III. ÚS 236/99Nález ÚS ze dne 13.01.2000 Dispoziční zásada ve správním soudnictví

1) Smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Splní-li účastník řízení uloženou povinnost před uplynutím soudcovské lhůty a z jeho projevu vůle není patrné, že jde pouze o dílčí úkon, byl tímto účel soudcovské lhůty naplněn a uvažovat o jejím dalším plynutí nemá rozumný smysl (závěr opačný platí ale pro případ, že by soud, aniž by účastník řízení jakkoli na výzvu k odstranění vad podání reagoval, pokračoval v řízení dříve, než by uplynula soudcovská lhůta).

2) Přístup, jenž by konkrétní právní argumentaci obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení právního předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční v řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý formalismus, v důsledku kterého je dotčeno základní právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

III.ÚS 236/99 ze dne 13. 1. 2000

N 5/17 SbNU 35

Dispoziční zásada ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 13. ledna 2000

v senátě, ve věci ústavní stížnosti Dr. E. K. a S. B., za účasti

vedlejšího účastníka Okresního úřadu v Klatovech - okresního

pozemkového úřadu, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne

31. března 1999, sp. zn. 30 Ca 270/98, jímž byl odmítnut opravný

prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech

- okresního pozemkového úřadu ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ

1020/95, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp.

zn. 30 Ca 270/98, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 11. května 1999,

tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení

usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp. zn.

30 Ca 270/98, jímž byl odmítnut opravný prostředek proti

rozhodnutí Okresního úřadu v Klatovech - okresního pozemkového

úřadu ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95. Uvedeným rozhodnutím

soudu se cítí být dotčeni v základním právu na soudní ochranu a na

soudní přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, plynoucí

z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále

Listina).

Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 270/98,

jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní úřad v Klatovech - okresní pozemkový úřad

v rozhodnutí ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, vyslovil dle

§ 9 odst. 4 zákona o půdě, že M. K.-B., právní předchůdce Dr.

E. K., a S. B. nejsou vlastnicemi přesně určených nemovitostí. Své

rozhodnutí odůvodnil v první řadě povahou předmětných nemovitostí,

jejichž vydání, dle názoru pozemkového úřadu, nespadá pod režim

zákona o půdě, nýbrž je upraven zákonem o mimosoudních

rehabilitacích. Dále pak poukázal na opožděnost, resp.

předčasnost, podání výzvy na vydání věci, když tato byla uplatněna

dne 4. dubna 1995, a to ve smyslu ustanovení § 13 odst. 5 zákona

č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb.

Do uvedeného rozhodnutí byl oběma účastníky správního řízení

podán opravný prostředek, přičemž Nejvyšší soud usnesením ze dne

18. listopadu 1998, sp. zn. 4 Nd 386/98, podle § 11 odst. 3 o. s.

ř. určil Krajský soud v Plzni k jeho projednání a rozhodnutí

o něm.

Krajský soud s poukazem na ustanovení § 79 odst. 1, § 249

odst. 2 a § 250l odst. 2 o. s. ř. usnesením ze dne 15. ledna

1999, č. j. 30 Ca 270/98-15, vyzval navrhovatelky k doplnění

a upřesnění podání ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy tak, aby

z doplnění bylo zřejmé, v jakém rozsahu je rozhodnutí správního

orgánu napadáno, v čem navrhovatelky spatřují nezákonnost

rozhodnutí správního orgánu s uvedením konkrétních zákonných

ustanovení, jejichž porušení se dovolávají a aby uvedly, jaký

konečný návrh činí, s tím že byly poučeny o důsledcích dispoziční

zásady, která ovládá přezkumné řízení podle části páté o. s. ř.

i o následcích spojených s neodstraněním nedostatků. K žádosti

navrhovatelek usnesením ze dne 2. března 1999, č. j. 30 Ca

270/98-22, prodloužil soud lhůtu k odstranění vad podání do 15.

dubna 1999.

V prodloužené lhůtě krajský soud dne 30. března 1999 obdržel

podání označené jako "doplnění odvolání", v němž byl v první řadě

informován o úmrtí navrhovatelky M. K.-B. (jež zemřela dne 12.

srpna 1997, což stěžovatelé doložili předložením kopie úmrtního

listu) a o procesním nástupnictví Dr. E. K., opírajícím se

o nástupnictví hmotněprávní ve smyslu § 4 odst. 4 zákona o půdě.

Dále navrhovatelé berou své "odvolání" v části, týkající přesně

označených pozemků, zpět. V bodech IV. až VI. svého podání uvádí

argumenty ve prospěch právní kvalifikace svého nároku na vydání

nemovitostí dle zákona o půdě, jakož i pro naplnění restitučního

titulu dle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 229/1991 Sb.,

a s obecným odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního

soudu dovozují včasnost uplatněné výzvy na vydání nemovitostí,

když pozemkový úřad nerozhodl ve věci do data účinnosti zákona č.

30/1996 Sb. a návrh nezamítl z důvodu jeho podání neoprávněnými

osobami dle zákona o půdě, nýbrž se jím zabýval až po účinnosti

uvedeného zákona č. 30/1996 Sb. Závěrem "doplnění odvolání" se

navrhovatelé domáhají zrušení rozhodnutí okresního pozemkového

úřadu v Klatovech a vrácení věci tomuto úřadu k dalšímu projednání

a rozhodnutí.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999,

vypraveným dne 12. dubna 1999, sp. zn. 30 Ca 270/98, byl opravný

prostředek proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu

v Klatovech ze dne 16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, odmítnut, a to

dle § 250p o. s. ř., tj. pro neodstranění vad návrhu, jejichž

odstranění soud nařídil a jež brání věcnému vyřízení návrhu. Za

neodstranitelné vady návrhu v předmětné věci soud považoval

nedodržení povinnosti navrhovatele v řízení podle části páté hlavy

třetí o. s. ř. uvést, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí

správního orgánu, to znamená, které konkrétní ustanovení

konkrétního právního předpisu podle mínění navrhovatele správní

orgán ve svém rozhodnutí nebo v řízení, které předcházelo jeho

vydání, porušil a toto tvrzení odůvodnit. Krajský soud

v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že obecné tvrzení, že byl

porušen zákon nebo že řízení bylo vadné k dodržení podmínek

vyžadovaných ustanoveními § 250l odst. 2 a § 249 odst. 2 o. s. ř.

nestačí.

Dne 13. dubna 1999 krajský soud posléze obdržel podání

stěžovatelů označené jako "upřesnění odvolání", obsahující již

konkrétní zákonná ustanovení týkající se stížnostních bodů.

V ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvádějí, že v soudem

stanovené lhůtě doplnili svůj opravný prostředek proti rozhodnutí

správního orgánu podáním ze dne 26. března 1998 (jež bylo

krajskému soudu doručeno dne 30. března 1999) a dalším podáním ze

dne 12. dubna 1999, jež soud obdržel dne 13. dubna 1999, jímž se

však již odmítl zabývat. Poukazují přitom na ustanovení § 55 o. s.

ř., které umožňuje soudcovskou lhůtu prodloužit, z dikce tohoto

ustanovení, jakož i z obecných zásad civilního procesu však

dovozují závěr, dle něhož soudcovskou lhůtu nelze zkrátit.

Stěžovatelé považují svou ústavní stížnost za důvodnou

i v případě, pokud by bylo lze soudcovskou lhůtu v daném případě

zkrátit. Vyjadřují přesvědčení, že jejich "odvolání" netrpělo

takovými nedostatky, že by nebylo možné jej věcně vyřídit, když

označovalo rozhodnutí, proti kterému směřovalo, bylo v něm

uvedeno, že se na daný restituční nárok vztahuje režim zákona č.

229/1991 Sb., byl uveden restituční titul, který měl být

aplikován, bylo uvedeno, proč považují svou výzvu za výzvu včasnou

(reaguje tak na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu) a dále

v něm bylo uvedeno, čeho se domáhají. Domnívají se proto, že

z jejich podání bylo patrné, v čem spatřují nezákonnost

v rozhodnutí pozemkového úřadu. Ve vztahu k argumentaci krajského

soudu pak stěžovatelé namítají, že o. s. ř. nestanoví výslovně

povinnost uvést v opravném prostředku proti rozhodnutí správního

orgánu konkrétní zákonné ustanovení konkrétního právního předpisu,

a dále poukazují na specifika rozhodování v řízení podle hlavy

třetí ve vztahu k řízení podle hlavy druhé části páté o. s. ř.

Vyjadřují názor, dle něhož v řízení o opravném prostředku proti

rozhodnutí správního orgánu nelze v tak striktním měřítku

aplikovat zásadu dispoziční, jak je tomu v řízení o žalobách proti

rozhodnutím správních orgánů, a to z toho důvodu, že opravný

prostředek k soudu zákon připouští v případech, kdy nelze odvolání

dle správního řádu podat u správního orgánu, když žalobou je

napadáno pravomocné rozhodnutí správního orgánu, kterému již

předchází řádný opravný prostředek. Soudnímu rozhodnutí konečně

vytýkají absenci zkoumání podmínek řízení, když v předmětné věci

pozemkový úřad jednal a rozhodl o osobě, která zemřela, tedy

ztratila způsobilost být účastníkem řízení, a soud byl na tuto

skutečnost v odůvodnění "odvolání" upozorněn, což samo o sobě

stěžovatelé považují za procesní vadu, odůvodňující zrušení

rozhodnutí správního orgánu.

V ústavní stížnosti je obsažena i námitka podjatosti předsedy

senátu 30 Ca, kterou spatřují v neoprávněném vyžadování

konkrétních zákonných ustanovení, jejichž porušení se dovolávají,

a to s ohledem na jejich věk a prožité utrpení, a dále

v rychlosti přijatého rozhodnutí o odmítnutí opravného prostředku,

nesrovnatelné s rychlostí rozhodování v jiných věcech.

Jak bylo již uvedeno, v ústavní stížností napadeném

rozhodnutí soudu se stěžovatelé cítí být dotčeni v základním právu

na soudní ochranu a na soudní přezkoumání rozhodnutí orgánu

veřejné správy, plynoucím z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 9. září 1999 Krajský soud v Plzni k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 30 Ca v první řadě

rekapituluje časový sled podání stěžovatelů a rozhodnutí soudu

v dané věci. K výtce zkrácení soudcovské lhůty pak uvádí, že

smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času pro provedení

určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Splní-li účastník

řízení uloženou povinnost (v dané věci učiní podání vedoucí

k odstranění vad návrhu na zahájení přezkumného řízení podle části

páté hlavy třetí o. s. ř.) před uplynutím soudcovské lhůty

a z jeho projevu vůle není patrné, že jde pouze o dílčí úkon, má

soud zato, že nelze při pokračování v řízení namítat úspěšně

zkrácení lhůty a zejména dovozovat odepření soudní ochrany (je

přitom upozorněno na nutnost přijetí jiného závěru pro případ, že

by soud, aniž by účastník řízení jakkoli na výzvu k odstranění vad

podání reagoval, pokračoval v řízení dříve, než by uplynula

soudcovská lhůta).

K námitce stěžovatelů, týkající se konkretizace stížnostních

bodů v doplnění opravného prostředku ze dne 30. března 1999,

účastník řízení před Ústavním soudem shodně s odůvodněním svého

usnesení o odmítnutí opravného prostředku poukazuje na obsah

zásady dispoziční, jejíž komponent je spatřován i v nezbytnosti

označit konkrétní ustanovení konkrétního právního předpisu, které,

dle názoru navrhovatele, správní orgán ve svém rozhodnutí nebo

v řízení, které předcházelo jeho vydání, porušil a toto tvrzení

odůvodnit. V této souvislosti poukázal na konstantní judikaturu

Vrchního soudu v Praze, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne

11. března 1999, č. j. III. ÚS 485/98-13. Pro předmětnou věc pak

soud konstatuje, že konkretizaci stížnostních výhrad výše popsaným

způsobem obsahovalo až "upřesnění odvolání", jež bylo doručeno

krajskému soudu opožděně (dne 13. dubna 1999). Vyvození právních

důsledků z té právní skutečnosti, že jedna z původních

restitučních žadatelek zemřela, by, dle přesvědčení soudu,

přicházela do úvahy až tehdy, pokud by veškeré procesní podmínky

pro řízení u soudu byly splněny, tedy až v případě provádění

vlastního přezkumného řízení.

Předseda senátu 30 Ca závěrem zdůrazňuje, že zkoumání

procesních podmínek řízení, a tedy plnění povinnosti uložené soudu

ustanovením § 246c a § 103 o. s. ř., nelze označovat

za nepřátelský postoj k navrhovatelům a za projev podjatosti

soudce, stejně tak jako úkony, které učinil s cílem odstranit

vady, jimiž návrh na zahájení přezkumného řízení trpěl. Protože

soudce věc vyřizující, uvádí se dále ve vyjádření, neměl k této

věci žádný poměr, k účastníkům řízení ani k jejich zástupci není

v žádném osobním vztahu, tedy na výsledku řízení nebyl žádným

způsobem zainteresován, nebylo zákonného důvodu pro postup dle §

15 odst. 1 o. s. ř. Naopak, dle svého přesvědčení, při zkoumání

procesních podmínek řízení postupoval zcela transparentním

způsobem a veden snahou zohlednit jistou specifičnost předmětu

řízení i těžší postavení navrhovatelů při uplatnění jejich práv,

hodnotil benevolentněji prvotní podání a vyhověl i požadavku na

prodloužení lhůty k odstranění vad v požadovaném rozsahu.

Ze všech uvedených důvodů se krajský soud domnívá, že svým

postupem neporušil právo na soudní ochranu, jakož ani zásadu

nestrannosti soudce dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, pročež navrhuje

ústavní stížnost navrhovatelů odmítnout jako zjevně

neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů.

II.

II/a

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

II/b

Ústavní stížnost, směřující do usnesení o odmítnutí opravného

prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, spatřuje dotčení

v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny ve třech

okolnostech: první je nepřípustné zkrácení soudcovské lhůty,

druhou nesprávná interpretace a aplikace zásady dispoziční

v řízení dle části páté hlavy třetí o. s. ř. a konečně poslední

v rozhodování věci podjatým soudcem.

Ústavní soud první a třetí námitku stěžovatelů neshledává

důvodnou. Sdílí v této souvislosti právní názor Krajského soudu

v Plzni, dle kterého smyslem stanovení soudcovské lhůty je

vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu

účastníkem řízení. Splní-li účastník řízení uloženou povinnost

před uplynutím soudcovské lhůty a z jeho projevu vůle není patrné,

že jde pouze o dílčí úkon, byl tímto účel soudcovské lhůty naplněn

a uvažovat o jejím dalším plynutí nemá rozumný smysl (závěr opačný

platí ale pro případ, že by soud, aniž by účastník řízení jakkoli

na výzvu k odstranění vad podání reagoval, pokračoval v řízení

dříve, než by uplynula soudcovská lhůta). Ústavní soud sdílí

i opodstatněnost důvodů, pro které se předseda senátu 30 Ca

Krajského soudu v Plzni necítí být v dané věci podjat a pro které

neshledal opodstatnění pro postup dle § 15 odst. 1 o. s. ř.

Důvodnou ale v předmětné věci Ústavní soud shledává námitku

nesprávné interpretace a aplikace zásady dispoziční v řízení dle

části páté hlavy třetí o. s. ř.

Dle ustanovení § 250l odst. 2 o. s. ř. se na uvedené řízení

užije přiměřeně ustanovení hlavy druhé části páté o. s. ř.,

s výjimkou § 250a o. s. ř.

Princip dispozitivnosti, jakkoli není zákonodárcem explicitně

vyjádřen, plyne pro řízení dle části páté o. s. ř. z ustanovení

§ 249 odst. 2 a § 250h odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného soudní praxe

(viz např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 24. listopadu 1992, č. j. Rs 16 a 73/92-12) jakož i doktrína

dovozuje nezbytnost uvedení stížnostních (žalobních) bodů, tj.

konkrétních porušení zákona (resp. právního předpisu) ze strany

správního orgánu, přičemž přímým odkazem na konkrétní ustanovení

právních předpisů hmotného nebo procesního práva je tak činěno

pouze "zpravidla" (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský

soudní řád. Komentář, Praha 1997, s. 714), nikoli však nezbytně

a vždy. Přístup opačný, jenž by konkrétní právní argumentaci

obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení

právního předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční

v řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy

za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý formalismus,

v důsledku kterého je dotčeno základní právo plynoucí z čl. 36

odst. 1 a 2 Listiny.

V předmětné věci podání stěžovatelů, označené jako "doplnění

odvolání", jež krajský soud obdržel v jím stanovené lhůtě pro

odstranění vad podání původního (spis Krajského soudu v Plzni sp.

zn. 30 Ca 270/98, č. l. 24-26), obsahuje označení rozhodnutí

správního orgánu, které napadá, vyjádření v jakém rozsahu se toto

rozhodnutí napadá a uvedení důvodů, v čem je spatřována jeho

nezákonnost, a to tvrzením naplnění podmínek restitučního titulu

s výslovným odkazem na ustanovení § 6 odst 1 písm. g) zákona

o půdě a tvrzením včasnosti podání výzvy k vydání nemovitostí dle

uvedeného zákona ve znění jeho novely č. 30/1996 Sb., a konečně

podání obsahuje i konečný návrh. Z pohledu podmínek obsažených

v ustanovení § 249 odst. 2 o. s. ř., z pohledu správní judikatury,

doktríny, jakož i z pohledu obecných kritérií vyjádřených výše

Ústavním soudem, splňuje uvedené podání hlediska zásady

dispoziční, jímž se řízení o soudní přezkoumání rozhodnutí orgánů

veřejné správy řídí.

V této souvislosti Ústavní soud nepovažuje za případné

posuzovat předmětnou věc pohledem právního názoru vyjádřeného

v usnesení sp. zn. III. ÚS 485/98, které vychází z odlišných

skutkových okolností rozhodných pro naplnění podmínek zásady

dispoziční v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení

Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 1999, sp. zn. 30 Ca

270/98, jímž byl odmítnut opravný prostředek proti rozhodnutí

Okresního úřadu v Klatovech - okresního pozemkového úřadu ze dne

16. září 1998, č. j. PÚ 1020/95, z důvodu porušení základního

práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, zrušil [§ 82 odst.

1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

Jako obiter dictum závěrem Ústavní soud sdílí právní názor

účastníka řízení, dle něhož vyvození právních důsledků z té právní

skutečnosti, že jedna z původních restitučních žadatelek zemřela,

čili zohlednění okolností, ke kterým správní soud přihlíží

z úřední povinnosti, přichází do úvahy toliko tehdy, pokud by

veškeré procesní podmínky pro řízení u soudu byly splněny, tedy až

v případě provádění vlastního přezkumného řízení. Dle názoru

Ústavníhosoudu, z důvodů výše již vyložených, v předmětné věci

však tyto podmínky splněny byly.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. ledna 2000