III. ÚS 2216/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.11.2015

III.ÚS 2216/15 ze dne 26. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pragner, s. r. o., se sídlem Praha 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, č. j. 17 Co 85/2014-119, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, č. j. 21 Cdo 1215/2015-193, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a dále základního práva vlastnit majetek zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně základních práv a lidských svobod.

Napadeným usnesením změnil Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení o žalobě stěžovatelky na určení neplatnosti právního úkonu do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 317/2013 nepřerušuje. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že v něm konkrétně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že dle jejího názoru uvedla dostatek údajů, aby bylo z dovolání patrné, z čeho jeho přípustnost odvozuje. Má za to, že podání je třeba posuzovat podle jeho obsahu a že požadavek Nejvyššího soudu na přesné vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání je projevem přepjatého formalismu.

Krajskému soudu v Praze stěžovatelka vytýká, že mechanicky převzal tvrzení žalovaných obsažená v jejich odvolání a následně věc nesprávně právně posoudil, jestliže dospěl k závěru, že výše označené řízení nemá význam pro řízení, jehož přerušení navrhla.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávní deficit posuzovaných rozhodnutí, který stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Námitky stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nemají - přísně vzato - povahu věcné argumentace, neboť jsou primárně vyjádřením jen nesouhlasu; stěžovatelka dává najevo, že dle jejího názoru měl Nejvyšší soud její podání interpretovat odlišně, ale již neuvádí, z čeho toto své očekávání odvozuje. Pouhé tvrzení, že dovolání je přípustné, doplněné o citaci příslušného procesního ustanovení (o. s. ř.), za podklad pro závěr, že byly splněny v tomto ustanovení vymezené podmínky přípustnosti dovolání, mít nelze.

Výhrady vůči napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze se pak týkají pouze určitých pasáží a formulací v nich použitých, nikoli rozhodnutí jako celku. Krajský soud odkázal na jiná rozhodnutí, která jsou stěžovatelce známa, a z napadeného rozhodnutí v kombinaci s rozhodnutími odkazovanými je patrné, že se soud splněním podmínek pro přerušení řízení zabýval podrobně, a jeho závěry jsou dostatečně odůvodněny.

Významné dále je - a to především - že usnesení o (ne)přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, a jako takové zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv [srov. metodologický postup Ústavního soudu z hlediska vytyčení kritérií přezkumu otázky ústavnosti rozhodnutí obecných soudů o přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vyjádřený kupříkladu v usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 491/03, sp. zn. III. ÚS 350/04, resp. sp. zn. III. ÚS 275/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není; v řízení probíhajícím tato podmínka samozřejmě splněna není.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu