III. ÚS 2158/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.10.2015

III.ÚS 2158/15 ze dne 29. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Blue Fjord s. r. o., IČ 26460904, se sídlem Praha 9 - Čakovice, Za Avií 914/2, zastoupené Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou Advokátní kanceláře Peychlová, Jonáková & Partners se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2015 č. j. 25 Co 126/2015-195, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 15. 7. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2015, stěžovatelka napadla shora uvedené soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jako i právo na rovnost účastníků v řízení garantované v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 7. 2014 č. j. 28 C 291/2013-147 bylo k žalobě Wine Food Market s. r. o. stěžovatelce uloženo vyklidit a žalobkyni předat v rozsudku blíže specifikovaný nebytový prostor, pronajatý na základě smlouvy o podnájmu nebytových prostor ze dne 1. 9. 2011 (dále jen "Smlouva"), a žalobkyni uhradit náklady řízení ve výši 35 492 Kč.

3. Na základě zpětvzetí žaloby, k němuž došlo po podání odvolání ze strany stěžovatelky, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným usnesením podle § 222a odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I), přičemž stěžovatelce podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty druhé (zjevně chybně uvedeno "§ 142 odst. 1 věta druhá") o. s. ř. uložil nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 38 880 Kč (výrok II).

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že žalobkyně se domáhala vyklizení nemovitosti před datem 30. 9. 2014, tj. před uplynutím doby Smlouvou sjednaného podnájmu, a to z toho důvodu, že došlo z její strany k platnému odstoupení od Smlouvy. Toto odstoupení však stěžovatelka dle svých slov považovala za neplatné a nemovitost vyklidila a žalobkyni předala až k tomuto datu, a to v průběhu odvolacího řízení. Z procesního hlediska tak nezavinila, že řízení muselo být zastaveno, neboť výsledek jejího chování nebyl v příčinné souvislosti s požadavky žalobkyně, což také akcentovala ve spojitosti se svým souhlasem se zpětvzetím žaloby.

5. Interpretaci městského soudu stěžovatelka považuje za extrémně nespravedlivou, formalistickou, jež stěžovatelku měla nutit - aby se nevystavovala tomu, že ponese náklady zastaveného řízení - k protiprávnímu jednání, a to porušení povinnosti předat nemovitost ke dni 30. 9. 2014, což nebylo ani v jejím ekonomickém zájmu, neboť v rámci svého podnikatelského záměru počítala s dodržením smlouvy, a také by se vystavila nebezpečí povinnosti hradit vysoké smluvní pokuty spojené s nevyklizením nemovitosti v uvedeném termínu. Současně městskému soudu vytkla, že neuvedl, z jakého důvodu považoval za nerozhodnou skutečnost, že vyklidila a předala nemovitost na základě Smlouvou stanovené povinnosti, nikoliv v důsledku podané žaloby. Napadené rozhodnutí má přitom být v rozporu s obsahem spisu, neboť žalobkyně dle předávacího protokolu předání nemovitosti akceptovala, což městský soud pominul.

6. V souvislosti s tím stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález (správně však "usnesení") ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 563/01 (U 8/30 SbNU 519), dle kterého odpadne-li předmět sporu v důsledku uplynutí času, nemohou se nepříznivé majetkové důsledky vyvolané tímto sporem dotknout toho účastníka řízení, který svým procesním úkonem spor nevyvolal. Těchto důsledků si musela být žalobkyně vědoma v okamžiku, kdy žalobu podala, a tuto úvahu musela "zahrnout" též v rámci případného řízení před soudem druhého stupně. Opačná interpretace by mohla založit nebezpečný precedent, kdy v obdobných případech šikanózních ústrků pronajímatele vůči nájemci by pronajímatel mohl před vypršením doby stanovené nájemní smlouvu podat žalobu na vyklizení nemovitosti, přičemž nepříznivé majetkové důsledky těchto sporů by nesl účastník řízení - nájemce, který svým úkonem spor nevyvolal, což by bylo v rozporu s principem spravedlnosti. Za porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka považuje i to, že napadené rozhodnutí trpí deficitem předvídatelnosti, neboť daný postup "nezapadá do předvídatelných možností řešení předmětné situace" a ona neměla možnost se k němu vyjádřit.

7. Závěrem stěžovatelka uvedla, resp. shrnula, že s ohledem na povahu věci, průběh řízení a výsledné citelné újmě zásah do výše označených ústavně zaručených základních práv dosáhl vysoké intenzity, že tak představuje nebezpečný precedent a že ústavněprávní dimenzi nabyl zejména prvek svévole městského soudu v otázce interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, kdy jeho závěry byly v extrémním rozporu s jejich zněním, nebyly řádně zdůvodněny a jí nebylo umožněno využít žádného řádného či mimořádného opravného prostředku.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový ve vztahu k napadenému rozhodnutí k dispozici neměla.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

10. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že předmětný nebytový prostor nevyklidila z důvodu uvedeného v žalobě, tj. že došlo k platnému odstoupení od smlouvy, kdy k vyklizení mělo dojít do 31. 5. 2013, ale z důvodu uplynutí doby podnájmu ke dni 30. 9. 2014, k němuž došlo až v průběhu odvolacího řízení, a tedy že nezavinila, že řízení muselo být zastaveno; nebyla tak splněna podmínka uvedená v ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.

11. Nelze v prvé řadě pominout, že stěžovatelka brojí proti tomu, že postupem obecných soudů byla zkrácena na částce cca 38 880 Kč. Byť tato částka není zcela zanedbatelná, stále se jedná o tzv. bagatelní věc [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a to tím spíše, že zmíněná suma představuje náhradu nákladů řízení (a nadto) ve sporu mezi podnikateli. Tyto skutečnosti pak samy o sobě zakládají dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, samozřejmě neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]; na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

12. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda lze z ústavní stížnosti vyvodit, že by - i přes skutečnost, že jde o náhradu nákladů řízení, nota bene v bagatelní výši - mohla dosáhnout ústavněprávní kvality, avšak k takovému závěru dospět nemohl. Jde-li o kvantitativní stránku věci, stěžovatelka neuvedla nic, z čeho by bylo možné vyvodit, že by napadené rozhodnutí mělo mít do majetkové pozice zcela zásadní dopady. Z hlediska kvalitativního stěžovatelka předně tvrdí, že interpretace a aplikace ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. byla extrémně nespravedlivá, resp. formalistická. Zde však nutno připomenout, že v případech bagatelních věcí lze za relevantní považovat až tak zásadní pochybení orgánů veřejné moci, kdy v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), případně že by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

13. Souzená věc však nejenže nevykazuje zmíněný individuální přesah, ale tvrzená vada potenciálně nepřesahuje ani hranice možné věcné nesprávnosti (natož pak v podobě "esenciální kolize", jak naznačeno výše), jež obecně stojí mimo referenční rámec ústavněprávního přezkumu. K porušení ústavnosti v procesu interpretace a aplikace tzv. podústavního práva dochází dle konstantní judikatury Ústavního soudu, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů.

14. O žádnou z těchto situací zde nejde. Citované ustanovení nejen s ohledem na specifické okolnosti případu vyžadovalo vynaložit určité interpretační úsilí, přičemž krajský soud vycházel z ustálené judikatury obecných soudů, že zavinění je třeba posuzovat z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Stěžovatelka argumentuje tím, že předmětný nebytový prostor vyklidila z důvodu, že uplynula doba podnájmu, nicméně aby bylo možné postavit toto tvrzení najisto, musela by být věc posouzena po meritorní stránce i v odvolacím řízení, což jen kvůli otázce náhrady nákladů řízení není přípustné. Argumentuje-li stěžovatelka možností účelového postupu žalobkyně, která vyvolá soudní spor jen proto, aby nepříznivé majetkové důsledky nesla ona jako žalovaná, jde v dané věci o ničím nepodložené tvrzení, proti němuž navíc hovoří výsledek řízení před soudem prvního stupně, kdy naopak není vyloučeno, že to byla právě stěžovatelka, kdo jednal účelově, když nevyklidila nemovitost, spoléhajíc se na to, že o žalobě nebude pravomocně rozhodnuto do doby skončení podnájmu, jak bylo dohodnuto ve smlouvě.

15. V souzené věci jistě připadá v úvahu aplikace ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (založená na argumentu, že nelze postavit najisto, kdo zastavení řízení z procesního hlediska zavinil), či dokonce ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., (postavená na tom, že předmět řízení odpadl v důsledku plynutí času, riziko čehož musí nést žalobce), nicméně se použití normy plynoucí z § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. se (v konkurenci s pravidly zakotvenými ve výše uvedených ustanovení) nejeví za daných okolností jako zásadně nepřiléhavé, a tedy není možné kvalifikovat postup městského soudu jako "libovolný", jak stěžovatelka tvrdila.

16. Pokud stěžovatelka namítla, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, že se nemohla k právnímu závěru městského soudu vyjádřit a bránit se proti němu opravným prostředkem, předně nutno poznamenat, že právo na opravný prostředek v rámci občanskoprávního řízení v ústavní rovině zakotveno není. Především pak nelze ani vyvodit, že by stěžovatelce bylo upřeno v soudním řízení argumentovat, neboť svůj právní názor předestřela ve vyjádření k zpětvzetí žaloby, přičemž městský soud ve svém rozhodnutí srozumitelně vysvětlil, jak věc po právní stránce posoudil, a z jeho závěrů (byť implicitně) plyne, proč stěžovatelčin názor nemohl obstát, takže ani z tohoto hlediska nelze dospět k závěru o libovolném přístupu městského soudu.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu