III. ÚS 229/2000Usnesení ÚS ze dne 10.01.2002

III.ÚS 229/2000 ze dne 10. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 229/2000

Usnesení

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele B. a S., zastoupeného Mgr. ing. P. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 300/99-255 ze dne 31. 1. 2000 ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě č.j. Dr 341, F 25611/99-244 ze dne 13. 10. 1999, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 10. 4. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2000. Návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 300/99-255 ze dne 31. 1. 2000, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě č.j. Dr 341, F 25611/99-244 ze dne 13. 10. 1999, kterým byl zamítnut návrh na zápis změny (výše vkladu vlastníků bytu nebo nebytových prostor z částky 3.600,- na 300,- Kč) do obchodního rejstříku. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatele porušena ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. Dr 341 vedený u Krajského obchodního soudu v Ostravě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal dne 24. 8. 1999 návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku tak, že by v rejstříku byl proveden nový zápis ve změní: základní členský vklad: vklad 3.600,- Kč, vklad vlastníků bytů nebo nebytových prostor: 300,- Kč, v ostatním zůstává zápis bez změn. Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením č.j. Dr 341 F 25611/99-244 ze dne 13. 10. 1999 návrh na provedením zápisu změn zamítl. V odůvodnění uvedl, že diferenciace výše základních členských vkladů členů družstva, a to ať při založení družstva nebo za trvání družstva podle hlediska, zda člen družstva je nájemník či vlastník bytu, je nepřípustná, neboť tímto způsobem by došlo k porušení kogentního ustanovení § 226 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku, jenž stanoví, že stanovy musí obsahovat výši základního členského vkladu. Z citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, uvedl Krajský obchodní soud v Ostravě, že základní členský vklad (použití jednotného čísla) musí být pro všechny členy družstva shodný. Výše uvedená skutečnost však neznamená, že by stanovy družstva jako podmínku vzniku členství nemohly stanovit, že uchazeč o členství musí být nájemcem či vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru. Výše členského vkladu člena družstva v souladu s ustanovením § 223 odst. 1 a 4 obchodního zákoníku může být rozdílná, neboť členský vklad se skládá ze základního členského vkladu a dalšího vkladu a majetkové účasti člena družstva, pokud to stanovy připouštějí, jako stanovy družstva navrhovatele. Vzhledem k tomu, že Krajský obchodní soud dospěl k závěru, že výše základního členského vkladu jako základního prvku družstevní demokracie musí být shodná jak pro stávající členy, tak uchazeče o členství, byl návrh na provedení zápisu do obchodního rejstříku v celém rozsahu zamítnut z důvodů neplatnosti příslušného článku stanov družstva.

K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Vrchní soud v Olomouci, který usnesením č.j. 5 Cmo 300/99-255 ze dne 31. 1. 2000 potvrdil usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě. V odůvodnění uvedl, že po zhodnocení provedeného dokazování shodně s Krajským obchodním soudem dospěl k závěru, že stanovením rozdílné výše základního členského vkladu pro tzv. bydlící členy a tzv. nebydlící členy družstva by byl porušen princip rovnosti všech členů družstva bez výjimky. Je samozřejmé, že člen družstva se může zavázat k vyššímu členskému vkladu, než je vklad základní (např. formou dalšího členského vkladu). Pro vznik členství je však nutné vytvořit pro všechny stejné podmínky. Pokud tedy podmínkou vzniku členství je splacení základního členského vkladu (§ 223 odst. 3 obchodního zákoníku), musí být tato podmínka splněna po celou dobu trvání družstva tak, aby princip rovnosti byl zachován pro všechny členy bez rozdílu. Vrchní soud v Olomouci z uvedených důvodů uzavřel, že navrhovanou změnu zápisu v obchodním rejstříku nelze provést pro rozpor se zákonem, a proto napadené usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti označenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal navrhovatel dovolání a současně ústavní stížnost.

O dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesení č.j. 29 Odo 211/2001-291 ze dne 26. 6. 2001 tak, že dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl.

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 300/99-255 ze dne 31. 1. 2000 a usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě č.j. Dr 341 F 25611/99-244 ze dne 13. 10. 1999, protože podle jeho názoru napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo podle čl. 4 Listiny a bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. K odůvodnění návrhu pak navrhovatel uvedl, že podle jeho názoru u jednotlivých "typů členů", a to shodně pro daný typ, je možno mít ve stanovách různá práva a povinnosti včetně různé výše vkladů. Dále uvedl, že je třeba rozlišit práva a povinnosti členů družstva, kteří jsou nájemci ve vztahu k družstevnímu bytu v budově ve vlastnictví družstva, od členů tzv. nebydlících, kteří mimo základní členský vklad nemají v družstvu žádný majetek. Snížením vkladu tzv. bydlících členů na minimum a dalšími změny stanov mají být povýšena jejich práva tak, aby byla těmto členům dostatečně garantována práva spojená s nájmem a nemohlo dojít k ohrožení těchto práv event. většinou tzv. nebydlících členů. Navrhovatel proto uvedl, že postupem obou soudů a jejich rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že zásada družstevní demokracie vychází z toho, že členové družstva mají stejná práva a povinnosti, to znamená i stejné podmínky pro vznik členství. Pokud by za trvání družstva nebo i při jeho založení byla stanovena odlišná výše základního členského vkladu pro jednotlivé členy družstva, byla by tato základní myšlenka družstevnictví porušena.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Protože se navrhovatel domáhal ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatele s právními závěry obecnýchsoudů, když navrhovatel poukazuje na to, že ve smyslu čl. 4 Listiny povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona a jen při zachování základních práv a svobod a meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Ústavní soud k věci uvádí, že napadená rozhodnutí obecných soudů se týkala věcných návrhů navrhovatele na zápis do obchodního rejstříku, což je oblast, která je naopak výslovně zákonem (občanským soudním řádem a obchodním zákoníkem) upravena. Nelze proto přisvědčit vývodům navrhovatele směřujícím k tomu, že postupem obecných soudů, které přezkoumávaly věcně návrh na zápis změn do obchodního rejstříku, byl navrhovatel postižen na právu, že "nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá". Navrhovatel podával návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku, což je věc, upravená občanským soudním řádem, který v § 200b odst. 1 ukládá soudu v řízení o provedení zápisu povinnost zkoumat, zda jsou splněny předpoklady pro provedení zápisu vyžadované právními předpisy. Věcně je potom tato oblast upravena příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Z uvedeného je možno dovodit, že navrhovatel konal tedy právní úkony právem upravené a v takovém případě musí postupovat tak, jak mu zákon ukládá. Pokud tedy obecné soudy v mezích své Ústavou ČR a občanským soudním řádem pravomoci posuzovaly návrh na provedení změny zápisu v obchodním rejstříku a v rámci tohoto řízení zkoumaly, zda jsou naplněny obchodním zákoníkem požadované předpoklady, postupovaly v souladu s ústavními i zákonnými úpravami a nelze jim vytknout porušení uvedených ustanovení Ústavy ČR a Listiny. Z věcného pohledu se pak Ústavní soud plně ztotožnil se závěry obecných soudů ve vztahu k zásadě družstevní demokracie, a to že základní podmínky pro vznik členství musejí být pro všechny stejné a mezi tyto podmínky je nutno zahrnout i základní členský vklad. Vzhledem k uvedeným závěrům pak Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení označení ustanovení Ústavy ČR a Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímusoudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne