III. ÚS 254/99Usnesení ÚS ze dne 10.11.1999 Nedostatek aktivní legitimace správního orgánu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu

K podání ústavní stížnosti je aktivně legitimován pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Ministerstvo, pokud vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, nedisponuje právní subjektivitou, nýbrž jedná jménem státu. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury.

III.ÚS 254/99 ze dne 10. 11. 1999

U 70/16 SbNU 369

Nedostatek aktivní legitimace správního orgánu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ministerstva životního prostředí, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 1999, č. j. 5 A 30/98-15, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu 21. května 1999, se Ministerstvo životního prostředí formou ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 1999, č. j. 5 A 30/98-15, kterým tento zrušil rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. května 1998, č. j. 800/523/80111/98, ve věci odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, referátu životního prostředí, ze dne 6. února 1998, č. j. vod 31/98/Fa, o určení vodního toku a vodohospodářského díla. Přípustnost a důvodnost ústavní stížnosti spatřuje navrhovatel v porušení základního práva plynoucího z čl. 79 a čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy.

Z příloh návrhu, tj. z rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, referátu životního prostředí, ze dne 6. února 1998, č. j. vod 31/98/Fa, dále z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. května 1998, č. j. 800/523/80111/98, a konečně z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 1999, č. j. 5 A 30/98-15, bylo zjištěno následující:

Rozhodnutím Okresního úřadu Příbram, referátu životního prostředí, ze dne 6. února 1998, č. j. vod 31/98/Fa, bylo dle § 2 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, dle § 31 odst. 6 a § 38 odst. 3 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, ve věci pochybnosti o existenci vodního toku a vodohospodářského díla určeno, že v předmětné věci se o vodní tok a vodohospodářské dílo nejedná. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 27. května 1998, č. j. 800/523/80111/98, odvolání účastníků řízení do rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítlo a rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, referátu životního prostředí, ze dne 6. února 1998, č. j. vod 31/98/Fa, potvrdilo.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 1999, č. j. 5 A 30/98-15, žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. května 1998, č. j. 800/523/80111/98, zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění soud poukázal na skutečnost, že účinností zákona č. 272/1996 Sb., tj. ke dni 1. listopadu 1996, došlo dle § 1 odst. 5 písm. c) tohoto zákona k přesunu kompetencí z Ministerstva životního prostředí na Ministerstvo zemědělství, jež dopadá i na rozhodovanou věc. Uvedenému přesunu korespondují, dle názoru soudu, i nové kompetence obou ministerstev dle § 15 a 19 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud po konstatování, dle něhož Ministerstvo životního prostředí v dané věci jednalo a rozhodovalo o odvolání, aniž by bylo věcně příslušné, a vycházeje dále z právního názoru sdíleného právní teorií a soudní praxí, dle něhož nedostatek věcné příslušnosti je jednou ze skutečností, jež mají za následek nicotnost (nulitu) správního rozhodnutí, přihlédl k této z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda takováto žalobní námitka byla vznesena či nikoli. Dle ustanovení § 250j odst. 2 o.s. ř. soud z uvedených důvodů žalobou napadené rozhodnutí zrušil, aniž by se zabýval námitkami žaloby, týkajícími se merita věci.

Ústavní stížnost Ministerstva životního prostředí úvodem obsáhle polemizuje se závěry Vrchního soudu v Praze ohledně přesunu kompetencí na Ministerstvo zemědělství. Přípustnost a důvodnost své stížnosti spatřuje pak ministerstvo v porušení základního práva Ministerstva životního prostředí, zaručeného mu Ústavou, přičemž za taková označuje základní práva plynoucí z čl. 79 a čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, když, dle jeho názoru, účastník řízení ve smyslu § 8a o. s. ř. nebyl příslušný rozhodovat v pochybnostech o rozsahu působnosti a pravomoci obou ministerstev. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 35/94, kterým, dle jeho přesvědčení, Ústavní soud uznal právo ministerstva bránit se formou ústavní stížností proti rozhodnutím správního soudu.

Jelikož v návrhu Ministerstva životního prostředí, označeném jako ústavní stížnost, je zároveň obsažen odkaz na čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, tj. na pravomoc Ústavního soudu rozhodovat ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, vyzval Ústavní soud navrhovatele k upřesnění, zda se jedná o návrh dle § 72 a následujících zákona o Ústavním soudu, nebo o návrh dle § 120 a následujících uvedeného zákona.

Podáním ze dne 29. září 1999 ministr životního prostředí RNDr. Miloš Kužvart Ústavnímu soudu sdělil, že předmětný návrh je ústavní stížností Ministerstva životního prostředí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podle § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Poté, co III. senát Ústavního soudu v řízení dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dospěl k právnímu názoru, odchylnému od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 35/94, podle § 23 citovaného zákona předložil otázku aktivní legitimace stěžovatele k posouzení plénu Ústavního soudu.

Po projednání dne 9. listopadu 1999 k návrhu III. senátu plénum Ústavního soudu dle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přijalo stanovisko, dle něhož správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu.

Vycházelo přitom zejména ze skutečnosti, že definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Ministerstvo, pokud vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, nedisponuje právní subjektivitou, nýbrž jedná jménem státu. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak se zformovaly staletým vývojem evropské a anglosaské kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury.

Na základě uvedeného stanoviska pléna, jež plně dopadá i na předmětný případ, nezbylo, než ústavní stížnost Ministerstva životního prostředí proti rozsudku Vrchníhosoudu v Praze ze dne 19. března 1999, č. j. 5 A 30/98-15, dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 1999