III. ÚS 199/20 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2020

III.ÚS 199/20 ze dne 5. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2019 č. j. 51 Co 281/2019-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. března 2019 č. j. 15 C 135/2017-64, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4 Ústavy.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 3. 2019 č. j. 15 C 135/2017-64 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení částky ve výši 31 500 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (II. výrok). Žalované částky se stěžovatelka domáhala z titulu přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce adhezního řízení, probíhajícího v rámci trestního řízení, vedeného Policií České republiky, Správou hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, pod sp. zn. PSP 492/TČ-2008, v němž stěžovatelka vystupovala v roli poškozené. Obvodní soud dospěl k závěru, že již před podáním žaloby dne 16. 8. 2017 stěžovatelce uplynula i při započítání šestiměsíční lhůty podle § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), šestiměsíční promlčecí lhůta zakotvená v § 32 odst. 3 tohoto zákona, neboť stěžovatelka věděla již v roce 2011, kdy podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 projednávanou pod sp. zn. 26 C 197/2011, že předmětné trestní stíhání skončilo odložením věci.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2019 č. j. 51 Co 281/2019-99 připustil rozšíření žaloby o částku 12 000 Kč, kterou je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovatelce jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v řízení vedeném obvodním soudem pod sp. zn. 15 C 135/2017 (I. výrok), v I. výroku ve věci samé změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žaloba o zaplacení částky 43 500 Kč s příslušenstvím se zamítá (II. výrok), dále soud konstatoval porušení práva stěžovatelky na projednání věci vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 15 C 135/2017 v přiměřené lhůtě (III. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (IV. výrok). Městský soud konstatoval, že kompenzační řízení vedené obvodním soudem pod sp. zn. 15 C 135/2017 dosud trvá 2 roky a 8 měsíců, v řízení byly shledány opakované průtahy v řádu měsíců a délka řízení je tudíž nepřiměřená, neboť judikaturní přiměřená doba pro kompenzační řízení byla překročena, aniž by na to mělo mít vliv chování účastníků či složitost věci. Právo stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo porušeno, městský soud proto dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě porušení povinnosti soudu projednat a rozhodnout věc v přiměřené lhůtě. Jako dostačující poskytnutí zadostiučinění shledal městský soud konstatování porušení práva (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Jde-li o požadavek stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy za délku trestního řízení, městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že žalobou uplatněný nárok nelze přiznat pro vedlejší účastnici důvodně vznesenou námitku promlčení.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy vycházely z nesprávného předpokladu, že se stěžovatelka dozvěděla o nemajetkové újmě vzniklé jí v důsledku průtahů v řízení v okamžiku, kdy se dozvěděla o tom, že bylo vydáno usnesení o odložení trestní věci. Stěžovatelka považuje naopak za rozhodný okamžik, kdy se dozvěděla o právní moci předmětného usnesení. Stěžovatelka odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, ze kterého vyplývá, že konečným okamžikem řízení (skončení řízení podle § 32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb.), je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Městský soud také pochybil, když při svém rozhodování bral v potaz vedlejší účastnicí předložené usnesení o odložení trestního stíhání s vyznačenou doložkou právní moci. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v písemném odůvodnění rozsudku se uvádí, že nelze přehlédnout, že vedlejší účastnice v rámci vyjádření k odvolání předložila usnesení Policie České republiky ze dne 31. 3. 2008 č. j. PSP 492/TČ-2008 opatřené doložkou právní moci, z něhož vyplývá, že rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 5. 2008, zatímco při jednání bylo soudem vysloveno, že právní moc je v podstatě nerozhodná pro posouzení běhu promlčecí lhůty. Rozhodnutí městského soudu považuje stěžovatelka za překvapivé, neboť o takovém právním názoru nebyla soudem poučena. Stěžovatelka dále namítá, že usnesení o odložení věci s vyznačenou doložkou právní moci bylo vedlejší účastnicí předloženo až v odvolacím řízení, tedy v rozporu s ustanovením § 211a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdější předpisů (dále jen "o. s. ř."). Doložka právní moci byla navíc na usnesení o odložení věci vyznačena nesprávně, když byla podána proti tomuto usnesení v roce 2014 stížnost. Usnesení o odložení věci nemohlo dle stěžovatelky nabýt právní moci i z toho důvodu, že nebylo doručováno jednotlivým poškozeným, a řízení tak nemohlo být podle § 32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. skončeno.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Usnesení městského i obvodního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.

8. V posuzované věci se soudy obou stupňů shodly na závěru, že stěžovatelka podala žalobu na zaplacení částky 31 500 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce adhezního řízení po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty zakotvené v § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

9. Soudy obou stupňů rovněž shodně při počítání běhu předmětné lhůty vycházely ze skutečnosti, že stěžovatelka, která podala žalobu dne 16. 8. 2017, věděla již v roce 2011, kdy uplatňovala žalobou ze dne 27. 7. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 2 nárok na náhradu škody ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím způsobené jí pochybením orgánů činných v trestním řízení (totožným, od něhož se odvíjí nárok na náhradu škody v nyní posuzované věci), že předmětné trestní stíhání skončilo odložením věci. Obvodní soud výslovně uvedl, že z rozsudku městského soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 21 Co 21/2013-119, zjistil, že tento rozsudek potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2012 č. j. 26 C 197/2011-91, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka proti vedlejší účastnici domáhala náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v důsledku odložení trestního stíhání. Nejpozději rozhodnutím městského soudu ze dne 13. 3. 2013 se tak stěžovatelka dozvěděla o odložení trestního stíhání. Otázkou právní moci usnesení o odložení trestní věci ze dne 31. 3. 2008 se okresní soud nezabýval, stejně tak jako městský soud, který uvedl, že stěžovatelka se o odložení trestního stíhání usnesením ze dne 31. 3. 2008 mohla dovědět nejdříve po jeho vydání a doručení zvoleným zástupcům, nejpozději však před datem podání své žádosti o náhradu škody.

10. Na tom, že skutečnost, zda citované usnesení bylo či nebylo v právní moci, nehrála při rozhodování soudů žádnou roli, nic nemění ani konstatování městského soudu, že nelze přehlédnout, že vedlejší účastnice v rámci vyjádření k odvolání předložila usnesení opatřené doložkou právní moci, z něhož vyplývá, že rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 5. 2008. Veškeré úvahy stěžovatelky vážící se k této větě odůvodnění rozsudku městského soudu, dovozuje-li z ní stěžovatelka nesoulad mezi rozsudky obvodního a městského soudu, překvapivost rozhodnutí městského soudu, rozpor mezi ústním a písemným odůvodněním městského soudu apod., je nutno odmítnout, protože městský soud z vedlejší účastnicí předloženého usnesení o doložení trestní věci opatřeného doložkou právní moci žádné závěry nečinil. Nelze ani přisvědčit stěžovatelce, že tato listina byla předložena v rozporu se zásadami pro dokazování stanovenými občanským soudním řádem, neboť uvedeným usnesením prováděl dokazování již obvodní soud, a skutečnost, že vedlejší účastnice předložila v odvolacím řízení usnesení opatřené doložkou právní moci, neměla na rozhodování soudu vliv, když ohledně doby nabytí právní moci usnesení městský soud dokazování neprováděl. Tím méně je pak pro posuzovanou věc rozhodné, zda doložka právní moci byla na citovaném usnesení vyznačena správně či nikoli. Vedlejší účastnice předložila citované usnesení jako přílohu vyjádření k odvolání, a soud tuto skutečnost konstatoval pouze nad rámec svých úvah, jak byly uvedeny výše.

11. Tvrdí-li stěžovatelka, že předmětné rozhodnutí právní moci nenabylo, neboť dosud nebylo doručeno všem poškozeným, nelze než odkázat na skutkové závěry, jak je učinil obvodní soud, z nichž vyplynulo, že státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dne 28. 5. 2008 ve věci vedené pod sp. zn. 1 KZV 147/2006 učinila písemný pokyn k tomu, aby usnesení o odložení věci nebylo doručováno jednotlivým poškozeným. Vedlejší účastnice ve vyjádření k žalobě k tomu uvedla, že poškození byli Obvodním soudem pro Prahu 3 poučeni, že mohou uplatnit svá práva pouze prostřednictvím společných zmocněnců, přičemž byli stanoveni společní zmocněnci oprávnění zastupovat poškozené, kteří byli poučeni písemnou formou, a byla jim dána možnost zvolit si některého z určených zmocněnců na základě plné moci. Toto usnesení tak bylo doručováno pouze těmto zmocněncům, a nikoli poškozeným, a nabylo právní moci dne 20. 5. 2008.

12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že usnesením o odložení trestního stíhání nebylo trestní řízení skončeno, neboť usnesením městského soudu ze dne 29. 6. 2007 byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), trestní stíhání bylo stále de facto vedeno (ačkoliv již bylo z rozhodnutí soudů patrné, že musí být i formálně ukončeno, aby se faktický stav dostal do souladu se stavem právním, neboť trestní stíhání nebylo nikdy řádně zahájeno a nemělo tedy vůbec být vedeno). Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 19. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1362/17, podle kterého teprve od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že věc byla vrácena státním zástupcem policejnímu orgánu, začala běžet promlčecí lhůta pro uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy. Teprve poté, co státní zástupce věc vrátil policejnímu orgánu se svými pokyny k doplnění podle ustanovení § 174 odst. 2 písm. d) trestního řádu, tedy došlo dle stěžovatelky k faktickému skončení trestního stíhání a věc se vrátila do stádia prověřování, tedy do stadia před zahájením trestního stíhání, a samotné vydání usnesení o odložení věci neznamená ukončení stadia prověřování.

13. Na tomto místě poukazuje Ústavní soud na závěry obvodního soudu, který seznámil účastníky se svými rozhodnutími ve skutkově a právně obdobných věcech, potvrzenými rozsudky městského soudu, z nichž vyplývá, že v řízeních, kdy se žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního řízení, jehož se zúčastnil jako poškozený majetkovým trestným činem, lze přihlížet pouze k té části trestního řízení, které se žalobce účastnil jako poškozený připojený s nárokem na náhradu škody, tedy k části trestního řízení, která je současně řízení adhezním. Stíhání pachatele a jeho potrestání je dle ustálené judikatury Ústavního soudu výlučně věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a neexistuje žádné základní právo poškozeného na satisfakci spočívající v trestním stíhání a následném odsouzení pachatele, který poškozenému způsobil škodu. Z toho logicky plyne, že poškozený (majetkovým trestným činem) nemůže trpět nejistotou o výsledku samotného trestního stíhání a být odškodňován za jeho nepřiměřenou délku, neboť se nejedná o jeho záležitosti.

14. Shora uvedené závěry obvodního a městského soudu jsou v souladu i se závěry stěžovatelkou poukazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. IV. ÚS 1362/17, ve kterém se konstatuje, že nejpozději se žalobce o vrácení věci policejnímu orgánu musel dovědět z usnesení ze dne 31. 3. 2008, kterým policejní orgán věc odložil - z něj je zřejmé, že věc již není ve stadiu trestního stíhání, ale ve stadiu prověřování policejním orgánem (před zahájením trestního stíhání). Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu byl podroben přezkumu Ústavním soudem, který v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1362/17 ze dne 19. 12. 2017 uvedl, že "z hlediska uplatnění nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy proto otázka určení okamžiku právní moci usnesení o odložení věci nebyla nijak relevantní (§ 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu od právní moci nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné moci žádný následek neodvozuje)".

15. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Ústavní soud má za to, že městský soud i obvodní soud v napadených rozsudcích řádně a podrobně objasnily, z jakých důvodů považují námitku vedlejší účastnice o promlčení nároku stěžovatelky na náhradu škody za důvodnou.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu