III. ÚS 211/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2015

III.ÚS 211/15 ze dne 26. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZIMBO CZECHIA s. r. o., se sídlem v Praze 7, Na Zátorách 8/613, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 34/466, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014 č. j. 35 Co 337/2014-126, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 2014 č. j. 16 C 145/2012-83 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013 č. j. 35 Co 184/2013-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 10, čl. 89 odst. 2, čl. 96 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, dále čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě a čl. 2 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2013 č. j. 35 Co 184/2013-58 zrušil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21. 1. 2013 č. j. 16 C 145/2012-42, kterým uložil žalované České republice - Ministerstvu zemědělství zaplatit stěžovatelce 30 133,60 Kč s příslušenstvím, a v dalším řízení obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2014 č. j. 16 C 145/2012-83 žalobu stěžovatelky zamítl. Tento výsledek odůvodnil tím, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jí nesvědčí, a v postupu žalované ve správním řízení sice lze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů, avšak stěžovatelce v souvislosti s jeho nápravou "žádná skutečná škoda nevznikla"; za účelně vynaložené náklady lze považovat toliko výdaje na poštovné (128 Kč), které již byly stěžovatelce žalovanou mimosoudně uhrazeny.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2014 č. j. 35 Co 337/2014-126, tento rozsudek změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 96 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K námitce, že obvodní soud měl ve věci opětovně rozhodnout rozsudkem pro uznání, uvedl, že za situace, kdy byl předcházející rozsudek pro uznání zrušen, neměl soud prvního stupně jinou možnost, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, než věc projednat a ve věci rozhodnout. V dalším přisvědčil obvodnímu soudu v jeho závěru o nesprávném úředním postupu žalované s tím, že jím stěžovatelce vznikla škoda pouze ve výši 224 Kč (náklady na poštovné za podání odporu a odvolání); za situace, kdy byl žalovanou nárok stěžovatelky již uspokojen co do částky 128 Kč, shledal žalobu důvodnou co do částky 96 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů došlo k popření účelu a smyslu institutu rozsudku pro uznání; v podrobnostech obsáhle oponuje především závěru odvolacího soudu vyslovenému ve zrušujícím rozsudku z 22. 5. 2013, že lhůta určená soudem dle § 114b o. s. ř. je prodloužitelnou lhůtou soudcovskou, a setrvává v názoru, že ve věci mělo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Má též za to, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se z něj nepodává, zda se soud zabýval námitkou povahy důvodů ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., jakož i nepředvídatelné, resp. překvapivé, jestliže v něm soud dospěl k jinému právnímu názoru ohledně povahy rozhodné lhůty, než "konstantní judikatura". Stěžovatelka dále oponuje i důvodům, jež žalovaná uvedla ve svém podání, učiněném v (původní) třicetidenní lhůtě s tím, že je nelze podřadit pod vážné důvody ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Za nepřezkoumatelné považuje i rozhodnutí odvolacího soudu z 21. 10. 2014, neboť z něj není zřejmé, jak soud dospěl ke škodě v částce 224 Kč (zaplacené poštovné), když uplatňovala na poštovném 480 Kč, a přesvědčena je též i o nesprávnosti nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť ač byla její žaloba z části úspěšná, uchýlil se soud k aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř., namísto postupu dle odst. 2 tohoto ustanovení, aniž by důvody svého posouzení blíže objasnil.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí - v procesní větvi - upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a odvolací soud se jím věcně zabýval a s námitkami, které v něm stěžovatelka uplatnila, se vypořádal.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí věcně "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo extrémního vybočení ze standardů konsolidovaného právního výkladu, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež zde byly zejména odvolacím soudem uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit výkladový exces ani nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí či absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

K námitce ohledně povahy lhůty dle § 114b odst. 1, resp. odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud především neshledává za svévolný názor odvolacího soudu, že jde o lhůtu soudcovskou (§ 55 zde ve spojení s § 114b o. s. ř. - "předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů..."), jestliže jejím smyslem je především "vymezit čas za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení", přičemž současně platí, že lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit (srov. sp. zn. III. ÚS 439/11, sp. zn. III. ÚS 1687/13).

Stejně tak jen z pohledu podústavní (procesní) správnosti lze hodnotit názor, že účinky takového prodloužení lhůty pro podání písemného vyjádření dle § 114b odst. 1 o. s. ř. je způsobilá vyvolat i nečinnost soudu prvního stupně ve vztahu k odpovídajícímu návrhu účastníka řízení.

V ústavněprávních souvislostech pak není určující ani tvrzení stěžovatelky, že - vlastně - žalovaná ve stanovené lhůtě soudu nesdělila vážné důvody, pro které není možné výzvě vyhovět, jestliže na její přípis ze dne 23. 11. 2012 bylo pohlíženo jen tak, že jím žádala o prodloužení lhůty k vyjádření.

Nic na tom nemění, že lze efektivně zastávat i názor blízký tomu, který prosazuje stěžovatelka, nejde-li o spor o některé ze základních práv.

Naopak v ústavněprávním kontextu je významné, že výsledek řízení, jehož se stěžovatelka dovolává, byl důsledkem toliko fikce uznání jí žalovaného nároku, zatímco výsledek skutečně dosažený je založen standardním kontradiktorním procesem, jenž z pohledu principů a účelu občanskoprávního řízení stojí očividně (hodnotově) výše.

Nelze ponechat stranou ani okolnost, že stěžovatelovy námitky nesměřují obsahově proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla jeho věc skončena, nýbrž proti jeho (zrušujícímu) rozhodnutí předchozímu.

K námitce nesprávného nákladového výroku odvolacího soudu se Ústavní soud omezuje na sdělení, že v něm nespatřuje ani exces ani libovůli, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

V ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelčiny ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) podle tohoto ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu