III. ÚS 249/98Usnesení ÚS ze dne 22.10.1998

III.ÚS 249/98 ze dne 22. 10. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 249/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 22. 10. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 1997, sp. zn. 22 Ca 136/97, a rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 1. 1997, čj. 4492/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním ze dne 27. května 1998, označeným jako ústavní stížnost, brojí stěžovatelka jednak proti rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 1. 1997 (čj. 4492/97), jednak proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 1997 (sp. zn. 22 Ca 136/97), a tvrdí, že těmito rozhodnutími označené orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručené základní právo plynoucí z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny); toto porušení svého ústavně zaručeného práva spatřuje - stručně shrnuto - v tom, že proti skutečnému stavu věci oba orgány veřejné moci posoudily její restituční návrh (na vydání nemovitostí v kat. územích v řízení před těmito orgány blíže označených) jako uplatněný opožděně a v důsledku toho ze zákona

1

III. ÚS 249/98

prekludovaný, když své opačné stanovisko dokládá podrobným popisem svého jednání, zejména před vpředu označeným pozemkovým úřadem, jehož pracovníci, pokud přišli do styku s její věcí, se jí jeví podjatí. Protože za daných okolností "celým postupem" označených orgánů veřejné moci "nebyl zjištěn skutečný stav věci", a protože, z důvodů stěžovatelkou vylíčených, je jejich rozhodnutí v rozporu s ústavním pořádkem republiky, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí, jak vpředu jsou označena, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění ústavní stížnosti napadených rozhodnutí, jakož i z listin předložených stěžovatelkou, je patrno, že stěžovatelka s pozemkových úřadem v Š. byla sice ve styku od 10. prosince 1992, nicméně že šlo o jednání, která měla očividně informativní charakter (stran důkazních prostředků, jimiž by zamýšlený nárok byl postižen apod.), což plyne nejen z povahy těchto listin, ale navíc též z toho, že její prvá (zcela nedostatečně vyplněná žádost) byla pozemkovému úřadu, byť označená datem 31. prosince 1992, předložena (dle podacího razítka) dne 19. ledna 1993; tento skutkový stav zcela ve shodě s obsahem spisu pozemkového úřadu ostatně shodně zjistil i obecný soud. Jestliže tedy stěžovatelka, byt' způsobem nedostatečným uplatnila (v té době nikterak blíže označené) restituční nároky po 31. prosinci 1992, a jestliže orgány veřejné moci z této skutečnosti dovodily, že se tak stalo po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené zákonem (§ 11 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb.), nelze těmto skutkovým zjištěním a právním závěrům z nich plynoucím ani z ústavněprávních hledisek nic podstatného vytknout.

Na správnosti těchto závěrů nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že jednání s pozemkovým úřadem v Š. (před uplynutím propadné lhůty) bylo opakované, příp. že stran tohoto podání a v dalším postupu jednali pracovníci označeného úřadu vůči stěžovatelce "podjatě"; pokud jde o posléze tvrzenou námitku, sluší dodat, že obsah příslušných spisů nenasvědčuje tomu, že by se "podjatému" postupu správního orgánu způsobem stanoveným zákonem (§ 4 odst. 1, 2 zák. č. 71/1967 Sb.) stěžovatelka bránila. Přezkumu této námitky uplatněné až v (formálně vadné) ústavní stížnosti brání tak překážka opomenutí uplatnění všech procesních prostředků, které stěžovatelce (v původním řízení) byly k dispozici (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona).

Co do povahy uplatnění nároku, příp. co do způsobu, jakým se návrh (před orgány veřejné moci) uplatňuje, zcela postačí odkázat stěžovatelku na vyčerpávající zdůvodnění rozhodnutí obecného soudu, s nímž se i Ústavní soud jako se správným a zákonu odpovídajícím ztotožňuje; obdobně je tomu i stran námitky stěžovatelky stran porušování ústavně zaručeného základního práva daného článkem 11 Listiny, když - v předchozích a opakovaných rozhodnutích (kupř. I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, vydání l., Praha, 1995) - Ústavní soud vyložil, jakou povahu má toto ústavně zaručené základní právo a jaká ochrana a za jakých podmínek mu přísluší, odhlédnuto již od toho, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe nepřísluší Ústavnímu soudu přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, vydání 1., Praha, 1995).

Ze všech těchto důvodů, aniž by Ústavní soud ztratil ze zřetele svízelné osobní poměry stěžovatelky, byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jednak jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak vyloženými důvody, tak, a to především, ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno, jednak jako nepřípustná.

O takovéto ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem (§ 43 odst. písm. e), odst. 2 písm. a) zákona, aniž se jevila potřeba vést stěžovatelku k odstranění formálních vad její stížnosti ( § 30 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( § 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 22. října 1998

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu