III. ÚS 2510/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.09.2015

III.ÚS 2510/15 ze dne 24. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele: Trinh Dang Hong, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2015 č. j. 8 To 312/2015-136, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení obecného soudu, neboť je toho názoru, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že policejní orgán (PČR KŘP Karlovarského kraje SKPV, OOH v Karlových Varech) usnesením ze dne 25. 5. 2015 č. j. KRPK-104229-189/TČ-2014-190080-C podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání stěžovatele pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 5 Nt 35/2015 rozhodl, že podle § 68 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu bere do vazby, v náhradu vazebních důvodů se nepřijímá písemný slib obviněného ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, probační dohled podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu ani nabídka peněžité záruky podle § 73a odst. 1 tr. řádu.

Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením na podkladě (instanční) stížnosti stěžovatele rozhodl, že se podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu ruší usnesení soudu prvního stupně a znovu se rozhoduje tak, že se stěžovatel bere podle § 68 odst. 1 tr. řádu do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu; podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá písemný slib stěžovatele a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky, kterou stěžovatel učinil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stížnostním soudem uvedené důvody (tři okolnosti) vazby při ústavním přezkumu neobstojí, a to i z toho pohledu, že "ve dvou okolnostech ze tří jsou výslovně nepravdivé". Uvádí, že ústavnost a věcná správnost napadeného rozhodnutí obecného soudu musí být patrná přímo z jejich obsahu a nelze ji dodatečně zhojit vyjádřením k ústavní stížnosti.

Stěžovatel ponechává na hodnocení Ústavním soudem, zda lze za vazebně relevantní důvod předstižné vazby považovat skutečnost, že "se údajný delikt odehrával velmi dlouho a že k němu podle faktur došlo velkým množstvím útoků (první okolnost ze tří) a další skutečnosti (druhá a třetí okolnost), že vedle případně trestní minulosti obviněného a vedle souběžně vedených dalších stihání". Současně zdůrazňuje, že druhá a třetí skutečnost (okolnost) uváděná stížnostním soudem v napadeném rozhodnutí nemá oporu v obsahu vyšetřovacího spisu.

Tento nepřijatelný postup stížnostního soudu - založený na nepodložených tvrzeních (okolnostech) - zároveň jde zcela proti smyslu pro trestní řízení zásadní hodnoty presumpce neviny a proti základnímu respektu k osobě stěžovatele.

Stížnostní soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 za relevantní argument považoval pouze dobu páchání deliktu a množství útoků, a proto je třeba v zásadě odmítnout, aby pouze tyto úvahy mohly být samostatným vazebním důvodem předstižné vazby a ve své podstatě nebyl dodržen požadavek na restriktivní přístup k hodnocení vazebních důvodů. Ve svých úvahách se navíc stížnostní soud pohyboval v natolik abstraktní rovině, že odůvodnění jeho rozhodnutí nemůže dostát požadavku Ústavního soudu na konkrétnost rozhodovacích důvodů.

Stěžovatel rovněž poukazuje na dobu mezi vydáním rozhodnutí vazebního soudu (27. 5. 2015) a vydáním rozhodnutí stížnostního soudu (13. 7. 2015). S ohledem na uplynuvší dobu skoro dvou měsíců lze klást ještě přísnější podmínky pro nezbytnost omezení osobní svobody, a podle jeho názoru nelze na základě zmíněných skutečností (okolností) dospět k závěru o důvodné obavě v pokračování v trestné činnosti.

Stěžovatel nad výše uvedené míní, že rozhodnutí stížnostního soudu neobstojí ani z hlediska požadavků na úplnost odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž konkretizuje judikaturu Ústavního soudu, se kterou toto usnesení koliduje.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti dal krajský soud najevo, že své rozhodnutí pokládá za věcně správné. Stěžovateli bylo toto podání intimováno a v odpovědi na ně připomenul svoji argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o vzetí do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Toto ustanovení, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že krajský soud právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnost, jež v kontextu § 67 písm. c) tr. řádu pokládal za relevantní, je ve skutečnosti nevýznamná; dožaduje se jen toho, aby byla prověřena z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k ní byl dosud připínán.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu] zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující soud přijaté závěry srozumitelně odůvodnil a zakotvil v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů (srov. kupř. stěžovatelem dovolávaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006), aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.

K jednotlivým námitkám stěžovatele stran obsahu ústavní stížností napadeného usnesení pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.

Rozhodující soud vycházel z podloženého podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznil jeho společenskou nebezpečnost; stěžovatel se měl dopustit stíhaného trestného činu tím, že v letech 2008-2014 v obci Svatý Kříž, okres Cheb, v úmyslu zkrátit stát na dani z přidané hodnoty a na dani z příjmů fyzických osob jménem Ha Quan Duc, nar. 27. 7. 1972, koupil od společnosti Geco, a. s., cigarety, jejichž prodej vyúčtovala uvedená obchodní společnost osobě Ha Quan Duc jako odběrateli blíže specifikovanými fakturami, zboží následně prodal, avšak finančnímu úřadu nepřiznal povinnost zaplatit daň z přidané hodnoty za dodání zboží ani povinnost zaplatit daň z příjmů, který získal prodejem uvedeného zboží, v důsledku čehož mu žádná z těchto daní nebyla vyměřena, čímž zkrátil stát na dani z přidané hodnoty o 57 232 624 Kč a na dani z příjmů fyzických osob o 4 353 210 Kč, celkem tedy o 61 585 834 Kč. K tomu stížnostní soud ústavněprávně akceptovatelně zaznamenal, že se "údajný delikt odehrával velmi dlouho" a že k němu podle faktur došlo "obrovským množstvím útoků".

Stížnostní soud zde konstatoval, že to je vedle případné trestní minulosti obviněného a vedle souběžně vedených dalších stíhání (třetí) nejpádnější okolnost, z níž se předstižná vazba dovozuje. Stěžovatel dovozuje, že krajský soud tyto (prvé dva) důvody vztahoval k jeho osobě; není nicméně důvod zcela popřít validitu konstatování stížnostního soudu, že tyto charakteristiky uvedl jen v obecné rovině jako obvyklé příčiny, ze kterých bývá dovozována důvodnost předstižné vazby. Dlužno zaznamenat, že není ani vyloučeno na danou situaci uplatnit pravidlo superfluum non nocet.

K výhradám stěžovatele ohledně údajných průtahů v řízení se patří uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li průtahy (související s postupem soudu prvního stupně při doručování) již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Stojí za zaznamenání, že kritika uplatněná v této části ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ani ve stěžovatelem formulovaném petitu. Jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. Lze však v dané věci vycházet z toho, že orgány činné v trestním řízení si jsou toho vědomy, resp. v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.

Řečené představuje zároveň dostatečný důvod pro to, aby obecný soud shledal vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným zajišťovacím opatřením, včetně stěžovatelem daného písemného slibu, resp. nabídky peněžité záruky.

Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu