných závěrech s ním plně ztotožnil.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 6. 2010, č. j. 25 Cdo 2221/2008-87, jako nepřípustné odmítl. Ve věci uplatněný rozhodný právní názor dovolací soud označil za souladný s hmotným právem i ustálenou judikaturou, který odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, resp. zásadě, že soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení posuzovat, a "bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup" (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/97, sp. zn. 25 Cdo 430/2000).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "jeho záležitost nebyla projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě", neboť "v době (jeho) svévolného věznění" mu bylo ve "zfalšovaném dědickém řízení zcela odepřeno právo na dědictví", přestože sepsaná závěť z 12. 10.1995 byla zjevně neplatná. Postupu Okresního soudu v Jihlavě v řízení o žalobě na určení neplatnosti závěti (sp. zn. 8 C 9/2001) vytýká, že mu výzvu k zaplacení soudního poplatku v řízení o žalobě o určení neplatnosti zaslal v době výkonu trestu odnětí svobody, přičemž to, že "z vězeňské cely zasílat soudní poplatky nelze", je nepochybně "věc notoricky známa soudu z jeho činnosti". Tvrdí proto, že řízení o neplatnosti závěti bylo zastaveno na základě "úmyslně, vědomě vedeného nesprávného úředního postupu s odepřením základních lidských práv stěžovatele", a tudíž ani dědické řízení (zde sp. zn. 11 D 441/1996) nemůže být pravomocně ukončené. Žaloba na náhradu škody pak byla soudem prvního stupně "odmítnuta bez uvedení jediného validního právního důvodu", tedy "svévolně, účelově, na základě libovůle v rozhodování soudce, aby se zabránilo důkaznímu řízení .... a tím nezpochybnitelné odpovědnosti zalovené za jí způsobenou škodu", přičemž tento soud i soud odvolací v napadených rozhodnutích uvádí "nepravdivá tvrzení, jež jsou v přímém rozporu se skutečnostmi uvedenými v písemnostech žaloby a spisu". K rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel namítá, že v dovolání otázku zásadního právního významu - "vydávání nepravdivých usnesení a rozsudků" - vznesl, což však soud zcela "opominul, dokonce zde tvrdí opak". Stěžovatel konečně namítá, že řízení o žalobě na náhradu škody nebylo ukončeno v přiměřené lhůtě.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle níž je garantováno, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo. Stěžovateli se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení o žalobě o náhradu škody mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a odvolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal; totéž učinil poté k podanému dovolání i dovolací soud.

To je v zásadě vše, co lze z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. z jemu odpovídajícímu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě na náhradu škody, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Obecné soudy určující právní otázku vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb.") posoudily zcela v souladu s právními názory judikatury, již lze mít za ustálenou, čímž je vyloučen znak jejich "libovůle"; ke stejnému pak lze dospět i ohledně právních závěrů, jež (navíc) ke stěžovatelem tvrzené otázce zásadního právního významu a s tím spojené přípustnosti dovolání vyslovil ve svém rozhodnutí i dovolací soud.

Lze shrnout, že nyní posuzovaná ústavní stížnost představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel očividně (a nepřípustně) očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance.

V ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelovy ústavní stížnosti (v této její části).

Namítá-li stěžovatel současně průtahy v řízení, pak brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§ 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], k jehož pojmovému vymezení se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně (viz kupříkladu nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243), přičemž tomuto vymezení pak odpovídají právě (a jen) neodůvodněné průtahy v občanskoprávním řízení či soudním řízení správním, které dosud probíhá.

Ústavní stížností založenou (v této části) argumentací o zásahu do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, lze proto napadnout pouze aktuální, resp. trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08). Jinak řečeno, v době rozhodování o ústavní stížnosti musí stav neodůvodněných průtahů trvat.

Ani tato podmínka úspěchu ústavní stížnosti v této části splněna není; řízení před obecnými soudy již bylo skončeno, čímž je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Průtahy v soudním řízení tak není možno v rámci ústavněprávního přezkumu efektivně vytýkat, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální.

V širší (obecné) rovině lze poznamenat, že námitka "již odezněných" průtahů v řízení tím neztrácí relevanci vůbec; je však uplatnitelná v jiných souvislostech, pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž podrobnosti těchto možností ozřejmil Ústavní soud kupříkladu v nálezu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07.

Ústavnímu soudu tudíž nezbývá než posoudit ústavní stížnost (v obou jejích částech) jako návrh zjevně neopodstatněný, který Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu