III. ÚS 2151/08 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2008

III.ÚS 2151/08 ze dne 21. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mechanika Teplice, výrobní družstvo, se sídlem Teplice, Masarykova 31, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Teplice, Masarykova 668/29, proti výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008 č. j. 11 Cmo 276/2007-94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil výroky v záhlaví označeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech občanskoprávního řízení. Je názoru, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v článku 90 Ústavy a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 47 C 1/2006, se podává, že dne 15. 9. 2005 stěžovatel podal návrh na povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem v návrhu specifikovaným, a to na základě kupní smlouvy ze dne 15. 3. 2000, uzavřené mezi ním a Českou republikou - Okresním úřadem v Litoměřicích. Katastrální úřad pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice, rozhodnutím ze dne 26. 11. 2005, č. j. V-5189/2005-506, návrh na povolení vkladu zamítl.

Následnou žalobou se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí, jímž by vklad vlastnického práva byl povolen. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č. j. 47 C 1/2006-45, jeho žalobě vyhověl, vklad vlastnického práva povolil, a Českou republiku - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a Českou republiku - Agenturu ochrany přírody a krajiny zavázal k zaplacení 9 538 Kč z titulu náhrady nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 11 Cmo 276/2007-94, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, zatímco výrok o nákladech řízení změnil tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává, a shodně rozhodl i o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě přihlédnout k ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval ve stěžovatelově nečinnosti, jestliže návrh na povolení vkladu vlastnického práva podal až po uplynutí pěti let od uzavření smlouvy, poté, co nastaly legislativní změny, jež byly správním orgánem zhodnoceny coby důvod, pro který nebyl vklad vlastnického práva povolen.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že v jeho věci aplikoval odvolací soud rozhodné právo ústavně nekonformním způsobem a dopustil se libovolného jednání, které způsobilo porušení jeho práv v takovém rozsahu, že zásah Ústavního soudu je opodstatněný. Jednání stran v období mezi uzavřením smlouvy a podáním návrhu na vklad nebylo řádně zjišťováno, a stěžovatel tvrdí, že je způsobilý doložit, že mu nečinnost vytýkat nelze; spíše ji lze podle jeho názoru namítat proti prodávajícímu a jeho právním nástupcům.

Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že v řízení dle ustanovení § 244 a násl. o. s. ř. se použijí ustanovení části první až čtvrté zákona přiměřeně a nikoli obdobně; odvolací soud vzal v úvahu skutečnost, že stěžovatel podal návrh na vklad do katastru nemovitostí po pěti letech, a "rozhodně nebyl veden snahou o libovůli", jak dovozuje stěžovatel.

V projednávané věci, s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti, jde o to, zda aplikace ustanovení § 245 a § 150 o. s. ř. a postup odvolacího soudu, který jí předcházel, nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolal.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

To platí tím spíše, jde-li o posouzení podmínek aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., neboť jím do "hry" vstupují "důvody zvláštního zřetele hodné", a tomu korespondující diskrece obecných soudů. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., pak není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz); povinností soudu je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.

I kdyby bylo možné sdílet stěžovatelovy pochybnosti, dostatečně silný důvod k zásahu - ve smyslu kasačním - Ústavní soud přesto neshledává. Musel by totiž proti obecným soudům aplikovat hledisko přezkumu, spočívající než na argumentu, že je k dispozici "přiléhavější" řešení, resp. že on sám by danou procesní situaci "spíše" hodnotil jinak. Takové postavení však Ústavnímu soudu vůči soudům obecným, jak bylo výše řečeno, nepřísluší.

Výkladový exces ani aplikační libovůli - což v ústavněprávním kontextu může být jedině významné - tedy spolehlivě doložit nelze.

Vyjádření předsedkyně senátu odvolacího soudu je namístě nadto přisvědčit, zdůrazňuje-li toliko "přiměřené" užití obecných ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení; zásadní hledisko úspěchu ve věci (jehož se dovolává stěžovatel) v řízení podle § 244 a násl. o. s. ř. je totiž otevřeno modifikacím potud, že v předchozím řízení před "správním" orgánem nemusel mít pozdější žalovaný skutečně (hodnoceno materiálně) postavení "odpůrce".

Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Ke stěžovatelově žádosti o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti se patří uvést, že v řízeních před Ústavním soudem se uplatňuje pravidlo, že tyto náklady nese ten, jemuž vznikly (srov. ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Výjimku z uvedené zásady představuje ustanovení § 62 odst. 4 cit. zákona, které umožňuje Ústavnímu soudu v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti nebylo vyhověno a nebyly shledány ani jiné mimořádné okolnosti odůvodňující takový postup, Ústavní soud stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznal (zvláštního - negativního - výroku zde netřeba).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2008

Jiří Mucha

předseda senátu