III. ÚS 218/20 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2020

III.ÚS 218/20 ze dne 9. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. PhDr. Ireny Wagnerové, Ph.D., MBA, LL.M., zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem, sídlem Vítkova 247/7, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2019 č. j. 104 UL 9/2019-17, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jakož i vyslovení příkazu vůči soudnímu komisaři, aby řádně sepsal protokol o soupisu movitých věcí. Napadeným rozhodnutím a postupem soudního komisaře ve věci stěžovatelky mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v dědickém řízení po zemřelém Ing. Antonínu Janošťákovi, vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 20 D 519/2015, domáhala u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") určení lhůty k provedení procesního úkonu soudnímu komisaři. Napadeným usnesením však krajský soud návrh stěžovatelky zamítl (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatelka se předmětným návrhem domáhala provedení dvou procesních úkonů, a to vydání rozhodnutí ve věci odvolání správkyně pozůstalosti Lýdie Janošťákové a vyhotovení soupisu movitých věcí. Krajský soud uznal, že ve věci došlo ze strany soudní komisařky k průtahům, avšak v době rozhodování krajského soudu již soudní komisařka o návrhu stěžovatelky rozhodla. V otázce vyhotovení soupisu movitých věcí krajský soud konstatoval, že tento soupis byl již vyhotoven, přičemž protokol o soupisu je součástí soudního spisu. Stěžovatelka dle náhledu krajského soudu brojila toliko proti formálním a obsahovým nedostatkům protokolu o soupisu.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka rekapituluje průběh dědického řízení, s nímž je nespokojená zejména z toho důvodu, že správkyní pozůstalosti je Lýdia Janošťáková, manželka zůstavitele, která dle náhledu stěžovatelky dlouhodobě neplní řádně své povinnosti. Takto správkyně pozůstalosti čelí zejména podezření ze zpronevěry, nepředkládá zprávy, neuvádí celkové příjmy a výdaje pozůstalosti, zatajuje příjmy z vyúčtování služeb apod. Z uvedených důvodů stěžovatelka usiluje o odvolání správkyně pozůstalosti, pročež zvolila opakovaně postup prostřednictvím podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, v němž požadovala, aby soudní komisař odvolal správkyni pozůstalosti a aby provedl soupis movitých věcí.

4. Stěžovatelka dále uvádí, že soudní spis vedený u krajského soudu ve věci pozůstalosti po jejím otci postrádá 500 stran, což stěžovatelka zjistila při nahlížení do předmětného spisu dne 23. 12. 2019. Oněch 500 stran představují právě podání stěžovatelky, která jsou založena ve speciálních deskách, nikoliv však ve spise. V těchto dokumentech jsou označeny důkazy ohledně problematické správy pozůstalosti ze strany správkyně. Stěžovatelka dovozuje, že krajský soud ve věci rozhoduje bez znalosti zmiňované části spisu, což zakládá rozpor s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

5. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, který označil návrh stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu za zásah do nezávislosti soudu. K tomu stěžovatelka podotýká, že zásahem do nezávislosti soudu nemůže být určení lhůty k provedení neodkladných úkonů, které soud nebyl schopen učinit v průběhu pěti let trvajícího řízení (soupis movitých věcí).

6. Stěžovatelka taktéž namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení, neboť důkazy nejsou hodnoceny komplexně a ve vzájemném souladu, což vyplývá právě ze skutečnosti, že soudní spis není kompletní. Stěžovatelka poukazuje také na skutečnost, že protokol o soupisu movitých věcí neobsahuje základní zákonné náležitosti.

7. Stěžovatelka brojí proti nekonání soudního komisaře, který doposud nevyhotovil bezvadný protokol o soupisu pozůstalosti se zákonnými náležitostmi.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, resp. v němž byl uplatněn postup soudního komisaře, proti němuž stěžovatelka brojí, a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

9. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. V návaznosti na zásadu subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.

10. Napadené usnesení o zamítnutí návrhu k určení procesní lhůty soudnímu komisaři v dědickém řízení k provedení určitého úkonu je právě takovým procesním rozhodnutím, které nemá povahu konečného rozhodnutí ve věci a obecně je z přezkumu Ústavním soudem až na výjimky vyloučeno. Stejnou optikou je nutno nazírat i namítaný postup soudního komisaře, když se stěžovatelka požadovaným vyslovením jeho protiústavnosti po Ústavním soudu domáhá toho, aby vyslovil, že soudní komisař má učinit soupis movitých věcí, neboť jde o stejnou námitku, která byla projednána krajským soudem v napadeném usnesení. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které není konečným rozhodnutím ve věci, je výjimečně možné dovodit za existence okolností předpokládaných v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které však ve věci stěžovatelky nejsou dány.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost nepřípustnou, a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2020

JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D.

soudce zpravodaj