III. ÚS 2493/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2011

III.ÚS 2493/11 ze dne 13. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. A. K., zastoupeného Mgr. Radovanem Čechem, advokátem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1845/26, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011 č. j. 28 Co 264/2011-M 2209 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 3. 2011 č. j. 22 Nc 382/2009-1935, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Pro skutkovou základnu je určující, že u Okresního soudu v Kolíně je pod sp. zn. 22 Nc 382/2009 vedeno řízení ve věci péče o nezletilé děti stěžovatele J. K. a M. K., narozené z manželství stěžovatele a R. K. V tomto řízení vydal Okresní soud v Kolíně dne 22. 10. 2010 rozsudek, kterým svěřil nezletilé na dobu do i po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky a otci (stěžovateli) uložil přispívat na výživu nezl. J. částkou 5.500,- Kč měsíčně a na výživu nezl. M. částkou 4.000,- Kč měsíčně a dále stěžovateli uložil uhradit nedoplatek na výživném. Stěžovatel i R. K. však podali proti rozsudku odvolání.

Vyživovací povinnost stěžovatele je v současnosti upravena usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 3. 2010 č. j. 22 Nc 382/2009-662, resp. usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2010 č. j. 28 Co 279/2010-922, kterým odvolací soud změnil prvoinstanční rozhodnutí tak, že uložil stěžovateli přispívat na výživu nezl. J. částkou 1.500,- Kč měsíčně a na výživu nezl. M. částkou 1.000,- Kč měsíčně. Stěžovatel podal dne 5. 3. 2011 Okresnímu soudu v Kolíně návrh ve smyslu § 102 odst. 1 o. s. ř., aby soud v rámci probíhajícího řízení vydal předběžné opatření, kterým uloží otci přispívat na výživu každého z jeho dětí částkou 500,- Kč měsíčně. Návrh odůvodnil změnou poměrů, neboť od 1. 12. 2010 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání Úřadu práce Brno-město a jeho jediný příjem tvořila podpora v nezaměstnanosti (2.945,- Kč). Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 8. 3. 2011 č. j. 22 Nc 382/2009-1935 návrh zamítl. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2011 č. j.

28 Co 264/2011-M 2209 tak, že usnesení prvoinstančního soudu potvrdil.

Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti zejména namítá, že navrhoval předběžné opatření z důvodu potřeby zatímní úpravy poměrů, neboť došlo k podstatnému snížení příjmů na jeho straně v průběhu roku 2010, které vyvrcholilo ztrátou zaměstnání a poklesem příjmu méně než na polovinu, proto nebyl objektivně schopen plnit výživné ve výši stanovené dosavadními rozhodnutími soudů. Jeho příjem mu umožňoval přispívat na výživné každého z nezletilých dětí částkou 500,- Kč měsíčně, které také skutečně na jejich výživu přispíval a dosud přispívá. Okresní soud v Kolíně vydal dne 23. 6. 2010 trestní příkaz č. j. 4 T 117/2010-74, jímž ho uznal vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 12 měsíců. Také vzhledem k těmto skutečnostem se stěžovatel domáhal zatímní úpravy poměrů. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva v tom, že obecné soudy se jeho návrhem dostatečně nezabývaly, má za to, že ani označenými důkazy se soudy nezabývaly a tvrzené skutečnosti a důkazy nijak nehodnotily.

Ústavní soud ústavní stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu

nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97).

Výše uvedené je pak nutné zohlednit i v nyní projednávané věci. Primárně je třeba poznamenat, že tvrzení stěžovatele, že obecné soudy se návrhem dostatečně nezabývaly, příp. že nehodnotily předložené důkazy či nezdůvodnily své závěry, není opodstatněné. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Obecné soudy vzaly v úvahu, že příjmy stěžovatele se značně zmenšily, nicméně vzaly rovněž v úvahu skutečnost, že v roce 2009 přestal vykonávat funkci jednatele obchodní společnosti ORO.CZ, s. r. o., a že bezúplatně převedl svůj obchodní podíl ve výši 102.000,- Kč ve společnosti ORO.CZ, s. r. o., na svého otce a výslovně uvedl, že nemá zdroje na financování "nekonečných prázdnin matky" (viz rozsudek Krajského soudu v Praze na str. 2). Druhoinstanční soud přihlédl ke skutečnosti, že od 1. 12. 2010 pobírá jen podporu v nezaměstnanosti, nicméně rovněž přihlédl k tomu, že od 12. 6. 2010, kdy byla výše výživného naposledy předběžným opatřením stanovena, se zvýšily potřeby nezletilých dětí v souvislosti s jejich fyzickým růstem, a proto považoval výživné ve výši 500,- Kč měsíčně na každé dítě za nedostačující, a to přesto, že matčin příjem je vyšší, než tomu bylo v červnu 2010. Soud dále přihlédl ke zprávě o volných místech v oboru stavebnictví a architektura, ze kterých je zřejmé, že nabízená výše nástupního platu se pohybuje od 20.000,- do 60.000,- Kč hrubého měsíčně. Je na otci, uvedl druhoinstanční soud, aby se nechal zaměstnat a dosahoval příjmů, ze kterých bude schopen na výživu svých dětí řádně přispívat alespoň minimálním výživným, které má zatím stanoveno. Obecný soud výslovně uvádí, že přihlédl k zájmům nezletilých dětí, který spočívá mimo jiné i v tom, aby měly slušnou životní úroveň.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu