III. ÚS 206/98Nález ÚS ze dne 09.07.1998 Vztah mezi Nejvyšším soudem a nižšími soudy a mezi Ústavním soudem a obecnými soudy

1. Dle právního názoru Ústavního soudu tedy v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě, došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, byť v jeho ustanovení § 6 není výslovně nařízení vlády č. 15/1959 Sb. uvedeno.

2. Ústavní soud je si dobře vědom toho, že ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá právně závaznou povahu stanovisek Nejvyššího soudu. Stejně je si vědom i toho, že dosavadní judikatura Ústavního soudu interpretuje čl. 89 odst. 2 Ústavy ve smyslu závaznosti nálezů, týkajících se ústavních stížností, ve vztahu k obecným soudům pro jejich další rozhodování v dané věci (nález ve věci III. ÚS 425/97). Nicméně Ústavní soud opakovaně poukazuje (viz nález sp. zn. III. ÚS 127/96 ) na funkci stanovisek Nejvyššího soudu při sjednocování judikatury soudů a vytváření jednotnosti právního řádu a na důležitost obecného akceptování právního názoru Ústavního soudu ze strany soudů v zájmu reálného a efektivního uplatnění základních práv a svobod.

3. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci ( III. ÚS 84/94 III. ÚS 355/96 III. ÚS 205/97 ). Součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Tomu korespondují základní práva, vyplývající z principu rovnosti. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům, kromě jiného, zakládá tudíž právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Důsledkem takovéhoto postupu z hlediska ústavního je nerovnost v základních právech. Pro ústavněprávní posuzování respektování principu rovnosti v soudní aplikaci základních práv a svobod platí obdobně ta hlediska, jež Ústavní soud vyslovil v oboru kontroly norem, tj. vyloučení libovůle a dotčení některého ze základních práv a svobod (viz zejména nálezy ÚS, sv. 1, s. 179; ÚS, sv. 1, s. 194-195, 205-206; ÚS, sv. 3, s. 209; ÚS, sv. 4, s. 217-218; ÚS, sv. 5, s. 137; ÚS, sv. 8, s. 170-171).

III.ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998

N 80/11 SbNU 231

Vztah mezi Nejvyšším soudem a nižšími soudy a mezi Ústavním soudem a obecnými soudy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 9. července 1998

ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Ing. M. K., zastoupeného

JUDr. M. S., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Magistrátu

města O., pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 6. února 1998, č. j. 22 Ca 262/97-33, jímž se

potvrzuje rozhodnutí Magistrátu města O., pozemkového úřadu, ze

dne 9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 1998, č.

j. 22 Ca 262/97-33, se zrušuje.

Odůvodnění.

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne

4. května 1998, tj. ve lhůtě, stanovené v § 72 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel

domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

6. února 1998, č. j. 22 Ca 262/97-33, jímž se potvrzuje

rozhodnutí Magistrátu města O., pozemkového úřadu, ze dne

9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa. Uvedeným rozhodnutím

Krajského soudu v Ostravě se cítí být dotčen ve svých základních

právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn.

22 Ca 262/97, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Podáním ze dne 30. prosince 1992 uplatnil stěžovatel

u Magistrátu města O., pozemkového úřadu, nárok na vydání přesně

určených nemovitostí. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne

20. února 1996, č. j. PÚ/-201-26/96-Ing.Pa, stanovil přechod

vlastnického práva k daným nemovitostem na stěžovatele dle zákona

o půdě, a to poté, když konstatoval, že v daném případě nebyl

splněn zákonný předpoklad převzetí věci dle nařízení vlády č.

15/1959 Sb. Na základě odvolání odpůrce ve správním řízení (OKD,

a. s.) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. ledna 1997

napadené rozhodnutí správního orgánu zrušil a vrátil věc

k dalšímu řízení. Uvedl, že nárok v předmětné věci měl a mohl být

uplatněn podle zákona č. 403/1990 Sb., což vylučuje postup dle

zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jsa vázán právním názorem,

obsaženým v kasačním rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě,

Magistrát města O., pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne

9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa, určil, že na

stěžovatele vlastnické právo k předmětným nemovitostem

nepřechází.

V opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu

stěžovatel argumentuje v tom smyslu, že neuplatnění nároku dle

zákona č. 403/1990 Sb. nevylučuje apriori použití zákona č.

229/1991 Sb., pokud v daném případě jsou pro takovéto použití

splněny zákonem vyžadované podmínky. Odkazuje přitom

na judikaturu Ústavního soudu (nález ve věci sp. zn.

IV. ÚS 105/94), jakož i na stanovisko občanskoprávního kolegia

Nejvyššího soudu č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. února 1998, č. j.

22 Ca 262/97-33, rozhodnutí Magistrátu města O., pozemkového

úřadu, ze dne 9. dubna 1997, č. j. PÚ/RZ-201-50/97-Ing.Pa,

potvrdil. Vycházel přitom z právního názoru, dle něhož restituci

majetku je nutno považovat za výjimečné opatření, které lze

uskutečnit pouze na základě zákona, který tuto restituci

upravuje, a za podmínek v něm obsažených. Z uvedeného pak, dle

jeho přesvědčení, vyplývá, že by tudíž bylo v rozporu

s požadavkem právní jistoty, aby tentýž nárok mohl být přiznán

podle dvou nebo i více restitučních zákonů, které se liší

v podmínkách a okolnostech, neboť to by ve svých důsledcích mohlo

vést k souběhu nároků různých oprávněných osob a k novému

rozhodování o vydání věci, na jejíž vydání zanikl nárok podle

některého zákona, například pro neuplatnění nároků ve lhůtě, nebo

o jejímž vydání již bylo pravomocně rozhodnuto. Krajský soud

proto dospívá k závěru, že nárok, který mohl a měl být uplatněn

podle zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, již

nelze uplatnit podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a to bez ohledu na to, že se jedná o majetek zemědělský

nebo že jeho odnětí podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. lze

označit za postup porušující základní lidská práva. Skutečnost,

že se, dle stanoviska soudu, o takovýto postup jednalo, našla své

vyjádření právě v zákoně č. 403/1990 Sb. Soud vylučuje konečně

i možnost kvalifikovat postup dle uvedeného nařízení vlády ve

smyslu vyvlastnění. Úmysl zákonodárce neumožnit restituci

majetku, který přešel do vlastnictví státu podle nařízení vlády

č. 15/1959 Sb., podle jiných restitučních zákonů, než je zákon

č. 403/1990 Sb., vyplývá, dle názoru soudu, i z jeho novelizace

provedené zákonem č. 137/1991 Sb., v důsledku níž se podle

ustanovení § 23a stal oprávněnou osobou stát, nebyl-li ve lhůtě

stanovené v § 19 uplatněn oprávněnou osobou nárok na vydání věci.

Z uvedených důvodů se Krajský soud v Ostravě v dané věci necítil

vázán ani stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu,

publikovaným pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek ani nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 105/94

a "vědomě rozhodl v rozporu s nimi", protože se s "právními

názory v nich vyslovenými neztotožňuje".

Nad rámec argumentů uplatněných ve správním řízení, jakož

i v řízení před krajským soudem, stěžovatel v ústavní stížnosti

poukazuje na skutečnost, že v předmětné věci došlo k odnětí

zemědělské usedlosti dle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ačkoliv

podmínky pro použití tohoto nařízení vlády nebyly splněny, čímž

je tento případ shodný s případem, kterým se Ústavní soud zabýval

v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 105/94. Upozorňuje dále, že

krajský soud své rozhodnutí téměř doslovně odůvodnil týmiž

argumenty, jimiž byl odůvodněn rozsudek Městského soudu v Praze

ze dne 31. března 1994, sp. zn. 33 Ca 20/94, který byl uvedeným

nálezem Ústavního soudu zrušen. V postupu krajského soudu

stěžovatel shledává přímou polemiku s Ústavním soudem a považuje

postup krajského soudu, jenž se odchyluje od stanoviska

občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, za porušení ustanovení

§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a jak již bylo uvedeno, za porušení čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb.,ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 26. května 1998 Krajský soud v Ostravě vyjádření,

v němž předsedkyně senátu 22 Ca ústavní stížnost Ing. M. K.

nepovažuje za důvodnou. Konstatuje, že v souvislosti s namítaným

porušením čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel nic konkrétního

neuvádí, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že stěžovatel měl možnost

se domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, této

své možnosti využil a soud o jeho návrhu rozhodl postupem podle

ustanovení části páté, hlavy druhé o. s. ř. Shodně soud poukazuje

na skutečnost, že i ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 90 a 95

Ústavy chybí v ústavní stížnosti konkrétní argumentace. Jelikož,

dle názoru krajského soudu, odůvodnění ústavní stížnosti směřuje

do merita věci, poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního

soudu, dle níž tento není další instancí v hierarchii obecných

soudů, není těmto nadřízený a za předpokladu, že při své činnosti

postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě

páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti

zasahovat. Pokud jde o věcnou argumentaci obsaženou v ústavní

stížnosti, odkazuje se ve vyjádření na odůvodnění napadeného

rozhodnutí, přičemž se zejména zdůrazňuje úmysl zákonodárce

neumožnit restituci majetku, který přešel do vlastnictví státu na

základě nařízení vlády č. 15/1959 Sb. podle jiných restitučních

zákonů, než je zákon č. 403/1990 Sb., což vyplývá,

dle přesvědčení soudu, i z jeho novelizace provedené zákonem

č. 137/1991 Sb., v důsledku níž se podle ustanovení § 23a stal

oprávněnou osobou stát, nebyl-li ve lhůtě stanovené v § 19

uplatněn oprávněnou osobou nárok na vydání věci. Konečně se ve

vyjádření argumentuje i tím, že zákon č. 403/1990 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, nebyl koncipován tak, že by umožňoval

restituci pouze toho majetku, na který se vztahovalo nařízení

vlády č. 15/1959 Sb. a že by vylučoval ze své působnosti případy,

kdy nebyly splněny podmínky pro postup podle tohoto právního

předpisu. Z uvedeného důvodu, dle mínění soudu, ani stěžovatelem

tvrzenou skutečnost, že v daném případě podmínky pro použití

tohoto nařízení vlády nebyly splněny, nelze považovat za důvod

bránící v uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 403/1990

Sb., ve znění pozdějších předpisů.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do

základních práv a svobod se skládá z několika komponentů

(III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98).

Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního

předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů).Dalšími komponenty jsou hodnocení

dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně

konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů

meritem věci shodných, resp. obdobných, s posuzovaným případem.

V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 105/94 (ÚS,

sv. 3, s. 166-167) Ústavní soud konstatoval, že u případů

zemědělského majetku, kdy byl režim nařízení vlády č. 15/1959 Sb.

uplatněn protiprávně, nelze vyloučit postup podle zákona o půdě,

když ve prospěch tohoto závěru svědčí i znění ustanovení § 28b

uvedeného zákona, z něhož lze dovodit úmysl zákonodárce v režimu

tohoto zákona řešit i nápravu těch křivd, k nimž v minulosti

u zemědělského majetku došlo za použití nařízení vlády

č. 15/1959 Sb. Ústavní soud se v této souvislosti ztotožnil

s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci

sp. zn. 29 Ca 125/92, ze dne 28. května 1993, (Sbírka soudních

rozhodnutí ve věcech správních, č. 35, Správní právo č. 3/1994),

podle něhož "ze skutečnosti, že nemovitosti přešly na stát podle

vládního nařízení č. 15/1959 Sb. nelze ještě dovodit, že jejich

vrácení je možné toliko postupem vyplývajícím ze zákona

č. 403/1990 Sb. a že je vyloučeno použití zákona o půdě". Jiný

výklad by totiž, podle názoru Ústavního soudu, s ohledem na

odlišné řešení právních nároků plynoucích z majetkových křivd

oběma zmíněnými restitučními zákony (podle zákona č. 403/1990 Sb.

je možno za pozemky, které nelze vydat, poskytnout pouze finanční

náhradu, na rozdíl od výhodnějšího řešení, přijatého zákonem

o půdě, podle něhož je možno poskytnout i náhradní pozemky)

v podstatě vedl ke znevýhodnění těch původních vlastníků

zemědělské půdy, u nichž k odnětí vlastnického práva, ač se tak

stát nemělo, došlo za použití nařízení vlády č. 15/1959 Sb.

- v rozporu s tímto předpisem a ve svých důsledcích by tedy vedl

ve zmíněných případech svým způsobem k "znásobení" v minulosti

spáchané křivdy.

Dle právního názoru Ústavního soudu tedy v případech, kdy ke

ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky

uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě, došlo na podkladě rozhodnutí

správního orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb.,

ač se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno

uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, byť v jeho

ustanovení § 6 není výslovně nařízení vlády č. 15/1959 Sb.

uvedeno. V této souvislosti dále Ústavní soud poukázal na to, že

zákon o půdě, který byl vydán jako poslední z řady restitučních

zákonů, neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že jeho použití je

vyloučeno na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního

zákona (tak jak to učinil zákonodárce v ustanovení § 1 odst. 3

zákona č. 87/1991, ve znění pozdějších předpisů).

Ke shodnému stanovisku, a to s odvoláním na předchozí nález,

dospěl Ústavní soud i v nálezech sp. zn. IV. ÚS 59/95 (ÚS, sv.

4, s. 39-40) a sp. zn. IV. ÚS 80/96 (ÚS, sv. 5, s. 411), přičemž

i v uvedených věcech podstatou sporu bylo posouzení otázky, zda

v případech, kdy v minulosti došlo ke ztrátě vlastnického práva

k nemovitostem na základě rozhodnutí vydaného v rozporu

s nařízením vlády č. 15/1959 Sb., je u zemědělského majetku možno

použít režim zákona o půdě, či nikoliv. Ve všech uvedených

případech Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů

shledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

K otázce vztahu zákonů č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

vyjádřil svůj náhled i Nejvyšší soud. Ve stanovisku

občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19. prosince 1995,

Cpjn 36/95, publikovaném pod č. 16/1996 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, je vyjádřen právní názor, dle něhož

skutečnost, že např. oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem na

vydání věci podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. nebo že

uvedený nárok neuplatnila podle citovaného zákona (i když došlo

ohledně věci dříve k vydání opatření podle nařízení vlády

č. 15/1959 Sb.), neznamená sama o sobě, že byl její nárok

vyloučen z uplatnění podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.,

pokud tu jsou dány zákonem stanovené předpoklady k vydání

nemovitosti podle tohoto zákona.

Ústavní soud je si dobře vědom toho, že ustanovení § 28

odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

nezakládá právně závaznou povahu stanovisek Nejvyššího soudu.

Stejně je si vědom i toho, že dosavadní judikatura Ústavního

soudu interpretuje čl. 89 odst. 2 Ústavy ve smyslu závaznosti

nálezů, týkajících se ústavních stížností, ve vztahu k obecným

soudům pro jejich další rozhodování v dané věci (nález ve věci

III. ÚS 425/97). Nicméně Ústavní soud opakovaně poukazuje (viz

nález sp. zn. III. ÚS 127/96) na funkci stanovisek Nejvyššího

soudu při sjednocování judikatury soudů a vytváření jednotnosti

právního řádu a na důležitost obecného akceptování právního

názoru Ústavního soudu ze strany soudů v zájmu reálného

a efektivního uplatnění základních práv a svobod.

V této souvislosti Ústavní soud dále opakovaně poukazuje na

tu skutečnost, že za neexistence Ústavou předpokládaného

Nejvyššího správního soudu, je nucen ve věcech, které jsou

projednávány v tzv. správním soudnictví, provádět v nezbytných

případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela

tomuto soudu. Současný "systém" správního soudnictví nezná jiný

prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní

stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající

principům výkonu spravedlnosti v právním státě. (Viz zejména

nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97, III. ÚS 142/98).

V návaznosti na závěry obsažené v uvedených nálezech

Ústavního soudu, vydaných v obdobných případech, jakož i ve

stanovisku Nejvyššího soudu, od nichž ani v posuzované věci nemá

Ústavní soud důvodu se odchylovat, lze uvést následující:

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje

v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci

(III. ÚS 84/94, III. ÚS 355/96, III. ÚS 205/97). Součástí

ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát

rovnosti v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv

a svobod. Tomu korespondují základní práva, vyplývající

z principu rovnosti. Rovnost v právech ve vztahu k obecným

soudům, kromě jiného, zakládá tudíž právo na stejné rozhodování

ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci

práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména

považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům

ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve

skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.

Důsledkem takovéhoto postupu z hlediska ústavního je nerovnost

v základních právech. Pro ústavněprávní posuzování respektování

principu rovnosti v soudní aplikaci základních práv a svobod

platí obdobně ta hlediska, jež Ústavní soud vyslovil v oboru

kontroly norem, tj. vyloučení libovůle a dotčení některého ze

základních práv a svobod (viz zejména nálezy ÚS, sv. 1, s. 179;

ÚS, sv. 1, s. 194-195, 205-206; ÚS, sv. 3, s. 209; ÚS, sv. 4, s.

217-218; ÚS, sv. 5, s. 137; ÚS, sv. 8, s. 170-171).

Vzhledem k výše uvedeným důvodům, s poukazem na porušení

základních práv plynoucích z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod ve stížností napadené věci, Ústavní soud

rozsudek Krajskéhosoudu v Ostravě ze dne 6. února 1998, č. j.

22 Ca 262/97-33, zrušil [§ 82 odst. l, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

V Brně 9. července 1998