III. ÚS 2194/07 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2007

III.ÚS 2194/07 ze dne 31. 10. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. M., právně zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mezírka 1, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2007 sp. zn. 3 To 178/2007 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007 sp. zn. 88 T 5/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu stěžovatele a jeho příloh, byl stěžovatel v záhlaví uvedeným rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1, 2 trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že dne 7. 12. 2006 v nočních hodinách měl poškozeného J. M. vlákat do garáže domu svého známého, kde poškozeného pod pohrůžkou bezprostředního násilí nožem přinutil vysypat věci z kapes a tašky a vydat mu mobilní telefon. Stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi roků ve věznici se zvýšenou ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však bylo Krajským soudem v Brně v záhlaví označeným usnesením podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.

II.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné a v rozporu s ústavními předpisy a to z důvodů tzv. opomenutých důkazů, neboť obecné soudy dle názoru stěžovatele neprovedly obhajobou navrhovaný výslech svědkyně V. W., jejíž výpověď měla významným způsobem potvrdit jeho obhajobu. Stěžovatel zdůraznil, že právu obviněného navrhovat důkazy na svou obhajobu odpovídá povinnost soudu o těchto důkazech rozhodnout, a pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, přesvědčivě a úplně odůvodnit, z jakých důvodů tyto důkazy neprovedl. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů, které za jejich základ vzaly výpověď poškozeného M. o tom, že mu stěžovatel pod pohrůžkou násilím uloupil mobilní telefon. Stěžovatel odkázal na svou obhajobu před obecnými soudy, podle níž mu poškozený v průběhu jejich rozhovoru na ulici sdělil, že by si potřeboval sehnat peníze na drogy a chtěl za tím účelem prodat uvedený mobilní telefon, přičemž stěžovatel přislíbil zprostředkovat prodej některému ze svých známých. Dle tvrzení stěžovatele předal poškozený stěžovateli předmětný mobilní telefon zcela dobrovolně již před vstupem stěžovatele do domu, aby stěžovatel mohl přezkoušet funkčnost telefonu, zatímco poškozený čekal před domem. Teprve poté měl stěžovatel pozvat poškozeného dovnitř do garáže.

Tato obhajoba stěžovatele je přitom potvrzována výpovědí svědka D., který uvedl, že si je celkem jist, že stěžovatel měl mobilní telefon u sebe již při prvním vstupu do domu, kdy zkoumal jeho funkčnost, hledal nabíječku, aby telefon mohl dobít apod. Protože výpověď svědka D. a stěžovatele byla v tomto směru v rozporu s výpovědí poškozeného M., navrhla obhajoba výslech dalšího svědka a sice V. W., která dle názoru stěžovatele mohla svou výpovědí potvrdit skutečnost, že stěžovatel měl předmětný telefon u sebe již při prvním vstupu do domu a nemohl jej tedy později poškozenému uloupit. Tento důkaz měl dále prokázat nevěrohodnost výpovědi poškozeného M., na jehož výpovědi je rozhodnutí soudu o vině trestným činem výhradně založeno. Výslech uvedené osoby však obecnými soudy proveden nebyl, ač soud prvého stupně sice původně tento důkaz považoval za podstatný, neboť svědkyni V. W. k odročenému hlavnímu líčení předvolal. Když se však tato svědkyně na výzvu soudu dobrovolně nedostavila, soud prvého stupně návrh na tento důkaz zamítl s tím, že tato svědkyně může dosvědčit pouze to, co již před soudem vypověděl svědek D. Toto vysvětlení považuje stěžovatel za nelogické, neboť soud svědecké výpovědi svědka D. v rozhodujícím bodě neuvěřil. Dle stěžovatele tak soud a priori předjímá nevěrohodnost výpovědi uvedené svědkyně. Stěžovatel zdůraznil, že ani soud odvolací se s výše uvedenou argumentací nevypořádal, když v ústavní stížností napadeném usnesení věnoval uvedené námitce jedinou větu, ve které uvedl, že souhlasí se soudem prvého stupně, že navrhovaný důkaz není nutné provádět.

Dle názoru stěžovatele došlo uvedeným postupem obecných soudů k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na obhajobu, neboť o otázce viny stěžovatele soudy rozhodly pouze na základě výpovědi poškozeného a neprovedly důkaz, který by stěžejní bod této výpovědi vyvracel a tím vyvracel i vinu stěžovatele.

III.

Po zhodnocení odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je nucen znovu opakovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí.

Dle ust. § 2 odst. 5 tr. řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení.

Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Je pravda, že v projednávané věci byla klíčovým usvědčujícím důkazem výpověď poškozeného M., nalézací soud však velmi podrobně a logicky vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení tohoto důkazu řídil, a to zejména v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, konkrétně výpovědí svědka D. a indiciemi, jež Policie zajistila po zadržení stěžovatele. Lze toliko odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu, jenž se zejména na str. 5 a 6 zevrubně vypořádal s určitými rozpory mezi výpovědí poškozeného a svědka D. a vysvětlil, proč některým částem výpovědi svědka neuvěřil a považoval je za účelové, vedené snahou nepřitížit stěžovateli a zároveň minimalizovat svou vlastní úlohu v celém případu. Zcela logicky vyznívá závěr nalézacího soudu o tom, že nelze věřit tvrzení svědka D. a stěžovatele o tom, že by měl u sebe mobilní telefon již ve chvíli, kdy poprvé vešel do domu, zatímco poškozený čekal venku. Dále svědek D. v podstatě potvrdil skutečnost, že stěžovatel v uvedené garáži poškozeného tzv. šacoval, a to pod pohrůžkou bezprostředního násilí (nožem).

Nalézací soud se dostatečným způsobem vypořádal i s důkazním návrhem stěžovatele ohledně navrhovaného výslechu svědkyně Veroniky W. Nalézací soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí uvedl, že tento výslech nemůže přinést nic nového nad rámec toho, co již soud vyslechl z úst svědka D. Tento závěr nalézací soud srozumitelně odůvodnil zjištěním, že svědkyně sice měla být přítomna v obytné části domu se svědkem D., ovšem o příchodech a odchodech stěžovatele byl informován toliko svědek D., který stěžovateli házel klíče, stěžovatele doprovázel do garáže, byl přítomen přitom, když stěžovatel jednal s poškozeným, zatímco svědkyně W. ani při jedné z těchto činností nefigurovala a k celé události může vypovídat jen o tom, co se dělo v obytné části, když tam byl přítomen svědek D. Ústavní soud považuje takové odůvodnění za zcela vyhovující, neboť to, co se odehrálo za přítomnosti uvedené svědkyně, vůbec netvoří podstatu skutkového děje, který je stěžovateli kladen za vinu. Za obdobně nadbytečné lze považovat i další důkazní návrhy stěžovatele, zejména jím požadované znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, přičemž lze opět odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, neboť v projednávaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ani nedošlo k porušení jiných práv zakotvených v Listině. Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu