III. ÚS 2407/13 #1Nález ÚS ze dne 03.07.2014 Soudní přezkum rozhodnutí rozhodčího soudu

Z pravomoci obecných soudů mohou být vyňata rozhodnutí týkající se dohody o řešení majetkového sporu žalobce a žalovaného v rozhodčím řízení jako projevu autonomie vůle stran rozhodčí smlouvy, které se ocitly ve sporu již před zahájením rozhodčího řízení; možnost soudního přezkoumání zamítnutí návrhu na vrácení rozhodčího poplatku rozhodčím soudem podle § 5 pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory, nedotýkajícího se vztahů mezi stranami rozhodčí smlouvy a jejich sporu, nýbrž sporu mezi žalobcem a rozhodčím soudem, však smysl § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, neobchází, neboť obyčejný zákon, natož Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky nemůže vyloučit působení základního práva na soudní ochranu ve vztazích mezi subjekty soukromého práva, stejně jako nemůže zbavit obecný soud jeho ústavní povinnosti takovou ochranu poskytnout.

III.ÚS 2407/13 ze dne 3. 7. 2014

N 135/74 SbNU 57

Soudní přezkum rozhodnutí rozhodčího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 3. července 2014 sp. zn. III. ÚS 2407/13 ve věci ústavní stížnosti STÁTNÍ TISKÁRNY CENIN, státního podniku, IČO: 00001279, se sídlem v Praze 1, Růžová 943/6, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Hellichova 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013 č. j. 23 Cdo 3101/2011-152, jímž bylo zastaveno řízení a byly zrušeny části rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 vydaných v řízení o stěžovatelčině žalobě na plnění z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého nevrácením poloviny z celkové výše 1 000 000 Kč zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení, které bylo z důvodu smírného vyřešení sporu a zpětvzetí žaloby před prvním jednáním ve věci zastaveno, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, IČO: 48135313, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013 č. j. 23 Cdo 3101/2011-152 bylo porušeno základní právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve spojení s tím její základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Postupem Nejvyššího soudu byl současně porušen čl. 4 Ústavy České republiky ukládající soudům povinnost chránit základní práva a svobody.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013 č. j. 23 Cdo 3101/2011-152 se ruší.

Odůvodnění:

I. Obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 6. 8. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka se žalobou domáhala na žalovaném - Rozhodčím soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky - vrácení peněžitého plnění v podobě jedné poloviny poplatku, který uhradila v rozhodčím řízení, zastaveném poté, co vzala svůj návrh na zahájení rozhodčího řízení zpět.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. září 2010 č. j 42 C 38/2010-62 zamítl žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč s 9,25% úrokem z prodlení. Žalobkyně zahájila žalobou ze dne 10. 7. 2007 vůči svému smluvnímu partnerovi rozhodčí řízení, v jehož rámci uhradila stanovený poplatek ve výši 1 000 000 Kč. Protože mezi účastníky rozhodčího řízení probíhalo mimosoudní jednání, bylo rozhodčí řízení přerušeno, první ústní jednání bylo nařízeno na den 17. března 2008, to se však nekonalo s ohledem na to, že účastníci spolu stále jednali o smírném vyřešení věci. Na žádost obou stran sporu, doručenou žalovanému dne 7. března 2008, rozhodčí senát odročil toto jednání na neurčito, poté jednání nařídil na den 10. června 2008, i toto jednání však bylo odročeno na neurčito. Dne 13. června 2008 doručila stěžovatelka žalovanému zpětvzetí žaloby a současně požadovala vrácení poloviny zaplaceného poplatku. Usnesením ze dne 28. července 2008 rozhodčí senát rozhodčí řízení zastavil, návrh žalobkyně na vrácení poloviny zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení zamítl a rozhodl, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že je v tomto sporu pravomocný k rozhodování ve věci, neboť žalobkyně podala žalobu na plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Soud se zabýval výkladem § 5 pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory (dále jen "Pravidla"), která tvoří přílohu Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Odstavec 1 tohoto ustanovení upravuje částečné vrácení poplatku za rozhodčí řízení. Stanoví, že vezme-li žalobce, popř. žalovaný žalobu navzájem či námitku započtení dle § 28 odst. 3 tohoto řádu nejpozději 7 dnů před datem nařízeného prvního ústního jednání ve věci zpět, vrací se žalobci, popř. žalovanému 50 % rozdílu poplatku zaplaceného z hodnoty žaloby, popř. žaloby navzájem či námitky započtení a minimálního poplatku. Soud dospěl k závěru, že pokud bylo rozhodčím soudem nařízeno první ústní jednání ve věci na den 17. března 2008, měla by žalobkyně nárok na vrácení části zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení pouze tehdy, pokud by vzala žalobu zpět před prvním nařízeným, nikoliv skutečně konaným jednáním ve věci. Žalobkyně však vzala žalobu zpět 13. června 2008, tedy téměř po třech měsících po nařízeném prvním ústním jednání ve věci.

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2011 č. j. 23 Co 76/2011-111 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 496 500 Kč s 8,25% úrokem z prodlení. Ve svých právních závěrech vyšel odvolací soud z charakteru rozhodčího řízení, jehož účelem je snazší a rychlejší řízení oproti řízení soudnímu, jeho důsledkem však nemůže být větší postih účastníka oproti soudnímu řízení tak, jak se to stalo v této věci. Jestliže žalobkyně zaplatila poplatek nikoliv v nepatrné výši, pak za stavu, kdy z důvodu zpětvzetí žaloby bylo rozhodčí řízení zastaveno, legitimně očekávala, že jí bude vrácena alespoň část zaplaceného poplatku podle § 5 odst. 1 Pravidel. Podle názoru odvolacího soudu nelze odhlédnout od postupu soudu v identické věci - kdy došlo k zastavení řízení předtím, než se začalo ve věci jednat, kdy se vrací soudní poplatek, což je upraveno zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv Pravidly určenými žalovaným, byť se jim žalobkyně v souvislosti s rozhodčí smlouvou podrobila. Odvolací soud poukázal na účel vrácení soudního poplatku při zastavení soudního řízení - tím je především motivace účastníků k mimosoudnímu řešení sporu, na což navazuje ustanovení § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, podle něhož soud vrátí z účtu soudu zaplacený soudní poplatek, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Odvolací soud dovodil, že Pravidla neposkytují účastníkům rozhodčího řízení časový prostor ke zvážení, zda bude účastník trvat na věcném projednání, či zda vezme žalobu zpět, a poškozují tak účastníka rozhodčího řízení oproti postavení účastníků soudního řízení a vytváří tak jejich nerovnost. Za tohoto stavu přihlédl odvolací soud k hledisku spravedlnosti soudního rozhodnutí založeného na podkladě zákona a shledal nárok žalobkyně na vrácení části poplatku za důvodný a opodstatněný. Při určení výše plnění vycházel odvolací soud z Pravidel. Podle odvolacího soudu má žalovaný nárok na polovinu minimálního poplatku. V tomto rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

5. Nejvyšší soud rozhodl napadeným rozsudkem, že rozsudek Městského soudu v Praze (s výjimkou části výroku pod bodem I, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. září 2010 č. j. 42 C 38/2010-62 (s výjimkou části výroku pod bodem I, ve které byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 3 500 Kč s úrokem z prodlení) se zrušují a řízení se v tomto rozsahu zastavuje. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud založil své rozhodnutí implicitně na závěru, že obecným soudům přísluší v občanském soudním řízení přezkoumávat rozhodnutí rozhodčího soudu o nevrácení poplatku za rozhodčí řízení v případě zastavení rozhodčího řízení. S tímto právním názorem se dovolací soud neztotožnil. Jestliže byl v rozhodčím řízení vydán pravomocný rozhodčí nález, může soud za podmínek upravených v části čtvrté zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o rozhodčím řízení") rozhodnout o zrušení rozhodčího nálezu, případně může za podmínek upravených v § 35 zákona o rozhodčím řízení či v části šesté občanského soudního řádu rozhodnout o zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí. Soud však nemá pravomoc ke zrušení usnesení rozhodce či stálého rozhodčího soudu a nemá též pravomoc rozhodnutí rozhodce či stálého rozhodčího soudu měnit. I rozhodnutí o nevrácení části zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení je rozhodnutím stálého rozhodčího soudu. Pravomoc soudu ke změně tohoto rozhodnutí nevyplývá ani z § 7 odst. 1 o. s. ř., neboť nejde o spor či jinou právní věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných či obchodních vztahů, ani z § 7 odst. 3 o. s. ř., neboť to zákon nestanoví. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku nesprávného rozhodnutí rozhodčího soudu o nevrácení části zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení přitom ve své podstatě směřuje k přezkoumání a změně rozhodnutí rozhodčího soudu. Soudy proto rozhodly o věci, která nenáleží do pravomoci soudu.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastník, tj. rozhodčí soud, je právnickou osobou soukromoprávní povahy a jakýkoli právní nárok vznesený vůči němu, tj. nárok na plnění z titulu bezdůvodného obohacení (úhrada části poplatku za rozhodčí řízení, který si vedlejší účastník neoprávněně ponechal bez platného právního důvodu) je taktéž soukromoprávní povahy. Podstatou rozhodčího řízení je skutečnost, že strany svojí dohodou dobrovolně vyjmou řešení vzájemného majetkového sporu z jurisdikce obecných soudů (§ 2 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů). V tomto smyslu je jejich vzájemný majetkový spor vyňat z pravomoci obecných soudů a obecným soudům nepřísluší jej přezkoumávat. Vynětí z pravomoci obecných soudů se týká vzájemného sporu dvou stran. V předmětném případě však byl předmětem žaloby, podané stěžovatelkou u obecného soudu, nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že vedlejší účastník nevrátil stěžovatelce část poplatku za rozhodčí řízení, aniž by podle Pravidel na tuto část měl nárok. Ve sporu před obecnými soudy se tedy nejednalo o vzájemný majetkový spor, který je vyňat z možnosti přezkoumání obecným soudem, ani o přezkoumatelnost rozhodnutí rozhodčího soudu jako takového. Jedná se o nárok vzniklý mezi dvěma subjekty z právního vztahu, z nichž ani jeden není druhému nadřízen nebo podřízen. Nejvyšší soud se s posuzovanou otázkou pravomoci obecného soudu k rozhodování o předmětném nároku stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi vypořádal formálně. Stěžovatelka má tedy právo, aby její občanskoprávní nárok na plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení, uplatněný vůči vedlejšímu účastníkovi, byl projednán nezávislým a nestranným soudem.

7. Nejvyšší soud (jako účastník řízení o ústavní stížnosti) ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že soud nemá pravomoc měnit rozhodnutí rozhodce, k čemuž právě žaloba v dané věci ve své podstatě směřovala. Žalobkyně totiž v řízení požadovala, aby soud sám posoudil důvody pro vrácení části poplatku za rozhodčí řízení a rozhodl o jeho vrácení, ač o této otázce již pravomocně rozhodl rozhodčí soud.

8. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. Stěžovatelka sama dobrovolně suspendovala pravomoc soudů a podřídila se pravidlům rozhodčího řízení. Mezi tato pravidla rozhodčího řízení přitom patří i zákonem jasně vymezený rozsah možného výkonu kontrolní činnosti obecných soudů nad rozhodčím řízením, kdy obecné soudy jsou oprávněny tuto kontrolní činnost vykonávat jen v taxativně vymezených případech podle pravidel stanovených v části čtvrté zákona o rozhodčím řízení. Nemůže se v daném případě jednat o nárok vyplývající z titulu bezdůvodného obohacení, když tento nárok není možné subsumovat ani pod jeden z taxativně vyčtených důvodů podle § 451 a 454 občanského zákoníku. Žaloba stěžovatelky směřuje ve své podstatě k přezkoumání a změně rozhodnutí rozhodčího soudu. I usnesení rozhodčího soudu, jímž byl zamítnut návrh na vrácení části zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení, je přitom rozhodnutím stálého rozhodčího soudu, k jehož přezkumu mají obecné soudy pravomoc pouze v případech a za podmínek stanovených zákonem. Nejvyšší soud ve své judikatuře uvedl, že úspěšně se lze domáhat zrušení toliko rozhodčího nálezu, a nikoliv usnesení, což aprobovala i usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1349/12 ze dne 15. 5. 2012 a sp. zn. III. ÚS 1416/10 ze dne 27. 5. 2010 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

III. Formální předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (byla účastnicí v řízení před obecnými soudy) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

11. Podstatou ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a na ně navazující Pravidla (sub 3) a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům či svobodám stěžovatelky ve smyslu čl. 4 Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Konkrétně to znamená posoudit, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému Nejvyšší soud dospěl a v důsledku něhož bylo řízení o žalobě stěžovatelky zastaveno (zda nastal stav denegationis iustitiae).

12. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech. Základní práva a svobody v oblasti obyčejného (podústavního) práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Ústavní soud rovněž považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z jejich ústavní povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv složité se to může jevit.

13. Nejvyšší soud vyšel ve svém právním názoru z premisy, že obecný soud nemá pravomoc ke zrušení usnesení rozhodce či stálého rozhodčího soudu (tuto premisu dovodil z doslovného textu zákona o rozhodčím řízení).

14. Vedlejší účastník (rozhodčí soud) s touto premisou souhlasí a odkazuje na dvě usnesení Ústavního soudu (viz sub 8), která tuto premisu měla podle jeho názoru z ústavněprávního pohledu aprobovat.

15. Nicméně závěry obsažené v usnesení v případě konkurence s právním názorem vysloveným v novější judikatuře Ústavního soudu cestou nálezu neobstojí (ostatně ve výše zmíněné věci sp. zn. III. ÚS 1416/10 byla řešena zcela jiná otázka, totéž platí pro usnesení sp. zn. IV. ÚS 1349/12). Formálně právně je rozdílnost v závaznosti usnesení a nálezů Ústavního soudu jasně vyjádřena například v postupu, který senátům Ústavního soudu ukládá ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu. V projednávané věci proto nelze pominout rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1794/10 [(N 118/70 SbNU 55), dostupné též na http://nalus.usoud.cz], a to právě ve formě nálezu (k němuž nebylo uplatněno odlišné stanovisko).

16. Citovaný nález řešil případ, v němž rozhodčí soud (dokonce stejný jako nyní) usnesením rozhodl, že žalobce nese zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého (a vyslovil, že nemá pravomoc a není příslušný k projednání žalobního návrhu a rozhodčí řízení zastavil). V nyní posuzované věci bylo usnesením rozhodčího soudu rozhodnuto podobně; tedy návrh žalobkyně na vrácení poloviny z celkové výše 1 000 000 Kč zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení byl rozhodčím soudem zamítnut (a bylo rozhodnuto o zastavení rozhodčího řízení pro zpětvzetí žaloby).

17. Ve věci citovaného nálezu obecné soudy (nejen Nejvyšší soud) argumentovaly shodně jako Nejvyšší soud nyní. Tedy, že soudnímu přezkumu podléhá rozhodnutí rozhodčího soudu ve formě jen rozhodčího nálezu, a contrario usnesení.

18. Ústavní soud však tento právní názor v jeho apodiktické podobě (tj. že nikdy nelze připustit soudní přezkum usnesení rozhodčího soudu) shledal protiústavním. Především argumentoval, že výrok usnesení rozhodčího soudu (podle něhož nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč žalobci ze svého) - materiálně posuzováno - má nezanedbatelný dopad do majetkové sféry stěžovatelů. Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny jednoznačně zaručuje, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Účastníci řízení musí mít i v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Výklad použitý obecnými soudy však de facto staví stěžovatele do neodůvodněně nerovného postavení vůči těm, o kterých je rozhodováno rozhodčím nálezem; dopad nálezu může mít - v tom kterém případě - pro účastníka rozhodčího řízení význam srovnatelný či dokonce i nižší, než tomu je u napadeného usnesení v této souzené věci. Obecný soud se tak smí a musí odchýlit od doslovného znění zákona (interpretatio stricta), pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Pro odstranění shora vytknutých deficitů ústavnosti je proto nutné podle citovaného nálezu v případech, kde poplatek dosahuje mimořádné výše, připustit omezený soudní přezkum i v případě takových usnesení, která výrazným způsobem do majetkové sféry účastníků řízení zasahují.

19. Ústavní soud uvádí, že citovaný nález z tohoto pohledu dopadá i na nyní posuzovanou věc, protože i částka ve výši 500 000 Kč má nezanedbatelný dopad do majetkové sféry stěžovatelky (v tomto smyslu není podstatného rozdílu mezi částkou 1 000 000 Kč - o kterou šlo ve věci citovaného nálezu - a nyní žalovanou poloviční částkou).

20. Je namístě též uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu (byť senátu 29 Cdo, tj. jiného než v nyní posuzované věci) ve věci citovaného nálezu uvedl (ve vyjádření ze dne 28. 3. 2013, na č. l. 32 soudního spisu sp. zn. I. ÚS 1794/10), že měli-li tehdejší stěžovatelé za to, že jim vzniklo právo na vrácení zaplaceného poplatku, měli právo se svého práva v tomto směru domáhat jinými právními prostředky než žalobou na zrušení usnesení rozhodčího soudu. Tím měl Nejvyšší soud na mysli soukromoprávní žalobu proti rozhodčímu soudu jako žalovanému (není posláním Ústavního soudu tyto prostředky v rovině podústavního práva blíže specifikovat); když však takto stěžovatelka nyní postupovala, bylo jí ze strany Nejvyššího soudu vyloženo, že tak činit vůbec nemohla a že nemá vůbec právo na soudní ochranu, aniž by to bylo blíže vymezeno v kontextu čl. 4 Ústavy (vytvoření soudního mechanismu ochrany základních práv - v podrobnostech viz Bahýľová, L. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Linde Praha, 2010, s. 73-85) a čl. 36 odst. 1 Listiny.

21. Ústavní soud dodává k výše citovanému nálezu ještě následující. Nejvyšší soud v podstatě argumentuje jen doslovným zněním zákona o rozhodčím řízení, v němž je hovořeno o možnosti zrušit rozhodčí rozhodnutí (a tedy i jej v důsledcích změnit) jen ve formě rozhodčího "nálezu". Avšak samotný Nejvyšší soud si ve své judikatuře byl vědom úskalí metodologie výkladu a aplikace práva, vycházejícího jen z doslovného textu zkoumaného právního předpisu. V usnesení ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 20 Cdo 168/2005 Nejvyšší soud vyšel z toho, že zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neuvádí rozhodčí usnesení jako exekuční titul, podle kterého lze nařídit exekuci; podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb. je exekučním titulem jen rozhodčí "nález", který se stal vykonatelným. Rovněž zákon o rozhodčím řízení hovoří o soudní vykonatelnosti jen v souvislosti s rozhodčím nálezem (§ 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení). Z takového znění zákonů by bylo možné dovodit jazykovým výkladem, že rozhodčí usnesení nemůže být nikdy exekučním titulem. Nicméně Nejvyšší soud v citovaném usnesení uvedl: "Jestliže rozhodčím nálezem, jenž meritorně řeší majetkový spor, bylo rozhodnuto také o odměně a náhradě nákladů rozhodčího řízení, je nepochybné, že i v této části, jež má povahu usnesení, jde o způsobilý podkladový titul. Pak ovšem -av tom se odvolací soud nemýlil - také usnesení, jímž se ve smyslu § 23 zákona č. 216/1994 Sb. končí rozhodčí řízení (bez meritorního rozhodnutí majetkového sporu), je [nikoliv podle písmene g), nýbrž také podle písmene c) ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.] - ukládá-li povinnost plnit - způsobilým titulem, nabylo-li vykonatelnosti." Podle Nejvyššího soudu proto lze pod výraz rozhodčí "nález" podřadit - a tedy exekučním titulem může být - i usnesení rozhodce (konkrétně šlo tehdy o zastavení rozhodčího řízení, jímž bylo uloženo straně sporu zaplatit rozhodci odměnu).

22. Nejvyšší soud v rozsudku napadeném ústavní stížností implicitně vyšel z právního názoru, podle něhož by soudní přezkum i té části rozhodčího usnesení - kterým byl návrh stěžovatelky na vrácení poloviny zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení zamítnut - obcházel záměr (části čtvrté) zákona o rozhodčím řízení, který výslovně hovoří pouze o soudním přezkumu rozhodčího nálezu (v opačném případě by Nejvyšší soud neargumentoval tím, že zákon o rozhodčím řízení neumožňuje zrušit rozhodčí usnesení). Nicméně Nejvyšší soud si otázku smyslu této části zákona nepoložil a nezodpověděl ji z hlediska předmětu a povahy účastníků řízení a ústavního ukotvení řízení v takové věci.

23. K tomu je třeba uvést, s ohledem na zvláštnosti nyní projednávané věci, že smyslem rozhodčího řízení je nastolení právního míru mezi stranami rozhodčí smlouvy, které se ocitly ve sporu. Strany pouze z nějakého důvodu (např. vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací) považují za vhodnější, aby jejich vzájemná věc byla projednána rozhodcem (blíže k pojmu tzv. legis arbitri Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 8 n.). Projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany v majetkových sporech, nýbrž představuje stranami sporu dohodnuté přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu ksoudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů [srov. i nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441)]. Právní řád - v souladu se zásadou autonomie vůle - svobodně projevenou vůli stran směřující k projednání a rozhodnutí sporu rozhodcem respektuje, a proto soudům umožňuje do rozhodčího řízení zasahovat pouze v těch úzce vymezených případech, které stanoví zákon o rozhodčím řízení (typicky soud nemůže přehodnocovat úvahy rozhodčího soudu v meritu věci apod.). Vynětí z pravomoci obecných soudů se tak (z pohledu vysvětlené teleologie) týká vzájemného sporu dvou stran rozhodčí smlouvy jako projevu autonomie jejich vůle (srov. též § 27 zákona o rozhodčím řízení), které se ocitly již před zahájením rozhodčího řízení ve sporu, tedy žalobce a žalovaného v rozhodčím řízení; nikoli nutně případného sporu odvozeného až od proběhlého rozhodčího řízení mezi subjekty odlišnými, tedy mezi žalobcem a rozhodčím soudem (např. o vrácení rozhodčího poplatku). Je třeba vidět dále i fakt, že - na rozdíl od kupř. merita věci týkajícího se smluvních stran - rozhodčí soud rozhoduje ve věci rozhodčího poplatku v podstatě o sobě (o svých majetkových poměrech). I tato rozdílnost v předmětu rozhodnutí činí případ rozhodování o meritu sporné věci mezi smluvními stranami a případ rozhodování o rozhodčím poplatku nesrovnatelným. Zatímco u rozhodčího řízení můžeme usuzovat na dobrovolné upřednostnění právní ochrany ze strany účastníků rozhodčí smlouvy u rozhodčího soudu (oproti řízení před obecnými soudy) i ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, v případě rozhodování rozhodčího soudu o rozhodčím poplatku subsumpce pod čl. 36 odst. 1 Listiny možná není již proto, že rozhodčí soud - vzhledem k předmětu rozhodování při výkladu § 5 Pravidel (viz sub 4) - není s to splnit garanci vlastní nestrannosti v objektivním či subjektivním smyslu. Proto je třeba hodnotit odepření věcného přezkumu žaloby stěžovatelky ze strany Nejvyššího soudu jako odepření právní ochrany stěžovatelce ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K těmto podstatným významovým rozdílům Nejvyšší soud adekvátně nepřihlédl. Konečně je třeba uvést, že není bez významu, že důsledky naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu ve výčtu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení se vždy v nějaké formě dotýkají sfér obou stran rozhodčí smlouvy. Naproti tomu v případě sporu o vrácení rozhodčího poplatku žalobci tomu tak není.

24. Není proto legitimního věcného důvodu, který by bránilsoudnímu přezkumu rozhodnutí rozhodčího soudu zamítajícího návrh žalobce na vrácení zaplaceného rozhodčího poplatku, tím spíše pak v tak extrémně vysoké výši, jako je milión či půl miliónu korun, a obzvláště pak v situaci, pokud k řešení merita věci ani nedošlo a rozhodčí žaloba byla vzata zpět ještě před skutečným počátkem jednání před rozhodčím soudem, když dlouho dopředu bylo rozhodčímu soudu avizováno, že mezi stranami probíhá smírné jednání, a proto muselo být rozhodčímu soudu zřejmé, že může dojít ke smíru, tudíž že k naplnění účelu a smyslu ustanovení § 5 Pravidel nedojde. Racionálním smyslem části čtvrté zákona o rozhodčím řízení nemůže být vytvoření prostoru pro libovůli či svévoli při postupu soukromého subjektu (rozhodčího soudu) stran vrácení zaplaceného rozhodčího poplatku tím, že by zde byla absolutní nemožnost soudní ochrany.

25. Jinými slovy,soudní přezkoumání (v řízení o žalobě o vydání bezdůvodného obohacení) zamítnutí návrhu stěžovatelky na vrácení rozhodčího poplatku rozhodčím soudem, nedotýkající se vůbec vztahů mezi stranami rozhodčí smlouvy a jejich sporu, smysl zákona o rozhodčím řízení neobchází. Z pravomoci obecných soudů tak mohou být vyňata rozhodnutí týkající se dohody o řešení majetkového sporu žalobce a žalovaného v rozhodčím řízení jako projev autonomie vůle stran sporu (dvou stran rozhodčí smlouvy), které se ocitly již před zahájením rozhodčího řízení ve sporu; možnost soudního přezkumu zamítnutí návrhu na vrácení rozhodčího poplatku rozhodčím soudem podle § 5 Pravidel, nedotýkajícího se vztahů mezi stranami rozhodčí smlouvy a jejich sporu, nýbrž sporu mezi žalobcem a rozhodčím soudem, však smysl § 31 zákona o rozhodčím řízení neobchází, neboť obyčejný zákon, natož Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky nemůže vyloučit působení základního práva na soudní ochranu ve vztazích mezi subjekty soukromého práva, stejně jako nemůže zbavit obecný soud jeho ústavní povinnosti takovou ochranu poskytnout.

26. Ústavnísoud tedy uzavírá, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 i k porušení jejího práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně byl postupem Nejvyššího soudu porušen čl. 4 Ústavy. Proto rozsudek Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu tak učinil, aniž nařídil ústní jednání.