III. ÚS 2314/19 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2020

III.ÚS 2314/19 ze dne 11. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslavy Pohankové a Petra Pohanky, zastoupených Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. května 2019 č. j. 61 Co 133/2019-435 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. ledna 2019 č. j. 8 C 43/2014-412, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Petra Bárty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 43/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2016 č. j. 8 C 43/2014-259 zamítl žalobu o určení, že vedlejší účastník je výlučným vlastníkem stavební parcely č. st. X1 o výměře 31 m2 v katastrálním území T., vytvořené oddělovacím geometrickým plánem č. 750-23/2014 ze dne 29. 5. 2014 (I. výrok) a uložil mu povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 80 344 Kč (II. výrok). Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vedlejší účastník nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 č. j. 61 Co 317/2016-286 rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovatelům náklady odvolacího řízení ve výši 11 132 Kč (II. výrok). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 690/2017-326) rozsudek okresního soudu i krajského soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že ohledně závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu vedlejšího účastníka na určovací žalobě je rozsudek krajského soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a neobstojí ani z hlediska právního posouzení věci při použití § 80 o. s. ř. Nejvyšší soud zdůraznil, že vedlejší účastník by v poměrech projednávané věci na určovací žalobě neměl naléhavý právní zájem pouze tehdy, pokud by stěžovatelé jeho vlastnické právo k pozemku č. st. X1 označenému takto v geometrickém plánu nezpochybňovali. Taková situace ovšem nenastala, neboť proti určovací žalobě stěžovatelé uplatnili nejen právní titul, který je způsobilý k nabytí vlastnického práva, ale i tvrzení zpochybňující rozsah, v němž je do vlastnického práva vedlejšího účastníka zasahováno. Není proto rozhodné, zda je vedlejší účastník v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemku, ale zda k němu může vykonávat všechna oprávnění vlastníka v rozsahu, jenž by odpovídal skutečnému právnímu stavu.

3. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 10. 8. 2018 č. j. 8 C 43/2014-396 žalobě vyhověl a určil, že stěžovatel je výlučným vlastníkem pozemku č. st. X2 o výměře 34 m2 vzniklého oddělovacím geometrickým plánem č. 885-14/2018 ze dne 10. 4. 2018 na základě výzvy tohoto soudu k jeho aktualizaci podle nově zjištěných výměr a změně žaloby (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 30 510 Kč (II. výrok). Vedlejší účastník podal proti II. výroku rozsudku okresního soudu odvolání, ve kterém nesouhlasil s použitím § 150 o. s. ř. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 10. 2018 č. j. 61 Co 246/2018-407 byl rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

4. Usnesením ze dne 10. 1. 2019 č. j. 8 C 43/2014-412 okresní soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 83 420 Kč. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatelé i vedlejší účastník odvolání. Usnesením ze dne 9. 5. 2019 č. j. 61 Co 133/2019-435 krajský soud změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 80 620 Kč (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a vedlejšímu účastníkovi přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Krajský soud souhlasil se stěžovateli, že vedlejší účastník se svou žalobou nejprve domáhal "jakési směny pozemků" a následně změnil žalobní petit a domáhal se určení, že je výlučným vlastníkem stavební parcely č. st. X1 v katastrálním území T. Krajský soud zdůraznil, že ani poté, kdy bylo ve věci rozhodnuto Nejvyšším soudem, který dal závazné stanovisko pro soudy obou stupňů, nedošlo ke změně procesního postoje stěžovatelů Za situace, kdy stěžovatelé namítali absenci naléhavého právního zájmu vedlejšího účastníka na určení vlastnického práva ohledně sporného pozemku, a tvrdili, že žaloba je proto nedůvodná, nelze dovodit, že by právu vedlejšího účastníka nebránili. Bez takového určení a následného zápisu do katastru nemovitostí by přitom bylo postavení vedlejšího účastníka nejisté, byl tedy dán jeho naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Stěžovatelé tvrdili, že vlastnické právo vedlejšího účastníka nezpochybňovali, neposkytli mu však žádnou součinnost tak, aby mohlo dojít k zápisu v katastru nemovitostí.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že byli bez svého zavinění vtaženi do soudního sporu o určení vlastnického práva k pozemkům, který zcela nedůvodně zahájil vedlejší účastník. Stěžovatelé se v řízení pouze bránili nároku, který vznášel na jejich pozemek vedlejší účastník, a v rámci procesní obrany v podání ze dne 19. 10. 2014 mimo jiné vznesli námitku vydržení části pozemku st. X3, která je zastavěna stavbou jejich rodinného domu. K otázce vlastnického práva k této části pozemku se pouze vyjádřili, že zváží svůj procesní postup, a nevylučují, že nejpozději při jednání soudu učiní protinávrh, aby soud určil, že jsou vlastníky pozemku, označeného v geometrickém plánu předloženém vedlejším účastníkem parcelním číslem st. X1. Stěžovatelé však tento avizovaný protinávrh k soudu nepodali a nezavdali tak důvod, pro který by měl být vedlejší účastník v nejistém postavení o svém vlastnickém právu k části svého pozemku, označované v řízení parc. č. st. X1. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že vedlejší účastník změnil svoji žalobu (na žalobu určovací) nikoli proto, že by byl nucen domáhat se soudní ochrany svého vlastnického práva, ale účelově, neboť si musel být vědom, že s žalobou na "soudní směnu pozemků" nemůže být v řízení úspěšný, a snažil se tedy dosáhnout formálního rozhodnutí o stavu, o kterém nebylo pochyb, tedy že předmětný pozemek je v jeho vlastnictví, s cílem vyhnout se vydání rozhodnutí, kterým by mu byla uložena povinnost platit stěžovatelům náhradu nákladů řízení.

6. Pochybení obecných soudů spočívá dle stěžovatelů jednak ve formalistické aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy soudy vycházely ze zásady úspěchu ve věci, aniž by náležitě zohlednily specifické okolnosti sporu, spočívající zejména v tom, že spor zahájil bez důvodu vedlejší účastník, který se domáhal plnění, na které zcela zjevně neměl nárok, a přestože procesní předpis obsahuje ustanovení, které umožňuje korigovat zásadu úspěchu ve věci při rozhodování o nákladech řízení, soudy § 150 o. s. ř. neaplikovaly, ačkoli pro jeho použití byl dán důvod. Uváděl-li krajský soud jako hodnotící kritérium pro posouzení možnosti použití § 150 o. s. ř. absenci jednání na straně stěžovatelů a přičítá jim k tíži, že se v řízení procesně bránili námitkou nedostatku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k části pozemku vedlejšího účastníka, pomíjí, že žádný zákon neukládal stěžovatelům povinnost poskytovat vedlejšímu účastníkovi součinnost k tomu, aby bylo do katastru nemovitostí zapsáno jeho vlastnické právo k pozemku, který si stěžovatel sám bez ekonomické či jiné nutnosti oddělil ze svého vlastního pozemku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebylo rozhodováno ve věci samé, nýbrž pouze o náhradě nákladů řízení. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307) a sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, dostupná stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně. Zejména je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance o rozhodnutích přijatých obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vykládat a používat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

9. Ústavní soud ve věci stěžovatelů dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.

10. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že byli bez svého zavinění vtaženi do soudního sporu, a byl-li v něm vedlejší účastník úspěšný, měly soudy z důvodu specifických okolností věci ve prospěch stěžovatelů použít § 150 o. s. ř.

11. Jak již bylo shora řečeno, rozhodování o nákladech řízení a volba na konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ustanovení § 150 o. s. ř. je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecně používané zásady úspěchu ve věci nebo zavinění zastavení řízení, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení nebo nespravedlnost. Úvaha o tom, zda jde o takovýto výjimečný případ, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci [nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42SbNU 339)]. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je použití § 150 o. s. ř. nevyhnutelně spojeno s povinností soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.

12. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé jsou si vědomi skutečnosti, že právní předchůdci vedlejšího účastníka, a následně vedlejší účastník, byli vlastníky pozemku parc. č. st. X3, jehož "nepatrnou" část se souhlasem právních předchůdců vedlejšího účastníka zastavěla stěžovatelka a právní předchůdci stěžovatele přístavbou rodinného domu, tento stav existoval více než 40 let a nebyl žádnou ze stran sporu zpochybňován. Ve vyžádaném soudním spise je založen předžalobní pokus o smír, ve kterém vedlejší účastník navrhuje směnu pozemků téměř téže výměry. Na uvedený pokus o smír reagovali stěžovatelé sdělením, že takový návrh neakceptují, neboť část pozemku č. p. X3 přešla kolem roku 1973 do jejich vlastnictví, nikoli však záborem, nýbrž na základě kupní smlouvy. Ve vyjádření k žalobě pak stěžovatelé uvedli, že považují za sporné, že vlastníkem části pozemku parc. č. st. X3 zastavěné jejich stavbou je vedlejší účastník, neboť vlastnické právo k této části pozemku nabyli vydržením. I kdyby tomu tak nebylo, nemá požadavek vedlejšího účastníka na řešení otázky jejich stavby na jeho pozemku soudní cestou opodstatnění, neboť věc je řešitelná podle právní úpravy přestavku. Stěžovatelé taktéž výslovně uvedli, že zvažují učinění protinávrhu, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku označeného v geometrickém plánu předloženém vedlejším účastníkem parc. č. X1. Ve svém vyjádření k okresnímu soudu poté, co ve věci rozhodl Nejvyšší soud, stěžovatelé sdělují, že kupní smlouvu o nabytí části pozemku nemohou předložit, neboť byla uzavřena ústně. Současně stěžovatelé prohlásili, že se nikdy nedomáhali určení vlastnického práva k zastavěné části pozemku, a nikdy nečinili postavení vedlejšího účastníka ve vztahu k jeho vlastnickému právu k této části pozemku nejisté, vznesli-li námitku vydržení, činili tak pouze v rámci procesní obrany, a jsou přesvědčeni, že byli oprávněni vznášet jakékoli námitky proti nároku vedlejšího účastníka, aniž by tyto byly důvodem pro určení vlastnického práva vedlejšího účastníka k pozemku.

13. Tomuto právnímu názoru stěžovatelů, který zastávají i v ústavní stížnosti, nelze přisvědčit. Zastavěli-li stěžovatelé či jejich právní předchůdci v minulosti část pozemku vedlejšího účastníka a trvali-li po podání žaloby na tom, že část pozemku parc. č. st. X3 nabyli kupní smlouvou, či případně vydržením, nelze souhlasit se stěžovateli v tom, že byl celý spor o určení vlastnického práva vedlejšího účastníka veden "bez jakéhokoli důvodu či jejich zavinění". Stěžovatelé mají pravdu, že mohou činit, co není zákonem zakázáno a mohou se jimi zvoleným postupem procesně bránit. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, jež je plně v jejich dispozici. Soudní řízení však vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat, v dané věci to platí tím spíše, že byli stěžovatelé již od počátku řízení zastoupeni advokátem. Navrhoval-li tedy vedlejší účastník směnu pozemků za účelem vypořádání vlastnických práv účastníků za situace, kdy se část stavby stěžovatelů nachází na jeho pozemku, a stěžovatelé zvolili jako obranu zpochybnění vlastnického práva vedlejšího účastníka k dotčené části pozemku, lze mít za ústavně souladný závěr soudů o existenci naléhavého právního zájmu vedlejšího účastníka na určovací žalobě, neboť jak uvedl ve svém shora citovaném usnesení Nejvyšší soud, určovací žaloba není pouze prostředkem k odvrácení hrozícího porušení práva, ale s přihlédnutím k individuálně daným konkrétním okolnostem případu může vystihnout lépe než jiné právní prostředky celý dosah a rozsah sporného právního vztahu, rozhodnutí o ní pak deklaruje existenci určitého práva a je tudíž způsobilé navodit stav právní jistoty do dotčeného právního vztahu. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy stěžovatelé v důsledku svého procesního postupu po podání žaloby učinili postavení vedlejšího účastníka ohledně jeho vlastnického práva k dotčené části pozemku nejistým. Byť po změně žaloby, kdy se vedlejší účastník domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X2, stěžovatelé jeho vlastnické právo k tomuto pozemku nezpochybňovali a námitku vydržení již neopakovali, trvali dále na nedůvodnosti žaloby s tím, že vedlejší účastník v minulosti nevznesl požadavek na výkon svého vlastnického práva k tomuto pozemku a stěžovatelé nebyli vyzváni k placení nájemného či jiného poplatku za užívání, nebo k odstranění stavby. I po poučení okresním soudem, že žalobě bude s největší pravděpodobností vyhověno, trvali stěžovatelé na absenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě.

14. Odůvodnil-li za této situace krajský soud, že není dán důvod pro použití § 150 o. s. ř., neboť stěžovatelé, i když bezprostředně nezavdali příčinu sporu, zpochybňovali naléhavý právní zájem na určovací žalobě, a tvrdili, že žaloba je nedůvodná, přičemž bez takového určení a následného zápisu do katastru nemovitostí (k němuž neposkytli stěžovatelé vedlejšímu účastníkovi součinnost) by bylo jeho postavení nejisté, nelze jeho rozhodnutí označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť má rozumnou základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněno, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu