III. ÚS 1983/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2015

III.ÚS 1983/15 ze dne 30. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Venduly Kolářové, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Kardinála Berana 8, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 14 Co 61/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon oÚstavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v její občanskoprávní věci, neboť jím mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, zaručených Listinou základních práv a svobod.

Napadeným rozhodnutím změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá i co do částky 3 955 Kč, kterou jí tento soud přiznal proti vedlejšímu účastníku z titulu náhrady škody; dále rozhodl, že je stěžovatelka povinna nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení před soudy obou stupňů. Důvodem takové změny byl odlišný názor odvolacího soudu na způsob stanovení výše náhrady škody (kterou stěžovatelka žalovala proti vedlejšímu účastníku původně ve výši 11 032,50 Kč).

Stěžovatelka toto rozhodnutí napadá tvrzením, že jde o rozhodnutí překvapivé, nepředvídatelné a zcela právně vadné.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ve věci rozhodoval celkem třikrát soud prvního stupně a třikrát soud odvolací; odvolací soud od počátku posuzoval nárok stěžovatelky na náhradu škody odvozený pouze z hodnoty materiálu, který z její stavby vedlejší účastník protiprávně odstranil, když uvedení do původního stavu nepřipadalo v úvahu. Soud prvního stupně výši této škody stanovil podle vlastní úvahy, bez ohledu na provedený znalecký posudek, a za použití ustanovení § 136 o. s. ř., zatímco odvolací soud ze znaleckého posudku vycházel, a opakovaně zdůraznil, že argumentace stěžovatelky založená na prokazování hodnoty odstraněné stavby, ať už užitné nebo vyjádřené penězi, je bezpředmětná, neboť se jednalo o stavbu neoprávněnou.

Za takové situace rozhodnutí odvolacího soudu - při vědomí závěrů, vyjádřených v jeho předchozích rozhodnutích - označit za překvapivé nebo nekonzistentní zjevně nelze. Nesouhlas stěžovatelky s konkrétní metodou určení výše škody je jen podústavně vedenou polemikou, která by mohla dosahovat ústavněprávní roviny pouze tehdy, pokud by nasvědčovala tomu, že soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a dopustil se tak při rozhodování nepřípustné libovůle, a obdobné platí i o odkazech stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, týkající se volného hodnocení důkazů. Úlohou Ústavního soudu není revidovat hodnocení provedené obecným soudem, pokud tento proces vykazuje logickou soudržnost, která se promítá do odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Není rovněž bez významu, že v posuzované věci jde o částku 3 955 Kč, tedy o věc tzv. bagatelní, kdy úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena, což vzhledem k nízké peněžní částce, o niž v řízení jde, splněno typicky není. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Jak Ústavní soud zde zhusta zaznamenává, nelze takový přístup chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".

Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Jak se podává z výše řečeného, tak je tomu i v dané věci. Jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu byla proto ústavní stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu